„Zakrátko budeme přistávat.“
„Dobrá.“
„A tady je nějaká tuba —“
„Já mám hlad. Není tu něco k jídlu?“
„Ještě mám ten burák.“
„Kde? Kde?“
„Teď jsem ho kvůli tobě upustil.“
„Gurdere?“
„Ano?“
„Co to děláš? Ty něco řežeš?“
„Dělá si díru do ponožky.“
Ticho.
„No a co? Co má být? Můžu, když se mi zachce. Je to moje ponožka.“
Další ticho.
„Budu se prostě cítit líp, když to udělám.“
Zase ticho.
„Je to jenom člověk, Gurdere. Nic zvláštního na něm není.“
„Jsme v jeho tašce, ne?“
„Ano, ale sám jsi říkal, že bří Arnoldové je cosi v našich hlavách. Nebo ne?“
„Říkal.“
„Tak co?“
„Prostě je mi tak líp, to je všechno. Konec debat.“
„Chystáme se na přistání!“
„Jak poznáme, až —“
„Jsem si jistá, že bych to, koneckonců, provedla lépe.“
„Tohle je ta Florida? Angalo, sundej mi nohu z obličeje.“
„Ano. Tato země tradičně přistěhovalce srdečně vítá.“
„To jsme jako my?“
„Technicky jste na cestě k jinému místu určení.“
„K jakému?“
„Ke hvězdám.“
„Ó. Věci?“
„Existuje nějaká zpráva o tom, že tady už nějací nomové někdy byli?“
„Co tím myslíš? My jsme ti nomové!“
„Ano, ale možná, že existují další.“
„My jsme všichni, co existují! Nebo ne?“
V temnotách tašky se míhala drobná barevná světylka.
„Věci?“
„Vyhledávám dostupné údaje. Závěr: Žádná spolehlivá pozorování, pokud jde o nomy. Všichni zaevidovaní přistěhovalci jsou vyšší než čtyři couly.“
„Hm. Já jenom pro zajímavost. Zajímalo mě, jestli jsme všichni nomové, co existují.“
„Slyšel jsi Věc. Žádná spolehlivá pozorování, povídala.“
„Nikdo nás až do dneška nespatřil.“
„Projdeme imigrační a celní kontrolou. Jste členem nebo jste někdy byl členem podvratné organizace?“
Ticho.
„Co, my? Proč se nás na to ptáš?“
„To je druh otázky, která se pokládá. Monitoruji komunikaci.“
„Ach ták. No, já myslím, že nejsme? Ne?“
„Ne.“
„Ne.“
„Ne. Myslím, že jsme ani nebyli. Co znamená podvratný?“
„Ta otázka má za cíl zjistit, zda jste sem přišli svrhnout vládu Spojených států.“
„Myslím, že to nechceme udělat. Chceme?“
„Ne.“
„Ne.“
„Ne, nechceme. Nemusejí si s námi dělat starosti.“
„Stejně je to náramně chytrý nápad.“
„Co jako?“
„Klást lidem otázky, když přijedou. Jestli sem někdo přijede provést nějaký podvratný převrat, všichni na něj padnou jako vosy, jakmile odpoví ‚Ano‘.“
„Je to sprostý trik, že jo,“ řekl Angalo s jistým obdivem.
„Ne, nechceme tu udělat žádný převrat,“ řekl Masklin Věci. „Chceme si jenom ukrást jeden z těch jejich kolmostartujících letounů. Jak se jim zase říká?“
„Raketoplán.“
„Správně. A pak zmizíme. Nechceme způsobit žádné potíže.“
Taška sebou házela, a pak ji někdo položil.
Tichoučký zvuk řezání naprosto zanikl v hluku letiště. V kůži se objevila malinká dírka.
„Co to dělá?“ ptal se Gurder.
„Přestaň do mě strkat,“ řekl Masklin. „Nemůžu se soustředit. Teď… to vypadá, jako bychom stáli s nějakými lidmi v řadě.“
„Už tady čekáme věčnost,“ brblal Angalo.
