A to znamená sbohem elektřině, sbohem čtení, sbohem banánům…
Ale já počkám v lomu, dokud se Masklin nevrátí.
„Hlavu vzhůru, holka zlatá,“ zkoušela to kamarádsky bábi Morkie. „Nekoukej jako morous. Možná na to nikdá nedojde, to já řikám pořád.“
Dokonce i bábi se lekla, když k ní Grimma obrátila obličej, z něhož vyprchala všechna barva. Dívka několikrát otevřela a zavřela ústa.
Potom se mlčky sesula na kolena a začala vzlykat.
Byl to ten nejpříšernější zvuk, jaký kdy slyšeli. Grimma křičela, hartusila, proháněla lidi a poroučela. Slyšet ji plakat bylo zlé, jako by se celý svět obrátil na ruby.
„Jenom sem se ji snažila rozveselit,“ zamumlala bábi Morkie.
Nomové rozpačitě stáli v kruhu kolem. Nikdo se neodvažoval ke Grimmě přiblížit. Stát se mohlo cokoliv. Když se pokusíte poklepat jí na rameno a utišit „Notak, to nic“, mohlo by se přihodit opravdu cokoliv. Mohla by vám třeba ukousnout ruku nebo tak něco.
Dorcas se podíval na nomy kolem sebe, vzdychl si a zvedl se ze svých nouzových nosítek. Kulhal ke Grimmě a zachytával se větévky s trny, aby se udržel na nohou.
„Našla jsi nás, vracíme se do lomu, všechno je v pořádku,“ povídal konejšivě.
„Není! Musíme odtáhnout!“ vzlykala. „Radši jste měli zůstat v té díře! Všechno je na draka!“
„No, já bych řekl —“ začal Dorcas.
„Nemáme žádné potraviny a lidi nemůžeme zastavit a uvízli jsme v lomu a já jsem se snažila dát všechny dohromady a teď se to pokazilo!“
„Měli jsme jít do té stodoly hned na začátku,“ mínila Nooty.
„To byste pořád ještě mohli,“ řekla unaveně Grimma. „Všichni mladší by mohli. Dostat se co nejdál odsud!“
„Ale děti by to neušly, a staří by určitě nezvládli ten sníh,“ pravil Dorcas. „To přece víš. Ty jenom ztrácíš odvahu.“
„Zkusili jsme všechno! Je to čím dál horší! Mysleli jsme, že Venku se nám bude krásně žít a teď se to všechno rozsypalo!“
Dorcas se na ni dlouho zaraženě díval.
„Možná to můžeme rovnou zabalit,“ řekla nepříčetně Grimma. „Možná to můžeme zabalit a umřít tady na místě.“
Nastalo zděšené mlčení.
Prolomil ho Dorcas.
„É. É. Určitě? To myslíš vážně?“
Tón jeho hlasu zvedl Grimminu hlavu.
Ostatní nomové třeštili oči.
Z výšky je pozorovala liška.
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se Čas zastaví. Grimma viděla žlutozelený přísvit liščích očí a obláček jejího dechu. Jazyk jí visel z tlamy.
Vypadala překvapeně.
V těch končinách byla nová a nomy ještě nikdy předtím neviděla. Její nikterak komplikovaná mysl se snažila vyrovnat se s faktem, že tvar těla nomů — dvě paže, dvě nohy, nahoře hlava — je tvar, který si spojuje s lidmi, jimž se naučila vyhýbat, ale rozměr navozuje představu jednohubky.
Nomové hrůzou zkameněli. Pokusit se o útěk nemělo smysl. Liška měla k pronásledování dvakrát tolik nohou. Stejně byste skončili jako mrtvola, ale aspoň neskončíte jako zadýchaná mrtvola.
Ozvalo se zavrčení.
K překvapení nomů pocházelo od Grimmy.
Popadla hůlku bábi Morkie, vyrazila vpřed a praštila lišku přes nos, dřív, než se mohla pohnout. Liška ňafla a pitomoučce zamžikala.
„Mazej odtud!“ vřískla Grimma. „Jak se opovažuješ sem přijít!“ Znovu lišku uhodila. Liška trhla hlavou. Grimma postoupila ještě o krok a zaskočila lišku další ranou přes čenich.
Liška si to rozmyslela. Dole v roští jsou určitě králíci. Králíci se neperou. S králíky má o moc větší štěstí.
