Obrátila se zpět na Dorcase.
„Jsi si jistý?“ zeptala se pochybovačně.
„Ne,“ odpověděl. „Však víš, že si nikdy nejsem jistý. Ale spousta pák je k řízení jeho tla… jeho naběráku. Té věci se zuby. Na konci krku. Myslím té věci na dobývání. Těmi se nemusíme zabývat. Jsou ale úžasně důvtipné, a všechno, co musíš —“
„Kam si všichni sednou? Není tady moc místa.“
Dorcas pokrčil rameny. „Vidím to tak, že starší mohou cestovat v kabině. Mládež se bude muset chytit, kde to půjde. Můžeme tu kolem namontovat dráty a tak. Na držení, myslím. Koukej, neměj starost. Pojedeme za světla a nemusíme jet rychle.“
„A pak se dostaneme do té stodoly, viď, Dorcasi,“ řekla Nooty. „Kde bude teplo a kde je spousta jídla.“
„To doufám,“ prohodil Dorcas. „Tak, musíme s tím pohnout. Moc času nemáme. Kde je ten Sacco s tou baterií?“
Grimma si pomyslela: Že ve stodole bude spousta jídla? Odkud jsme to vzali? Angalo říkal, že se tam nahoře skladuje tuřín nebo co a že tam mohou být nějaké brambory. To není zrovna žádné posvícení.
V žaludku, obírajícím se vlastními myšlenkami, jí nesouhlasně zaškrundalo. Noc byla velmi dlouhá na to, aby vystačil s drobkem ze sendviče.
Avšak teď tu nemůžeme zůstat. Kdekoli jinde to bude lepší než tady.
„Dorcasi, mohu ti s něčím pomoct?“
Vzhlédl. „Mohla by sis přečíst tu příručku. Podívej se, jestli se tam píše o tom, jak ho řídit.“
„Ty to nevíš?“
„É. Ne v tolika slovech. Ne přesně. Chci říct, vím, jak se to dělá, jenomže nevím, co mám udělat.“
Kniha byla pod lavicí po jedné straně kůlny. Grimma si ji podepřela a snažila se v tom hluku soustředit. Vsadím se, že to ví, pomyslela si. Ale tohle je jeho chvíle a on nechce, abych mu překážela.
Nomové se pohybovali jako někdo, kdo má nějaký cíl. Situace byla příliš mrzutá, aby se čas trávil remcáním. Je to legrace, pomyslela si, když obracela ušmudlané stránky, vypadá to, že si přestanou naříkat jenom tehdy, když jde všechno doopravdy špatně. Potom začnou užívat slova jako držet při sobě, táhnout za jeden provaz, a přetrhnout se. To s tím přetrhnutím našla v jedné knize. Zjevně to znamenalo „dát do práce všechno“. Nechápala, proč by lidé měli pracovat tak těžce, až se přetrhnou; spíš to vypadalo, že budou těžce pracovat, když jim slíbíte, že je přetrhnete, jestli nebudou.
To bylo to samé jako Na silnici se pracuje za Velké Jízdy. Silnice před vámi pracuje. Jakpak by to mohlo znamenat něco jiného? Ale silnice byla plná děr. Kde v tom byl nějaký smysl? Slova by měla znamenat to, co skutečné znamenají.
Obrátila stránku. Byl na ní velký hnědý kruh tam, kde kdysi nějaký člověk postavil hrnek.
Tlupa nomů se hemžila kolem masívu baterie, pomaličku se sunoucího po podlaze. Valili ji na rezavých kuličkových ložiskách.
Plechovka s naftou se kymácela za ní.
Grimma si prohlížela obrázky pák s čísly. Najednou jsou všichni po té stodole jako diví. Najednou, když všechno není tak docela zoufalé, ale může být opravdu hrozné, se zdají skoro šťastní. Tohle Masklin věděl. Je úžasné, co nomové udělají, říkal, když najdeš způsob, jak je pobídnout.
Upírala oči na stránky a snažila se v sobě vzbudit zájem o páky.
Mráčky prchající před sluncem se šířily přes zarůžovělou oblohu. Ranní červánky, četla kdysi Grimma. Znamenalo to, že lidé, co chovají ovce, mají štěstí. Nebo nemají štěstí. Nebo to možná byly krávy.
Člověk v temné kanceláři se probudil, chvíli zíval a pokoušel se osvobodit ze spleti drátů, které ho věznily na podlaze. Po značném úsilí vyprostil větší část paže.
