Pravidelné jídlo, to byl problém. Na to si on nikdy nezvykl. Když bydlel Venku, ještě před Obchoďákem, býval zvyklý celé dny hladovět, a potom, když se jídlo naskytlo, cpát se, až se upatlal od hlavy k patě. Ale nomové z Obchoďáku očekávali něco k jídlu několikrát za hodinu. Nomové z Obchoďáku se cpali v jednom kuse. Stačilo, aby nedostali párkrát najíst, a začali si stěžovat.
„Myslím, že bych se tam mohl dostat,“ řekl.
„Ano. Ano,“ koktal Gurder.
„Ale je to správné, sníst Vnuku Richardovi jeho sendvič?“ dodal Masklin.
Gurder vytřeštil oči. Zamrkal.
„To je důležitá teologická otázka,“ zamumlal. „Ale já mám moc velký hlad na to, abych ji promýšlel, takže ho napřed snězme, a když se potom ukáže, že to nebylo správné, slibuji, že mi to bude velice líto.“
„Člověk říká, že konec je už blízko a že opona padá,“ překládala Věc. „To může být závěs u sprchy.“
Masklin se vytáhl po drátě na stůl, cítil se ze všech stran nekrytý.
Floriďané měli na sendviče viditelně odlišný názor. Tam v Tržnici v Obchoďáku se sendviče prodávaly. To slovo znamenalo něco tenkého mezi dvěma krajíčky zvlhlého chleba. Floridské sendviče naopak zaplňovaly celý tác a pokud tam nějaký chléb byl, skrýval se hluboko v džungli řeřichy a salátu.
Pohlédl dolů.
„Chvátej!“ zasyčel Angalo. „Voda se zase zastavila!“
Masklin odhrnul nános zeleně, popadl sendvič, dovlekl ho k okraji tácu a shodil na podlahu.
Dveře sprchy se otevřely.
„Dělej! Dělej!“ ječel Angalo.
Ze sprchy vyšel Vnuk Richard. Udělal pár kroků a zastavil se.
Díval se na Masklina.
Masklin se díval na něj.
Jsou chvíle, kdy se i sám Čas zastaví.
Masklin si uvědomil, že stojí v jednom z těch bodů, kde se Historie zhluboka nadechuje a rozhoduje se, co provede dál.
Mohu tu zůstat stát, pomyslel si. Mohu použít Věc jako tlumočníka a mohu se pokusit mu všechno vysvětlit. Mohu mu říct, jak je pro nás důležité mít vlastní domov. Mohu se ho zeptat, jestli může nějak pomoct nomům v kamenolomu. Mohu mu vyprávět, jak si nomové z Obchoďáku mysleli, že jeho dědeček stvořil svět. Patrně se mu to bude líbit. Vyhlíží přívětivě, na člověka.
Mohl by nám pomoct.
Nebo nám nalíčí nějakou past a zavolá další lidi a ti se tu začnou promenovat a bučet a nás strčí do klece nebo někam a budou do nás šťouchat. Bude to jako s těmi piloty v Concordu. Patrně nám nechtěli ublížit, oni jenom nechápali, kdo jsme. A my jsme jim nedali čas to pochopit.
Je to jejich svět, ne náš.
Je to moc riskantní. Ne. Nikdy jsem si to předtím neuvědomil, ale my to musíme provést po svém.
Vnuk Richard pomalu napřáhl ruku a zahučeclass="underline" „Húmp?“
Masklin skočil.
Nom může spadnout dost hluboko a nezranit se a v každém případě slanina, salát a tomatový sendvič zmírnily jeho pád.
Kde se vzala, tu se vzala činorodá čmouha a sendvič se zvedl na třech párech nožek. Uháněl po podlaze a bryndal majonézu.
Vnuk Richard po něm hodil ručník. Netrefil.
Sendvič přelezl práh dveří a zmizel do cvrlikající, sametové nebezpečné noci.
Kromě pádu z větve existují i jiná nebezpečí. Jednu žabku slupla ještěrka. Několik dalších se obrátilo zpět, jakmile se octly mimo stín svého květu, protože, jak zdůraznily, „.-.-“ Žabák v čele se ohlédl na svou scvrkávající se družinu. Tedy jedna… a jedna a jedna a jedna a jedna, což dává dohromady — svraštil čelo úsilím je sečíst — ano, jednu.
