„Na takovéhle věci jsem já už moc starý,“ hekal. „Když nom dospěje do určitého věku, je na čase přestat krást obří dopravní prostředky. To je známý fakt. Nicméně. Elegantně běží naprázdno. Mohla bys nás stejně tak dopravit ven.“
„Cože, úplně sama?“ zděsila se Grimma.
„Ano. Proč ne?“
„To je tak, no, myslela jsem, že Sacco nebo někdo bude tady nahoře.“ Doufala jsem, že řídit bude nějaký mužský, pomyslela si.
„To by se jim líbilo,“ řekl Dorcas. „To oni by rádi. A my bychom to tady všechno projeli křížem krážem, o tom nepochybuju, a oni by řvali ‚jupí!‘ a kdoví co ještě. Ne. Chci pěkně poklidně přejet ta pole, srdečné díky. Přeju si hladké přistání.“
Nahnul se dolů.
„Všichni tam dole připraveni?“ zařval.
Ozvalo se sborové nervózní „ano“, tu a tam i trochu rozjásané.
„To bych rád věděl, jestli je skutečně dobrý nápad svěřit Saccovi plynový pedál,“ uvažoval Dorcas. Napřímil se. „É. Nemáš strach, že ne?“ povzbuzoval ji.
Grimma pohrdavě zasupěla. „Co? Já? Ne. To se ví, že ne. To není,“ dodala, „žádný problém.“
„Ó — Kej,“ pravil. „Tak jedem.“
Až na temné hučení motoru bylo ticho.
Grimma mlčela.
Kdyby tu byl Masklin, uvažovala, svedl by to líp než já. Už se o něm nikdo ani nezmíní. Ani o Angalovi. Nebo o Gurderovi. Neradi na ně myslí. Musí to být něco, čemu se nomové naučili před staletími, v tomto místě plném lišek a uhánějících věcí a stovek hnusných způsobů, jak umřít. Když se někteří ztratí, musíte na ně přestat myslet, musíte si je vyhnat z hlavy. Ale já na něj myslím pořád.
Jenom jsem si vedla svou o těch žábách v květech a vůbec jsem nepomyslela na jeho sny.
Dorcas jí něžně položil paži kolem ramen. Celá se chvěla.
„Měli jsme vyslat pár lidí k letišti,“ zamumlala. „Tak bychom ukázali, že máme starost, a —“
„Neměli jsme čas a neměli jsme lidi,“ řekl Dorcas tiše. „Až se vrátí, můžeme mu to vysvětlit. Určitě to pochopí.“
„Ano,“ zašeptala.
„A teď,“ řekl Dorcas a ustoupil dozadu, „jedem!“
Grimma se zhluboka nadechla.
„Rychlost jedna,“ zakřičela, „vééélmipomalu vpřed.“
Skupinky nomů se posunovaly po plošině. Lehké zachvění, a hluk motoru ustal. Jekub se zakolébal kupředu a zastavil se. Motor zakašlal a zhasl.
Dorcas si zamyšleně prohlížel nehty.
„Ruční brzda, ruční brzda, ruční brzda,“ hučel si tiše.
Grimma na něj vrhla pohled a přiložila dlaně k ústům. „Uvolnit ruční brzdu!“ křikla. „Správně! A teď zařadit tu jedničku a velmi pomalu kupředu!“
Ozvalo se cvaknutí, a ticho.
„Nastartovatnastartovatnastartovat,“ hučel Dorcas a kolébal se na patách vpřed a vzad.
„Vraťte všechno, jak bylo, a nastartujte motor,“ zaječela Grimma.
Nooty, odpovědná za tým u ruční brzdy, zavolala: „Chceš zabrzdit nebo ne, šéfko?“
„Cože?“
„Neřekla jsi nám, co máme dělat s ruční brzdou, šéfko,“ vyzvídal Sacco. Jeho nomové se začali pochechtávat.
Grimma mu zahrozila. „Poslyš,“ ňafla, „jestli na tebe půjdu dolů a povím ti, co máte dělat s ruční brzdou, bude vás to všechny náramně mrzet, jasný? Teď nechtě toho chichotání a ať se to pohne! Rychle!“
Ozvalo se cvaknutí. Jekub opět zařval a dal se do pohybu. Nad nomy se vzneslo volání slávy.
