„Hýbeme se,“ řekl Masklin, který se stále díval otvorem a téměř uvítal, že něco přetrhlo tu hádku. „Kráčíme po podlaze. Venku je mnoho lidí. Spousta lidí.“
„To je vždycky,“ vzdychl Gurder.
„Někteří drží cedule se jmény.“
„Celí lidé,“ dodal Gurder.
Nomové byli zvyklí na lidi s cedulemi. Někteří lidé v Obchoďáku nosili na sobě jména pořád. Lidé měli podivná dlouhá jména, jako Paní J. E. Vildova Kontrolorka a Vítejte Jmenuji se Bláža. Nikdo nevěděl, proč musí lidé mít na sobě svoje jméno. Možná by je jinak zapomněli.
„Počkej,“ řekl Masklin, „tohle nemůže být pravda. Jeden drží nápis ‚Richard Arnold‘. Jdeme k němu! Mluvíme s ním!“
Hluboké, dunivé hřmění lidského hlasu se valilo nad nomy jako bouřka.
Húum-vúm-búm?
Fúm-húm-zúm-búm.
Húum-zúm-búum-fúm?
Búum.
„Rozumíš tomu, Věci?“ zeptal se Masklin.
„Ano. Ten muž s nápisem sem přišel, aby našeho člověka dopravil do hotelu. To je místo, kde lidé spí a krmí se. Zbytek jsou jenom věci, které si lidé říkají, aby se navzájem ujistili, že jsou ještě naživu.“
„Co máš na myslí?“ zeptal se Masklin.
„Říkají si takové věci jako ‚Jak se vám daří‘, ‚Pěkný den přeji‘ a ‚A co říkáte tomu počasí?‘. Tyto zvuky znamenají asi tolik ‚Já jsem živ a ty rovněž‘.“
„Ale nomové říkají to samé, Věci. Říká se tomu ‚vycházet s lidmi‘. Možná by to i tobě stálo za pokus.“
Brašna se zhoupla a do něčeho narazila. Nomové uvnitř se zoufale zachytávali. Angalo se držel jednou rukou. Snažil se založit si místo v knize.
„Já už zase dostávám hlad,“ pronesl Gurder. „Není tady v té tašce něco k jídlu?“
„V téhle tubě je trochu zubní pasty.“
„Bez zubní pasty se obejdu, díky.“
Vtom se ozvalo zahřmění. Angalo vzhlédl. „Tenhle zvuk znám,“ pronesl. „Pekelný spalovací stroj. Jsme v dopravním prostředku.“
„Už zas?“ zeptal se zkroušeně Gurder.
„Vystoupíme, jakmile to bude možné,“ uklidňoval ho Masklin.
„Co je to za náklaďák, Věci?“ zeptal se Gurder.
„Je to helikoptéra.“
„Rozhodně je hlučná,“ řekl Gurder, který se s tímto slovem ještě nesetkal.
„To je ‚letadlo bez křídel‘,“ vysvětlil mu Angalo, který se s tím slovem již setkal.
Gurder tomu věnoval několik okamžiků důkladného a zmateného přemýšlení.
„Věci?“ řekl pomalu.
„Co ji drží nahoře ve —“ začal Gurder.
„Věda.“
„Ó. No né. Věda? Dobrá. Tak to je v pořádku.“
Ten hluk trval dlouho. Po chvíli se stal součástí světa nomů, takže když ustal, působilo ticho jako výbuch.
Leželi na dně brašny, tak skleslí, že ani nemluvili. Cítili, že někdo brašnu nese, pokládá, zvedá, opět ji nese, pokládá, ještě jednou ji zvedá, a pak ji hází na něco měkkého.
A potom nastal blažený klid.
Nakonec řekl Gurderův hlas: „Tak jo. Jakou příchuť má ta pasta?“
Masklin vypátral Věc na dně brašny v hromádce kancelářských svorek, prachu a zkroucených papírků.
„Tušíš, kde jsme, Věci?“ zeptal se.
„Pokoj 103, hotel Na vyhlídce, Cocoa Beach,“ oznámila Věc. „Monitoruji komunikaci.“
Gurder se protlačil kolem Masklina. „Musím ven,“ řekl. „Já už tady uvnitř nemůžu vydržet. Zvedni mě, Angalo. Myslím, že dosáhnu nahoru —“
Ozvalo se dlouhé hřmění zdrhovadla. Světlo se vevalilo do otevřené brašny. Nomové se vnořili pod cokoli, co bylo po ruce.