„Počítám, že se každého vyptávají, jestli nechce provést nějaký převrat,“ pravil moudře Gurder.
„Nerad se o tom zmiňuji,“ řekl Angalo, „ale jak najdeme ten raketoplán?“
„To si promyslíme, až nadejde čas,“ odpověděl Masklin nejistě.
„Čas nadešel,“ řekl Angalo rozhodně. „Nebo ne?“
Masklin bezmocně pokrčil rameny.
„Snad sis nemyslel, že přijedeme do téhleté Floridy a všude budou cedule ‚Tudy do vesmíru‘, co?“ zeptal se ironicky Angalo.
Masklin doufal, že se mu myšlenky nedají vyčíst z výrazu obličeje. „Toť se ví, že ne,“ bránil se.
„No tak co bude dál?“ naléhal Angalo.
„No… no… optáme se Věci,“ řekl Masklin. Vypadal, že se mu ulevilo. „Jo, zeptáme se. Věci?“
„Ano?“
Masklin pokrčil rameny. „Co budeme dělat dál?“
„No prosím,“ řekl Angalo, „tomu já říkám plánování.“
Brašna se posunula. Vnuk Richard, 39, postoupil ve frontě.
„Věci? Ptal jsem se, co budeme dělat —“
„Nic.“
„Jak nic?“
„Prováděním neexistence aktivity.“
„Co z toho?“
„Noviny psaly, že Richard Arnold cestuje na Floridu k vypuštění telekomunikační družice. Tudíž je teď na cestě k místu, kde ona družice je. Ergo, my jdeme s ním.“
„Kdo je Ergo?“ otázal se Gurder a rozhlížel se.
Věc na něj zamrkala světýlky.
„Znamená to ‚tudíž‘,“ pravila.
Masklin se tvářil pochybovačně. „Ty myslíš, že si vezme tuhle tašku s sebou?“
„Nepředvídatelné.“
V brašně toho mnoho nebylo, to musel Masklin uznat. Zahrnovalo to hlavně ponožky, noviny, několik drobností jako kartáče na vlasy a knihu, nazvanou Špion bez kalhot. Tato poslední položka jim způsobila jisté znepokojení, když se, ihned po přistání, zdrhovadlo na brašně otevřelo, ale Vnuk Richard vsunul knihu mezi noviny, aniž nahlédl dovnitř. Když už uvnitř bylo trochu vidět, pokusil se v ní Angalo číst. Tu a tam si zamumlal něco pod vousy.
„Tak se mi zdá,“ řekl Masklin konečně, „že Vnuk Richard rovnou nevyrazí podívat se, jak satelit odlétá. Vím určitě, že nejdřív se půjde někam prospat. Víš, kdy ten raketoplán poletí, Věci?“
„Nepředvídatelné. Mohu hovořit s jinými počítači, toliko jsou-li v mém dosahu. Zdejší počítače znají jenom záležitosti letiště.“
„Stejně bude muset jít brzo spát,“ řekl Masklin. „Lidé prospí většinu noci. Myslím, že tou dobou bychom měli radši z tašky vylézt.“
„A potom ho můžeme oslovit,“ navrhl Gurder.
Ostatní si ho změřili.
„No, kvůli tomu jsme sem přišli, ne?“ ujišťoval je Opat.
„Hlavně proto? Požádat ho, aby ušetřil kamenolom?“
„On je člověk!“ vyhrkl Angalo. „Teď už si to musíš uvědomit i ty! Nebude nám pomáhat! Proč by nám měl pomáhat? Je to jenom člověk, jehož předkové postavili ten obchodní dům! Proč pořád věříš, že je to nějaký velký nom z nebes?“
„Protože jinak nemám, v co bych věřil!“ zvolal Gurder. „A když ve Vnuka Richarda nevěříš, proč jsi v jeho tašce?“
„To je jenom shoda náhod —“
„To ty říkáš vždycky! Vždycky řekneš, že je to jenom shoda náhod!“
Brašna se pohnula, takže oni zase ztratili rovnováhu a skáceli se jeden přes druhého.