„Správně,“ řekla Grimma. „To už je lepší.“
„Dveře, dveře, dveře, neotevřeli jsme dvé-éře,“ hučel Dorcas.
„Toť se rozumí, že jsme dveře neotevřeli,“ řekla Grimma, když rypadlo nabíralo rychlost. „Nač potřebujeme otevírat dveře? Tohle je Jekub!“
14
V. Není nic, což by nám mohlo státi v cestě, neboť toto jest Jekub, kterýž vysmívá se závorám, a praví brm-brm…
Ta kůlna byla velmi stará. Byla velmi zrezivělá. Byla to kůlna, kterou otřásaly vichřice. Jedinou věc měla jakžtakž novou, a tou byl visací zámek na vratech, do nichž Jekub najel rychlostí asi šest mil za hodinu. Vratká budova zazvonila jako gong, opustila své základy a sunula se do půli kamenolomu, než se zřítila ve spršce rzi a oblacích prachu. Jekub vyrazil jako rozhněvané kuře z velmi starého vejce a potom se zastavil.
Grimma se sbírala z prkna a začala se nervózně čistit od kousků rzi.
„Zastavili jsme se,“ oznámila nejistě a v uších jí ještě zvonilo. „Proč stojíme, Dorcasi?“
Ten se ani neobtěžoval vstát. Úder, kterým Jekub zasáhl dveře, mu vyrazil všechen dech.
„Já myslím,“ uvažoval, „že to s každým asi trochu šmejklo. Proč jste chtěli jet tak rychle?“
„Pardon!“ volal nahoru Sacco. „Maličké nedorozumění, myslím!“
Grimma se vzpamatovala. „No, ale každopádně jsem nás dostala ven. Už jsem tomu přišla na kloub. Teď se… teď se… teď se…“
Dorcas slyšel, jak její hlas slábne. Vzhlédl. Před lomem parkovalo nákladní auto. A tři lidé běželi k Jekubovi velkými plavnými skoky.
„A hrome,“ pronesl.
„Copak nečetli můj vzkaz?“ podivovala se Grimma nahlas.
„Obávám se, že četli,“ řekl Dorcas. „Tak teď bychom neměli propadnout panice. Máme na vybranou. Můžeme buď —“
„Vyrazit kupředu,“ vybafla Grimma. „Hned teď!“
„Ne, ne,“ protestoval Dorcas chabě, „to jsem nechtěl navrhnout…“
„Zařaďte jedničku!“ velela Grimma. „A pořádně sešlápnout plyn!“
„Ne, to přece nechceš,“ zamumlal Dorcas.
„Tak podívej se,“ zarazila ho Grimma. „Já jsem je varovala! Umějí číst? Víme, že umějí! Jestli jsou doopravdy inteligentní, tak jsou inteligentní natolik, aby vše pochopili!“
Jekub nabral rychlost.
„Tohle nesmíš udělat,“ naléhal Dorcas. „Vždycky jsme se lidem vyhýbali!“
„Oni se nám nevyhýbají!“ křičela Grimma.
„Ale —“
„Zbořili Obchoďák, snažili se nám zabránit v útěku, teď nám berou náš lom a ani nevědí, co jsme zač!“ štěkala Grimma. „Vzpomínáš si na to oddělení pro zahrádkáře v Obchoďáku? Na ty ohavné okrasné sochy do zahrádek? Ták, teď jim předvedu, kdo jsou skuteční nomové…“
„Lidi nemůžeš porazit!“ překřikoval Dorcas řev motoru. „Jsou moc velcí! A ty jsi moc malá!“
„Můžou být velcí,“ řekla rozhodně Grimma, „a já jsem možná malá. Ale já mám v moci obří stroj. Se zubama.“ Naklonila se přes prkno. „Všichni tam dole, držte se,“ zavolala. „Možná to bude drsné.“
Oněm velkým pomalým stvořením venku už svitlo, že něco není v pořádku. Zarazila svůj těžkopádný útok a velmi pomalu se snažila uskočit stranou. Dvěma se podařilo skočit do prázdné kanceláře, když Jekub uháněl kolem.
„Aha,“ řekla Grimma. „Myslí si, že jsme hloupí. Zatočit vlevo. Víc. Ještě. Stop! Ták, dobře.“ Zamnula si ruce.
„Co chceš dělat?“ zašeptal zděšený Dorcas.
Grimma se naklonila přes prkno.
„Sacco, vidíš tamty další páky?“