Masklin pozoroval, jak obrovská ruka sáhla dolů, sevřela se kolem menší brašničky se zubní pastou a žínkou, a vytáhla ji ven.
Nomové se ani nepohnuli.
Po chvíli zaslechli vzdálený hluk tekoucí vody.
Nomové se pořád ještě nehýbali.
Búum-búm-fúm-púm-húm-húm, dúm zúm húuúm…
Lidský hlas se zvedal nad cákáním vody. Rozléhal se snad víc než jindy.
„To… zní jako… zpěv?“ zašeptal Angalo.
„Co se to děje, Věci?“ zasyčel Masklin.
„Šel do jedné místnosti, aby se osprchoval,“ řekla Věc.
„Kvůli čemu to dělá?“
„Předpokládám, že chce udržovat čistotu.“
„Takže teď je bezpečné vylézt z tašky.“
„ ‚Bezpečné‘ je relativní slovo.“
„Co? Cože? Co tím myslíš?“
„Myslím tím, že nic není naprosto bezpečné. Ale připomínám, že člověk se nějakou dobu bude sušit.“
„Áno. Člověka je na čištění a sušení pořádný kus,“ řekl Angalo. „Tak pojďme. Dáme se do toho.“
Brašna ležela na posteli. Sešplhat po pokrývkách na podlahu bylo celkem snadné.
Húum — hum buÚÚm búm…
„Co teď uděláme?“ zeptal se Angalo.
„To jest, jen co se najíme,“ řekl Gurder rozhodně.
Masklin cupital po tlustém koberci. V nejbližší stěně byly vysoké skleněné dveře. Byly trošku pootevřené a vstupoval jimi teplý vánek a noční zvuky.
Člověk by slyšel ťukání a cvrkot cvrčků a jiných tajuplných bytostí, jejichž životní rolí je celou noc vysedávat na keřích a dělat rámus, který je o moc větší než ony samy. Ale nomové slyší zvuky zpomaleně, táhle a níž, jako z gramofonu, když vypadne proud. Tma byla plná hukotu a rachocení divočiny.
Gurder se připojil k Masklinovi a zděšeně šilhal do černé tmy.
„Mohl by ses jít podívat ven, jestli tam není něco k jídlu?“ zeptal se.
„Mám hrozný pocit,“ řekl Masklin, „že když teď půjdu ven, bude tam něco k jídlu, a to něco budu já.“
Lidský hlas za nimi pěl dál.
„O čem to ten člověk zpívá, Věci?“ zeptal se Masklin.
„To je trochu obtížné sledovat Avšak ukazuje se, že zpívající si přeje, aby vešlo ve známost, že cosi udělal po svém.“
„Udělal co?“
„Nedostatečné údaje v tomto ohledu. Ale ať to bylo cokoli, dělal to za a) na každém kroku své, dálnice života a za b) ne na nějaké okresce…“
Ozvalo se zaklepání na dveře. Zpěv ustal. Rovněž šplíchání vody. Nomové se rozeběhli do stínů.
„To zní trochu nebezpečně,“ zašeptal Angalo. „Chůze po dálnici, myslím. Každý krok po chodníku života by byl lepší —“
Vnuk Richard vyšel ze sprchy s osuškou kolem pasu. Otevřel dveře. Dovnitř vešel jiný člověk s tácem, úplně oblečený. Nastala krátká výměna hluků a oblečený odložil tác a zase odešel. Vnuk Richard znovu zmizel ve sprše.
„Jídlo!“ zašeptal Gurder. „Cítím ho! Na tom podnose je jídlo!“
„Slanina, salát a tomatový sendvič s kapustičkou“ pravila Věc. „A káva.“
„Jak to víš?“ vyhrkli všichni tři sborem.
„Objednal si to, když se ubytoval.“
„Kapustičky,“ zavyl Gurder v extázi. „Slanina! Káva!“
Masklin upíral oči vzhůru. Podnos zůstal na okraji stolu.
Poblíž byla lampa. Masklin žil v Obchoďáku dost dlouho, aby věděl, že tam, kde je lampa, je i drát.
Takový drát, po kterém by nedokázal vyšplhat, se ještě nenašel.