Některé z té jedné začínaly mít strach. Žabák vůdce si uvědomil, že mají-li se vůbec dostat do nového květu a přežít tam, bude k tomu zapotřebí o moc víc než jedna žába. Budou potřebovat přinejmenším jednu nebo možná ještě jednu. Zakvákal na ně, aby je povzbudil.
„Kuňkkuňk,“ řekl.
5
FLORIDA (nebo FLORIDIA): Místo, kde lze nalézt ALIGÁTORY, ŽELVY DLOUHOKRKÉ a RAKETOPLÁNY. Zajímavé místo, kde je teplo a vlhko a husy. Rovněž se zde nacházejí SLANINA, SALÁT a TOMATOVÉ SENDVIČE. O moc zajímavější než mnohá jiná místa. Její obrys, viděný ze vzduchu, je jakoby kus něčeho připíchnutý k většímu kusu něčeho.
Nechť se oko vaší představivosti stane fotoaparátem…
Toto je zeměkoule, jiskřivá modrobílá koule jako ozdoba na neviditelném vánočním stromku.
Vyhledejte jeden světadíl…
Zaostřit
Toto je světadíl, skládačka žlutí a zelení a hnědí.
Vyhledejte jedno místo…
Zaostřit
Toto je kousek kontinentu, vyčnívající jihovýchodně od teplejšího moře. Většina jeho obyvatel mu říká Florida.
Vlastně ne. Většina jeho obyvatel mu neříká nijak. Ani nevědí, že existuje. Většina z nich má šest nohou a bzučí. Hodně jich má nohou osm a většinu času tráví v pavučině čekáním, až jim šestinozí obyvatelé dorazí na talíř. Mnoho zbývajících má čtyři nohy a štěká nebo bučí nebo se dokonce povaluje v bažinách a předstírá, že je kmen stromu. Ve skutečnosti má pouze malá část obyvatel Floridy dvě nohy a ani většina z nich toto místo Floridou nenazývá. Jenom si tak poletují a pípají.
Matematicky vzato, téměř nevýznamný počet živých bytostí na Floridě jí říká Florida. Ale jsou to ty, na nichž záleží. Přinejmenším podle jejich názoru. A jejich názor je ten, na kterém záleží. Podle jejich názoru.
Zaostřit
Vyhledejte dálnici…
Zaostřit
Zaostřit
Zaostřit
trávy ve větru…
Zaostřit
Zaostřit
Zaostřit
Zaostřit
Cvak!
Masklin se plížil trávou zpátky k táboru nomů, pokud byste tak nazvali malý suchý prostor pod útržkem zahozeného igelitu.
Už tomu byly hodiny, co unikli Vnuku Richardovi, jak tomu Gurder nepřestával říkat. Za mračny vstávalo slunce.
Přešli dálnici, když provoz trochu ztichl, klopýtali mokrým podrostem, prchajíce před každým zacvrlikáním a tajemným zakrákáním, a nakonec našli ten igelit. A usnuli. Masklin stál chvíli na hlídce, ale nevěděl jistě, před čím je má vlastně chránit.
Mělo to alespoň jednu kladnou stránku. Věc poslouchala rozhlas a televizi a zjistila místo, odkud startují raketoplány. Bylo odtud vzdálené jen dvacet osm kilometrů. A rozhodně pokročili. Ušli — no, řekněme půl kilometru. A konečně, bylo teplo. I déšť byl teplý. A slanina, salát a tomatový sendvič vystačily.
Ale stále měli ujít skoro osmadvacet kilometrů.
„Kdy jsi říkala, že je to vypuštění?“ zeptal se Věci.
„Do čtyř hodin,“ řekla Věc.
„To znamená, že budeme muset cestovat rychlostí víc než sedm kilometrů v hodině,“ poznamenal Angalo chmurně.
Masklin přikývl. Nom by mohl s nejvyšším úsilím v otevřeném prostoru pravděpodobně zvládnout dva a půl kilometru za hodinu.