Zakňučela, couvla s očima upřenýma na Grimmu, a potom vyrazila do tmy.
Nomové si vydechli.
„Tak,“ prohodil Dorcas.
„Promiňte, ale já prostě lišky nemohu vystát,“ vypravila ze sebe Grimma. „A Masklin říkal, že bychom jim měli dát na vědomí, kdo tady šéfuje.“
„Já se nehádám,“ řekl Dorcas.
Grimma se bezvýrazně zadívala na hůlku.
„Co jsem říkala před tím?“ zeptala se.
„Říkala jsi, že to mužem vzdát a rovnou tady umřít,“ pravila nápomocně bábi Morkie.
Grimma se na ni zle podívala. „Ne, to jsem neříkala. Jenom jsem byla asi trošku unavená, to je všechno. Jdeme. Když tu budeme stát, tu smrt si akorát uženeme.“
„Nebo naopak,“ špitl Dorcas a upíral oči do liškami zabydlené temnoty.
„To není k smíchu,“ odsekla Grimma a vykročila.
„To jsem ani nemyslel,“ řekl Dorcas a otřepal se.
Nad nimi, nomy neviděna, kličkovala po obloze poněkud zvláštní jasná hvězda. Byla malá, nebo možná byla hodně velká, ale byla daleko. Kdybyste se na ni dívali dost dlouho, možná by se vám zdálo, že má tvar kotouče. Způsobila, že se vzduchem do celého světa rozlétly spousty zpráv.
Zdálo se, že něco hledá.
Když se vrátili do lomu, míhala se tam světla. Další skupina nomů je šla hledat. Ne zrovna s velkým nadšením, ale šli to zkusit.
Jásot, který vypukl, když se ukázalo, že se všichni ve zdraví vrátili, dal Grimmě na chvíli zapomenout, že jsou sice bezpečně zpátky, ale na velmi málo bezpečném místě. Četla jednou v jakési knize přísloví, co dokonale vystihovalo jejich situaci. Pokud si vzpomínala, bylo to něco o dešti a okapu. Nebo něco takového.
Grimma vedla záchrannou výpravu do kanceláře a poslouchala, jak Sacco s mnohým přerušováním líčí ono dobrodružství od chvíle, kdy Dorcas v náhlé hrůze seskočil z nákladního auta a oni ho vyvlekli z kolejí těsně před tím, než přijel vlak. Znělo to jako statečný a vzrušující čin. A marný, pomyslela si Grimma, ale nechala si to pro sebe.
„Nebylo to tak zlé, jak to vypadalo,“ řekl Sacco. „Chci říct, ten náklaďák to rozmačkalo, ale vlak ani nevykolejil. My jsme to všechno viděli. Umírám hlady,“ uzavřel svou řeč.
Věnoval všem zářivý úsměv, který postupně bledl jako západ slunce.
„Ono není žádné jídlo?“ zeptal se nešťastně.
„Ještě míň než žádné,“ řekl jeden nom. „Jestli máš kousek chleba, mohli bychom si dát sněhový sendvič.“
Sacco se nad tím zamyslel.
„Králíci,“ řekl. „V polích jsou králíci.“
„A ve tmě,“ prohodil Dorcas, který vypadal, že má něco za lubem.
„No jo,“ připustil Sacco.
„A s tou liškou, co se tady potlouká,“ přidala se Nooty.
Grimmě se v hlavě vynořilo další rčení. „Pěkná jízda,“ řekla, „když kočíruje čert.“
Dívali se na ni v mihotavém světle zápalek.
„Kdo to je?“ zeptala se Nooty.
„Taková strašidelná postava, která žije pod zemí na nějakém místě, kde je horko, myslím,“ odpověděla Grimma.
„Jako kotelna v Obchoďáku?“
„Řekla bych, že jo.“
„Jaký dopravní prostředek řídí?“ ptal se Sacco, jehož to viditelně zaujalo.
„Znamená to, že někdy vás okolnosti někam zavedou,“ řekla Grimma podrážděně. „Myslím, že ve skutečnosti nic neřídí.“
„Tak ne. Stejně by tam dole nebylo místo.“
Dorcas zakašlal. Vypadal, že ho něco rozrušilo. Tedy, rozrušen byl každý, ale on byl rozrušený víc.
„Tak dobrá,“ pronesl tiše.