„Drž se Jekuba!“ volala na Dorcase, jak vzrůstal hluk motoru. „Však víš, že on dovede létat!“
Stroj nadskakoval na kamenité cestě, která se táhla přibližně ve směru vzdálené stodoly. Dorcas se odvážil otevřít jedno oko. U stodoly nikdy nebyl. Jestlipak někdo ví určitě, že je tam jídlo, nebo to jsou jenom dohady? Snad tam aspoň bude teplo…
Ale nedaleko ní se objevilo blikající světlo a blížilo se k nim.
„Proč nám nedají pokoj?“ zvolala Grimma. „Stát!“
Jekub se zastavil. Motor předl v mrazivém vzduchu.
„Tohle určitě vede dolů k cestě,“ řekl Dorcas.
„Nemůžem jet zpátky,“ pronesla Grimma.
„Ne.“
„Ani kupředu.“
„Ne.“
Grimma bubnovala prsty na Jekubův kov.
„Máš nějaký jiný návrh?“
„Mohli bychom to zkusit přes pole,“ řekl Dorcas.
„Kam se dostaneme?“ zeptala se Grimma věcně.
„Pryč odsud, pro začátek.“
„Ale to bychom nevěděli, kam jedeme,“ řekla Grimma.
Dorcas pokrčil rameny. „Buď tohle nebo lakování květinek.“
Grimma se pokusila o úsměv.
„Ta křidélka by mi nepadla,“ utrousila.
„Co je to tam nahoře?“ zaječel Sacco.
„Měli bychom to lidem říct,“ zašeptala Grimma. „Každý myslí, že jedeme do té stodoly —“
Rozhlédla se. Auto se přiblížilo, házelo sebou ztěžka po hrbolatých kolejích cesty. Z druhé strany přibíhali ti dva lidé. „Copak toho nikdy nenechají?“ ptala se sama sebe.
Naklonila se přes okraj prkna.
„Trochu vlevo, Sacco. A pak jeď klidně dál.“
Jekub se vykolébal z vyježděných kolejí a valil se po ledové trávě. V dálce se rýsovala další drátěná hradba a dalších pár ovcí.
Nevíme, kam jedeme, pomyslela si. Jediná důležitá věc je jet dál. Masklin měl pravdu. Tohle není náš svět.
„Možná jsme s lidmi měli promluvit,“ řekla nahlas.
„Ne, měla jsi pravdu,“ řekl Dorcas. „V tomto světě patří všechno lidem a my bychom jim taky patřili. Nezbylo by nám místo, kde bychom byli sami sebou.“
Ohrada se přiblížila. Na druhé straně byla cesta. Ne jen vyježděné koleje, ale pořádná cesta s černým asfaltovým povrchem.
„Vpravo nebo vlevo?“ zeptala se ho Grimma, „Co myslíš?“
„To je jedno,“ prohodil Dorcas, když protrhli plot.
„Tak to zkusíme vlevo,“ řekla. „Zpomalit, Sacco! Trošku vlevo. Ještě. Ještě. Drž se kurzu. Ale ne!“
V dálce se objevilo další auto. Na střeše mu blikalo modré světlo.
Dorcas se odvážil ohlédnout.
Bylo tam další blikající světlo.
„Ne,“ řekl.
„Co?“ zeptala se Grimma.
„Před malou chvilkou jsi se ptala, jestli toho lidé někdy nechají. Jak vidíš, nenechají.“
„Stát,“ zavelela Grimma.
Nomové poslušně klusali po Jekubově podlaze. Stroj se zase pomalu zastavil, motor běžel dál.
„Tak je to,“ řekl Dorcas.
„Už jsme u stodoly?“ zavolal nahoru nějaký nom.
„Ne,“ řekla Grimma. „Ještě ne. Ale už jsme blízko.“
Dorcas se zašklebil.
„Taky bychom se s tím mohli smířit,“ promluvil. „Skončíš s mávátkem s hvězdičkou v ruce. Jenom doufám, že mě nebudou nutit spravovat jim boty.“
Grimma se tvářila zamyšleně. „Kdybychom najeli naplno do toho auta, co jede k nám —“ začala.
„Ne,“ přerušil ji Dorcas rozhodně. „To by opravdu nic nevyřešilo.“
„Cítila bych se o moc líp,“ řekla Grimma.
Rozhlížela se po polích.
