„Maskline, ty jsi hodný nom a svým způsobem docela chytrý, ale nahoře na nebi žádné odpovědi nejsou. Musíš mít nohy na zemi a ne hlavu v oblacích!“
Odplula a zavřela za sebou dveře.
Masklin cítil, jak mu hoří uši.
„Já dokážu obojí!“ zavolal za ní. „A najednou!“
Zamyslel se nad tím a dodaclass="underline" „To dovede každý!“
Dupal tunelem zpátky. Svým způsobem docela chytrý! Gurder měl pravdu, všeobecné vzdělání není vůbec dobrý nápad. Ženám nikdy neporozumím, pomyslel si. Ani kdybych se dožil desítky.
Gurder přenechal vedení Papírnictví Nisodemovi. Masklin z toho neměl pražádnou radost. Ne proto, že by byl Nisodemus hloupý. Právě naopak. Byl chytrý jistým nesolidním, postranním způsobem, kterému Masklin nedůvěřoval; vždycky se zdálo, že v sobě dusí nadšení nad čímkoliv, a když promluvil, chrlil ze sebe proud vět, mezi něž vkládal „ém“, takže dokázal nabrat dech a nedat nikomu šanci ho přerušit. Masklinovi z něj bylo trapně. Zmínil se o tom Gurderovi.
„Nisodemus je možná trochu moc zapálený,“ řekl Gurder, „ale má srdce na pravém místě.“
„A co hlavu?“
„Poslyš,“ řekl Gurder. „Známe jeden druhého dost dobře, viď. Jeden druhému rozumíme, co říkáš?“
„Ano. Proč?“
„Nechám tě tedy rozhodovat o tom, co ovlivňuje všechno tělesné,“ cedil skrz zuby Gurder a jeho hlas měl pouhý krůček k výhrůžce, „a ty necháš mě rozhodovat o tom, co ovlivňuje duše všech nomů. Jasný?“
A tak vyrazili.
Slova loučení, poslední vzkazy, organizace a, protože to byli nomové, stovky drobných šarvátek, co nejsou důležité.
Vyrazili.
Život v lomu se začal vracet k čemusi, co se podobalo normálu. K bráně už žádné nákladní auto nepřijelo. Dorcas poslal pár svých bystřejších mladých asistentů, aby pro všechny případy nacpali do rezavého visacího zámku bláto. Také nařídil skupině nomů obtočit vrata kolem dokola drátem.
„Ne že by je to na dlouho zadrželo,“ řekl. „To jistě ne, když jsou pevně rozhodnuti.“
Rada, nebo to, co z ní teď zbývalo, moudře přikyvovala, ačkoliv upřímně řečeno, nikdo z nich nechápal a ani se příliš nezajímal o technické záležitosti.
Téhož dne odpoledne se nákladní auto vrátilo. Dva nomové, kteří hlídali cestu, chvátali zpátky do lomu, aby to ohlásili. Řidič si chvíli hrál se zámkem, škubal za dráty a potom odjel.
„A něco říkal,“ řekl Sacco.
„Ano, něco říkal. Sacco to slyšel,“ přitakala jeho kolegyně Nooty Šatička. Byla to buclatá mladá nomka, která nosila kalhoty. Rozuměla technice a dobrovolně se hlásila na hlídky, místo toho, aby trčela doma a učila se vařit; časy se opravdu měnily.
„Slyšel jsem, že něco říká,“ brebentil Sacco ochotně, pro případ, že by se ta záležitost nevryla do paměti.
„Správně,“ přidala se Nooty. „Oba jsme to slyšeli, viď, Sacco?“
„A co to bylo?“ ptal se Dorcas povzbudivě. Tohle si vážně nezasloužím, pomyslel si. Ve svém věku. Radši bych byl v dílně a vynalézal rádio.
„Řekl —,“ Sacco se zhluboka nadechl, až mu oči lezly z důlků, a napodobil bučení lodní sirény, což měl být lidský hlas: „Zzatrraaaacenýýýsssmrraaddddiii!“
Dorcas se rozhlédl po ostatních.
„Má někdo nějaký nápad?“ naléhal. „Skoro to vypadá, že to něco znamená, že jo? Povídám, kdybychom jim tak rozuměli…“
„Musel to být někdo z těch hloupých,“ rozumovala Nooty. „Snažil se dostat dovnitř!“
„Tak to se vrátí,“ povzdychl si Dorcas chmurně. Zavrtěl hlavou.
