Moc nepřemýšlel o tom, jak dokáží Věc dostat do vesmíru. Pokud o tom vůbec přemýšlel, představoval si, že najdou raketoplán a do nějaké škvíry na něm Věc vmáčknou. Bude-li to možné, mohli by letět také, ačkoli tím si nebyl moc jistý. Věc říkala, že ve vesmíru je zima a že tam není vzduch.
„Mohl jsi Vnuka Richarda požádat, aby nám pomohl!“ začal Gurder. „Proč jsi utíkal?“
„Já nevím,“ řekl Masklin. „Nejspíš jsem si myslel, že bychom si měli umět pomoct sami.“
„Ale použili jste Náklaďák. Nomové bydleli v Obchodáku. Použili jste Concord. Jíte lidské jídlo.“
Masklin byl překvapen. Věc se často takto nepřela.
„To je něco jiného,“ řekl.
„Jak to?“
„Oni o nás nevěděli. Vzali jsme si, co jsme chtěli. Nic jsme nedostali. Oni si myslí, že svět je jejich, Věci! Oni si myslí, že všechno na něm jim patří! Dávají všemu jména a všechno vlastní! Díval jsem se na něj a myslel jsem si, tohle je člověk v pokoji pro člověka a dělá člověčí věci. Jak může kdy pochopit něco o nomech? Jak si může vůbec myslet, že malí lidé jsou skuteční lidé se skutečnými myšlenkami? Nemůžu prostě dovolit, aby nás nějaký člověk ovládal! To tedy ne!“
Věc na něj zamrkala několika světýlky.
„Dostali jsme se příliš daleko, abychom to nedokončili sami,“ zamumlal Masklin. Podíval se na Gurdera.
„Ale když došlo na věc, neviděl jsem tě, že bys mu zrovna chtěl potřást prstem,“ řekl.
„Byl jsem zmaten. Je to vždycky překvapivé, setkání s božstvem,“ pravil Gurder.
Nepovedlo se jim rozdělat oheň. Všechno bylo příliš vlhké. Ne že by oheň potřebovali, ale s ohněm je všechno civilizovanější. Někomu se tady kdysi oheň rozdělat podařilo, protože tam bylo ještě trochu mokrého popela.
„To bych rád věděl, jak to vypadá doma,“ povzdychl si Angalo po chvíli.
„V pořádku, předpokládám,“ pronesl Masklin.
„Vážně myslíš?“
„No, spíš doufám než myslím, abych pravdu řekl.“
„Čekám, že tvoje Grimma již všechny zorganizovala,“ řekl Angalo a pokusil se o úsměv.
„Není to žádná moje Grimma,“ odsekl Masklin.
„Že ne? Tak čí tedy?“
„Ona —“ Masklin zaváhal. „Ona je svoje, mám dojem,“ řekl nepřesvědčivě.
„Myslel jsem si, že vy dva se chystáte —“ začal Angalo.
„Nechystáme. Povídal jsem jí, že se vezmeme, a všechno, o čem se dokázala bavit, byly žáby,“ řekl unaveně Masklin.
„Tady máš ženské,“ přisadil si Gurder. „Neříkal jsem, že dovolit jim učit se číst není dobrý nápad? Přehřívá se jim mozek.“
„Řekla, že nejdůležitější věc na světě jsou malé žáby, co žijí v nějakém květu,“ pokračoval Masklin a snažil se naslouchat hlasu vlastní paměti. Tenkrát neposlouchal moc pozorně. Měl velký vztek.
„Vypadá to, že by se jí na hlavě dala uvařit voda na čaj,“ řekl Angalo.
„Prý si to přečetla v nějaké knize, povídala.“
„To je má řeč,“ řekl Gurder. „Však víte, že jsem nikdy doopravdy nesouhlasil s tím, aby se dovolilo každému učit se číst. Nomy to zneklidňuje.“
Masklin zachmuřeně pozoroval, jak prší.
