Způsob, jakým to řekl, upoutal jejich pozornost.
„Měli byste všichni jít se mnou,“ pokračoval. „Věřte mi, radši bych byl, kdybyste nemuseli.“
„Kam?“ zeptala se Grimma.
„Do starých kůlen. Tam u skály,“ řekl Dorcas.
„Ale ty jsou všechny na spadnutí. A říkal jsi, že je to tam velmi nebezpečné.“
„Ó, to ano. To je. Jsou tam haldy starých krámů a plechovky všeho možného, čeho by se děti neměly ani dotknout a takové věci…“
Nervózně si probíral vousy.
„Ale, je tam ještě něco. Něco, na čem jsem tak trochu pracoval, tak trochu.“
Podíval se Grimmě do očí. „Něco mého. Nejkouzelnější věc, jakou jsem kdy viděl. Dokonce lepší než ty žáby v květech.“
Potom si odkašlal. „A mimochodem, je tam spousta místa. Podlaha je jenom hliněná, é, ale kůlny jsou velké a je tam spousta, é, schovávaček.“
Kanceláří otřáslo zachrápání člověka.
„Kromě toho se mi tak blízko u téhle věci nelíbí,“ dodal.
Nad tím se ozvalo všeobecné mručení na souhlas.
„Přemýšleli jste o tom, co s tím hodláte udělat?“ zeptal se Dorcas.
„Někteří ho chtěli zabít, ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla Grimma. „Ostatní lidi by to doopravdy naštvalo.“
„Kromě toho se mi to nezdá správné,“ řekl Dorcas.
„Vím, co myslíš.“
„Takže… co s tím uděláme?“
Grimma si prohlížela obrovský obličej. Každý pór, každý vlásek byl obrovský. Bylo to zvláštní pomyšlení, kdyby existovala stvoření ještě menší než nomové, drobné bytosti, možná velikosti mravenců, kteří by měli stejný obličej jako ona. Když na to nahlížíte filozoficky, je celá ta záležitost s velkými a malými jenom věcí rozměrů.
„Pustíme ho,“ prohlásila. „Ale… je tady nějaký papír?“
„Na stole je ho stoh,“ řekla Nooty.
„Přines mi nějaký, prosím tě. Dorcasi, ty máš u sebe vždycky něco na psaní, viď?“
Dorcas se přehraboval v kapsách, až našel kousek tuhy z tužky.
„Šetři,“ řekl. „Nevím, jestli nějakou kdy ještě najdu.“
Konečně se vrátila Nooty a vlekla zažloutlý kus papíru s nápisem: Komanditní společnost pro obchod pískem a štěrkem. Faktura č.
Grimma se na chvíli zamyslela, potom olízla tuhu a začala psát velká písmena.
„Co to děláš?“ ptal se Dorcas.
„Pokouším se komunikovat,“ odvětila Grimma. Pečlivě si rozvrhla další slovo, pořádně přitlačila na tuhu.
„Vždycky jsem si myslel, že by to stálo za pokus,“ řekl Dorcas, „ale je na to teď ten pravý čas?“
„Ano,“ řekla Grimma. Dopsala poslední slovo.
„Co myslíš?“ zeptala se a podávala Dorcasovi tuhu.
Slova byla trochu kostrbatá tam, kde hodně přitlačila, a její pravopis nebyl tak bezchybný jako její obratnost ve čtení, ale výsledný text byl vcelku jasný.
„Já bych to napsal jinak,“ řekl Dorcas, když si to přečetl.
„Ty asi ano, ale já jsem to udělala takhle.“
„Ano.“ Dorcas naklonil hlavu ke straně. „No, rozhodně to komunikace je. Víc už si nemůžeš zakomunikovat. Ano.“
Grimma se snažila o optimismus. „A teď se podíváme na tu tvoji kůlnu.“
O dvě minuty později byla kancelář prázdná. Člověk na podlaze chrápal s jednou rukou upaženou.
Držel v ní kus papíru.
Pravilo se tam: Komanditní společnost pro obchod pískem a štěrkem. Faktura č.
Pravilo se tam: MOHLI SME TĚ VRÁŽDIT. NEHTE NÁS BYT.
Teď už bylo venku docela světlo a sněžení ustalo.