„Proč je taková tma?“ ptala se. „Přece jsme nemohli prchat celý den. Když jsme vyrazili, bylo časné ráno.“
„Copak čas neutíká, když se dobře bavíš?“ pravil pochmurně Dorcas. „A mléko nemám zrovna moc rád. Nebude mi vadit dělat za ně domácí práce, hlavně když nebudu muset pít mléko, ale —“
„Tak se koukni, prosím tě!“
Tma se šířila po poli.
„To by mohlo být zatemnění Slunce,“ řekl Dorcas. „Četl jsem o tom, všechno se zatemní, když Slunce překryje Měsíc. A možná že naopak,“ zapochyboval.
Automobil před nimi s jekotem přibrzdil, narazil zezadu do kamenné zdi a zastavil se.
Polem podél cesty prchaly ovce. Nebylo to způsobeno běžnou ovčí panikou. Měly hlavy u země a cválaly s jediným úmyslem v hlavě. Byly to ovce, které se rozhodly, že tohle není pravá chvíle na plýtvání energií na panikařeni, když se jí dá využít k tryskovému úprku.
Vzduch plnilo nějaké hlasité a nepříjemné hučení.
„No ne,“ řekl Dorcas chabě. „Je to pěkná hrůza, to zatemnění.“ Dole nomové propadali panice. Nebyli ovce, každý nom dovedl myslet sám za sebe, a když začnete důkladně přemýšlet o náhlé tmě a tajemném hukotu, vypadá panika jako logický nápad.
Na Jekubově otlučeném nátěru praskaly tenké linie svíjejících se plaménků. Dorcas cítil, jak mu vstávají vlasy.
Grimma upírala oči vzhůru.
Obloha byla naprosto černá.
„To… je… v pohodě,“ koktala pomalu. „Víš ty co, já myslím, že je to v pohodě!“
Dorcas si prohlížel ruce. Na konečcích prstů mu praskaly žlutomodré jiskřičky.
„Jo, to jo?“ bylo všechno, co ho napadlo.
„To není noc, to je stín. Nad námi pluje něco obrovského.“
„A to je lepší než noc, jo?“ zeptal se Dorcas.
„To si myslím. Pojď, jdeme dolů.“
Slezla po laně na Jekubovu podlahu. Usmívala se jako šílená. Bylo to skoro stejně děsivé jako všechno ostatní dohromady. Nebyli zvyklí, že by se Grimma usmívala.
„Podej mi ruku,“ řekla. „Musíme slézt. Tak bude vědět jistě, že to jsme my.“
Pozorovali s úžasem, jak zápasí s prknem.
„No tak,“ opakovala. „Nemůžete mi pomoct?“
Šli. Někdy, když jste úplně popletení, poslechnete kohokoliv, kdo má na mysli nějaký cíl. Popadli prkno a sunuli ho ven z kabiny až se naklonilo a zhouplo se na zem.
Aspoň tady teď nebylo tolik oblohy. Modrá zůstávala jenom tenká čára na okraji husté tmy.
Ne úplné tmy. Když si na ni Dorcasovy oči zvykly, dokázal rozeznat čtverce, obdélníky a kruhy.
Nomové cupitali dolů po prkně a motali se po cestě, nerozhodní, zda utéct nebo zůstat.
Jeden z tmavých čtverců ve stínu nad nimi se posunul. Ozvalo se cvaknutí a potom se dolů velmi lehce snesl obdélník tmy, jako výtah bez kabelů, a měkce přistál na cestě. Byl docela veliký.
Něco na něm bylo. Něco v hrnci. Něco červeného a žlutého a zeleného.
Nomové natáhli krky, aby viděli, co to je.
15
I. Takto skončilo putováni Jekubovo, a nomové prchali, aniž se ohlédli zpět.
Dorcas neohrabaně sešplhal na umaštěnou Jekubovu palubu. Byla teď prázdná, až na kousky provazů a dřeva, kterých nomové použili.
Odhodili ty věci jako staré krámy, pomyslel si a naslouchal vzdálenému repetění nomů. To není pěkné, zanechat tu odpadky. Chudák starý Jekub si zaslouží víc než tohle.
Venku panovalo jakési vzrušení, ale on si ho moc nevšímal.
Bloumal chvilku kolem, snažil se smotat provazy a shrnout dřevo na úhledné hromádky. Vytahoval dráty, které umožnily Jekubovi ochutnat elektřinu. Spustil se na všechny čtyři a pokoušel se odstranit blátivé šlépěje.