„Tak fajn, vy dva. Dobrá práce. Vraťte se na hlídku. Díky.“
Díval se, jak odcházejí ruku v ruce, a potom se loudal lomem směrem ke staré ředitelně.
Vánoční trhy jsem už viděl šestkrát přijít a odejít, pomyslel si. Šest jaksetomuříká — let. A skoro ještě jeden, myslím, ačkoliv tady venku si tím těžko můžu být jist. Nikdo nikam nedá žádný nápis, co se děje, a přestává se topit. Sedm let. Akorát čas, aby si nom dal pohov. A já jsem tady venku, kde svět nedělí řádné stěny a občas ráno je voda studená a tvrdá jako sklo, a větrání a topení se vymykají kontrole naprosto šokujícím způsobem. Samozřejmě — trošku se vzpamatoval — jakožto vědec shledávám tyto jevy nadmíru zajímavými. Jenom by bylo příjemnější shledávat je nadmíru zajímavými odněkud z příjemného a bezpečného Vnitřku.
Ach, Vnitřek. To bylo místo snů. Většina starších nomů trpěla strachem z Venku, ale žádný o něm moc rád nemluvil. V lomu, s jeho velkými stěnami z kamene, to nebylo zrovna nejhorší. Když jste se moc nekoukali nahoru a vyhnuli se čtvrté straně a jejím hrozivým obrovským výhledům po krajině, mohli jste téměř uvěřit tomu, že jste zpátky v Obchoďáku. Přesto se většina starších nomů raději zdržovala v kůlnách nebo v útulném šeru pod podlahou. Tak jste se zbavili toho hrozného pocitu obnažení, toho strašlivého pocitu, že vás obloha pozoruje.
Dětem, jak se zdálo, se však Venek celkem líbil. Vlastně si nenavykly na nic jiného. Na Obchoďák si sotva vzpomínaly, ale mnoho pro ně neznamenal. Náležely Venku. Přivykly mu. A ti mladí muži, co chodí lovit a sbírat plody… nu, mladí muži rádi ukazují, jak jsou smělí, ne? Zvláště před jinými mladými muži. A mladými ženami.
Samozřejmě, pomyslel si Dorcas, jakožto vědec a racionálně uvažující nom vím, že ve skutečnosti jsme nebyli předurčeni k životu pod podlahou. To jenom, jakožto nom, jemuž je asi sedm a cítí se trochu rozvrzaný, musím připustit, že bych shledal poněkud uklidňujícím mít tu kolem pár starých dobrých nápisů. Báječná sleva, možná, nebo takový maličký nápis, co praví Od zítřka kolosální výprodej. Nebylo by to na škodu a dozajista bych se cítil šťastnější. Což je, samozřejmě, naprosto směšné, když se nad tím rozumně zamyslíte.
To je jako s bří Arnoldové (zal. 1905), uvažoval smutně. Jsem do jisté míry přesvědčený, že neexistuje takovým způsobem, jakým mne to učili, když jsem byl malý. Ale když jste na stěně uviděli něco takového jako Nevidíte-li, co je vašim přáním, prosím, informujte se, měli jste pocit, že je všechno tak nějak v pořádku.
Uvědomil si, že jsou to na racionálně uvažujícího noma velmi nevhodné myšlenky.
Vedle dveří do ředitelny se ozvalo zapraskání dřeva. Dorcas vklouzl do povědomého šera pod podlahu a ťapal k vypínači.
Na tento nápad byl docela pyšný. Na stěně kanceláře byl velký červený zvonek, podle všeho aby lidé slyšeli zvonit telefon, když byl v lomu hluk. Dorcas vyměnil vedení, takže zvonek zvonil, kdy se mu zalíbilo.
Stiskl vypínač.
Nomové se sbíhali ze všech koutů lomu. Dorcas počkal, až se podpodlažní prostor zaplnil, potom si přitáhl prázdnou krabičku od zápalek a vylezl si na ni.
„Člověk se vrátil,“ ohlásil. „Nedostal se dovnitř, ale zkusí to znovu.“
„A co ten tvůj drát?“ zeptal se jeden nom.
„Obávám se, že existuje něco jako nůžky na drát.“
„Tady máš tu svoji teorii, ém, že lidé jsou inteligentní. Inteligentního člověka by napadlo, že nemá chodit, ém, tam, kde není vítán,“ pronesl Nisodemus kysele.
Dorcas rád viděl u mladého noma horlivost, ale Nisodemus se zachvíval zvláštní hladovou horlivostí, na kterou je nepříjemný pohled. Podíval se na něj tak zostra, jak to jenom dokázal.