„Uvidí naše stopy,“ řekl Sacco. „I lidé si všimnou tolika stop.“
„To je jedno,“ opáčil Dorcas. „Hlavně všechny odveďte do těch starých kůlen.“
„Jsi si jistý, Dorcasi?“ ptala se Grimma. „Jsi si opravdu jistý, že je to dobrý nápad?“
„Ne.“
Připojili se k proudu nomů, chvátajících škvírou v prorezlém vlnitém plechu, a vstupujících do prostorné kůlny, zvučící ozvěnou.
Grimma se rozhlédla. Rez a čas vyhlodaly ve stěnách a stropě velké díry. Staré plechovky a kotouče drátu se válely jedno přes druhé v koutech spolu se zvláštně tvarovanými kusy kovu a zavařovačkami s hřebíky. Všechno páchlo olejem.
„Co je to za vzácnost, se kterou bychom se měli seznámit?“ zeptala se.
Dorcas ukázal do stínů na vzdáleném konci kůlny, kde mohla rozeznat něco velikého a nezřetelného.
„Ale to vypadá jako… nějaký velký kus látky…“ řekla.
„Je to, ehm, pod ní. Všichni jsou uvnitř?“ Dorcas přiložil ruce k ústům. „Jsou všichni uvnitř?“ zavolal. Obrátil se k Nooty.
„Potřebuju vědět, kde kdo je. Nechci, aby se někdo bál, ale taky nechci, aby se tu někdo zbytečně pletl.“
„Zbytečně co?“ divila se Grimma, ale on si jí nevšímal.
„Sacco, vezmi pár mládenců a přineste ty věci, co jsme uložili do živého plotu,“ řekl Dorcas. „Rozhodně potřebujeme tu baterii a nevím přesně, kolik máme paliva.“
„Dorcasi! Co to znamená?“ domáhala se vysvětlení Grimma a dupla si nohou.
Dorcasovi se tohle někdy stávalo, to věděla. Když uvažoval o strojích nebo jiných věcech, které umí sám sestrojit, začínal všechny okolo ignorovat. Také se mu změnil hlas.
Dlouze a nepřítomně se na ni díval, jako by ji viděl prvně. Potom se podíval do země.
„Radši, é, pojď se mnou,“ řekl. „Budu tě potřebovat, abys to všem vysvětlila. Na takové věci jsi o moc lepší.“
Grimma ho následovala po promrzlé podlaze. V kůlně se shromažďovali další nomové a tísnili se bojácně kolem stěn.
Vedl ji do stínu pod plachtou, která tvořila jakousi velkou jeskyni plnou prachu.
Pneumatika podobná pneumatice nákladního auta vystupovala trochu z příšeří, ale byla mnohem boulovatější než kterákoliv, kterou Grimma kdy viděla.
„Ó. Vždyť je to nákladní auto,“ řekla nejistě. „Ty tady máš nějaký náklaďák, co?“
Dorcas mlčel. Jenom ukázal vzhůru.
Grimma se podívala nahoru. Potom se podívala ještě výš. Jekubovi do tlamy.
13
IV. Dorcas pravil, Toto jest Jekub, Převeliká Bestie Zubatá.
V. Nic naplat. Jestliže nás vyhánějí, pojeďme.
Slova také někdy potřebují hudbu. K vylíčení někdy nepostačují; knihy by se měly vydávat s hudebními nahrávkami, jako filmy.
Hodilo by se možná něco hlubokého, zahraného na varhany.
Grimma zírala.
Tý-dá-DÁ.
Nemůže být skutečně živý, pomyslela si zoufale. Určitě mě nehodlá kousnout. Dorcas by mne sem nepřivedl, kdyby věděl, že ta příšera mě chce pokousat. Nebudu se bát. Nemám vůbec strach. Jsem myslící nomka a nemám strach!
„Myslím, že ta boulovatá kola má proto, aby se lépe zachycoval půdy,“ řekl Dorcas a jeho hlas zněl strašně vzdáleně. „Tak, řádně jsem ho vyšetřil a nic na něm není skutečně poškozené, víš, je jenom velmi starý —“
Grimma putovala pohledem po tlustém žlutém krku.
Ty-da-tý-dá-DUM.
„Pak jsem si pomysleclass="underline" určitě se dá nastartovat. Tyhle diesly jsou skutečně celkem jednoduché a v jedné knize jsem viděl obrázky, ačkoliv nemám zrovna jistotu s těmi trubkami, hydraulika se tomu myslím říká, a v jedné přihrádce byla tahleta kniha, Opravárenská příručka, a všechno jsem promazal a seřídil,“ drmolil Dorcas.