„Když o tom tak přemýšlím,“ řekl, „nešlo přesně o žáby. Byla to představa žab. Říkala, že někde existují kopce, kde je horko a kde pořád prší, a v dešťovém pralese jsou takové ty hrozně vysoké stromy a úplně na nejvyšších větvích těch stromů rostou obrovské květy a jmenují se… bromeliovité, myslím, a do těch květů se dostane voda a utvoří v nich taková malá jezírka a existuje jeden druh žáby, který do těch jezírek klade vajíčka a vylíhnou se pulci a z nich vyrostou nové žáby a tyhle malé žabky prožijí celý život v těch květech úplně na vrcholcích stromů a o zemi ani nevědí, a když poznáš, že svět je plný takovýchto věcí, tvůj život už nebude, jaký býval.“
Zhluboka se nadechl.
„Nebo tak něco,“ dodal.
Gurder se podíval na Angala.
„Nic z toho jsem nepochopil,“ řekl.
„To je metafora,“ informovala Věc. Nikdo si jí ani nevšiml.
Masklin se poškrábal za uchem. „Vypadalo to, že to pro ni hodně znamená,“ řekl.
„To je metafora,“ opakovala Věc.
„Ženské pořád něco chtějí,“ promluvil Angalo. „Moje žena pořád klábosí o šatech.“
„Určitě by nám byl pomohl,“ řekl Gurder. „Kdybychom s ním byli promluvili. Snad by nám byl dal pořádně najíst, a, a —“
„— ubytoval nás v krabici od bot,“ dokončil Masklin.
„— a ubytoval nás v krabici od bot,“ opakoval Gurder automaticky. „Ne! Chci říct, možná. Nakonec, proč ne? Pro změnu si na hodinku pěkně zdřímnout. A pak by —“
„— nás nosil po kapsách,“ řekl Masklin.
„Nikoli nezbytně. Nikoli nezbytně.“
„Ale ano. Protože on je veliký a my jsme malí.“
„Start do tří hodin a padesáti sedmi minut,“ pravila Věc.
Jejich dočasné tábořiště mělo výhled na příkop. Vypadalo to, že na Floridě žádná zima není, svahy příkopu byly hustě porostlé zelení.
Kolem pomalu pádlovalo cosi podobné talíři se lžící vpředu. Lžíce se na okamžik vysunula z vody, podívala se na nomy s nevyzpytatelným výrazem a potom se znovu ponořila.
„Co to bylo za věc, Věci?“ zeptal se Masklin.
Věc vysunula jeden svůj senzor.
„Želva dlouhokrká.“
„Aha.“
Želva poklidně odplavala.
„Ta má vážně štěstí,“ řekl Gurder.
„Cože?“ ptal se Angalo.
„Mít takový dlouhý krk a jmenovat se želva dlouhokrká. Bylo by vážně hloupé mít takové jméno a k tomu krátký krk.“
„Start za tři hodiny a padesát šest minut.“
Masklin vstal.
„Víte co,“ řekl Angalo. „Opravdu bych si byl rád četl dál v tom Špionovi bez kalhot. Začínalo to být napínavé.“
„Tak pojďte,“ řekl Masklin. „Jdeme zjistit, kudy půjdeme.“
Angalo, který seděl s bradou v dlaních, se na něj zaškaredil.
„Co, už?“
„Nedostali jsem se už tak daleko, abychom toho jen tak nechali, ne?“
Prodírali se plevelem. Padlá kláda jim po chvílí pomohla překročit příkop.
„Je tady mnohem víc zeleně než doma, že jo?“ prohodil Angalo.
Masklin si razil cestu hustým trsem listů.
„Taky tepleji,“ přidal se Gurder. „Mají tady správně seřízené topení.“{Celé generace nomů v Obchoďáku věděly, že teplo způsobuje klimatizace a systém vytápění; jako mnozí z nich, ani Gurder se nikdy zcela nevzdal jistých tradic v myšlení.}
„Venku nikdo topení neseřizuje, ono se prostě děje,“ poučil ho Angalo.
„Až zestárnu, je tohle právě to místo, kde bych rád žil, kdybych musel žít venku,“ pokračoval Gurder a Angala si nevšímal.
„Je to přírodní rezervace.“ pravila Věc.
Gurder vypadal překvapeně. „Co? Něco jako konzervace? Zvířat?“
„Ne. Je to místo, kde zvířata mohou nerušeně žít.“
„Nesmí se lovit, říkáš?“
„Ne.“
„Nesmí se tady nic lovit, Maskline,“ řekl Gurder.
Masklin zavrčel.
Něco ho hnětlo. Nedokázal to přesně určit. Zřejmě to přece jenom mělo co dělat se zvířaty.