To, co člověk udělal poté, by většinu nomů překvapilo. Zmocnil se židle a s hlasitým chrochtáním se mu ji podařilo překotit. Přitáhl si ji po podlaze, podložil její nohu pod několik drátů a zapáčil.
O minutu později seděl zpříma a vymotával se z dalších drátů.
Jeho obrovité oči spočinuly na kusu papíru na podlaze.
Chvíli si ho prohlížel, třel si paže a pak se chopil telefonu.
Dorcas se záhadně vrtal v drátech.
„Víš jistě, že je ta baterie správně zapojena, šéfe?“ ptal se Sacco.
„Dokážu rozpoznat rozdíl mezi červeným a černým drátem, to víš,“ řekl Dorcas mírně a dloubl do dalšího drátu.
„Tak možná nemá baterie dost elektřiny,“ přispěchala Grimma na pomoc, snažíc se jim nakouknout přes ramena. „Možná vytekla nebo vyschla.“
Dorcas a Sacco si vyměnili pohled.
„Elektřina neteče,“ vysvětloval Dorcas trpělivě. „Ani nevysychá, pokud já vím. Buď je, nebo není. Promiň.“
Znovu se zahleděl do klubka drátů a do jednoho šťouchl. Ozvalo se mlasknutí a silně modře se zajiskřilo.
„Už je tam,“ dodal. „To je jen tím, že není tam, kde by měla být.“
Grimma přešla po umaštěné podlaze kabiny. Hloučky nomů postávaly kolem a vyčkávaly. Stovky jich svíraly provazy přivázané k velkému volantu nad nimi. Další týmy stály u pedálů s kusy překližky jako beranidly.
„Jenom malé zdržení,“ řekla. „Zmizela všechna elektřina.“
Nomové byli všude. Za Velké Jízdy měli pro sebe celou korbu nákladního auta. Ale Jekubova kabina byla menší, a tak se poskládali, kde se dalo.
Pěkně otrhaná banda, pomyslela si Grimma. A byla to pravda. I za nečekaného úprku z Obchoďáku si nomové mohli odnést celkem hodně věcí. A byli baculatí a dobře oblečení.
Teď byli hubenější, slabší, mnohem špinavější a všechno, co si vezli s sebou, byl otrhaný a umouněný oděv. I knihy tu nechali. Tucet knih zabíral prostor jako tři tucty nomů a zatímco si Grimma osobně myslela, že některé knihy jsou užitečnější než mnohý nom, přijala Dorcasův slib, že se jednoho dne vrátí a pokusí se je vytáhnout z úkrytu pod podlahou.
Inu, přemítala Grimma. Snažili jsme se. Opravdu jsme vynaložili mnoho úsilí. Přišli jsme do lomu, abychom se tu zakopali, starali se o sebe, žili spořádaně. A neuspěli jsme. Mysleli jsme, že všechno, co musíme udělat, je přinést si z Obchoďáku ty správné věci, ale také jsme si přinesli spoustu špatných. Tentokrát budeme muset odejít pryč, co nejdál od lidí a já si vlastně myslím, že nikde to nebude dost daleko.
Vylezla na vratkou řídící plošinu, kterou zhotovili tak, že přes kabinu upevnili prkno. I na něm stáli nomové. Vyčkávavě ji pozorovali.
Řídit Jekuba by aspoň mělo být snazší. Vůdcové týmu na kontrolkách budou na Grimmu vidět, takže se nebude muset babrat se semaforem a provázky, jako to dělali, když odjížděli z Obchoďáku. A spousta nomů už to taky někdy dělala…
Slyšela Dorcase volat: „Zkuste to teď!“
Ozvalo se cvaknutí. Ozvalo se zavrčení. Potom Jekub zařval.
Zvuk se valil prostorem kůlny. Byl tak silný a tak hluboký, že to vůbec nebyl opravdový zvuk, jenom cosi, co obrátilo vzduch v něco tvrdého a pak vás s tím praštilo. Nomové sebou plácli na zachvívající se podlahu kabiny.
Grimma si zacpávala uši a viděla, jak Dorcas křižuje po podlaze a mává rukama. Tým u pedálu plynu na něj udělal grimasu „To jako my?“ a pustil pedál.
Zvuk odumřel na temné dunění mummummummum, které přesto roztřásalo kosti. Dorcas chvátal zpátky a se spoustou oddychových zastávek vyšplhal na prkno. Když se tam dostal, sedl si a třel si obočí.