„Kromě těch želv s dlouhým krkem,“ řekl, „jaká jsou tu další zvířata, Věci?“
Věc chvilku neodpovídala. Potom řekla: „Zmiňovány jsou mořské krávy a aligátoři.“
Masklin se snažil představit si, jak vypadá mořská kráva. Ale krávy nebyly nejhorší. S kravami se už setkal. Byly velké a pomalé a nomy nejedly, leda nešťastnou náhodou.
„Co je aligátor?“ zeptal se.
Věc mu to řekla.
„Cože?“ vykřikl Masklin.
„Cože?“ řekl Angalo.
„Cože?“ opakoval Gurder. Omotal si svoji řízu pevně kolem nohou.
„Ty blbče!“ zařval Angalo.
„Já?“ řekl Masklin rozhořčeně. „Jak jsem to měl vědět? Je to snad moje vina? Copak jsem na letišti přehlédl nápis, oznamující ‚Vítejte ve Floridii, vlasti velkých masožravých obojživelníků asi tři metry šedesát centimetrů dlouhých‘!?“
Pátrali v travinách. Vlhký teplý večer obydlený hmyzem a želvami se najednou stal úkrytem pro děsivou hrůzu s obrovskými zuby.
Něco nás pozoruje, pomyslel si Masklin. Cítím to.
Tři nomové se k sobě přitiskli. Masklin se pomalu sehnul a uchopil veliký kámen.
Tráva se pohnula.
„Věc ale říkala, že všichni nedorůstají tří metrů a šedesáti centimetrů,“ řekl Angalo do ticha.
„Tápeme v tmách!“ zvolal Gurder. „A s takovými věcmi kolem!“
Tráva se znovu pohnula. Nebyl to vítr, co ji rozvlnilo.
„Seberte se,“ zamumlal Angalo.
„Jestli jsou to aligátoři,“ řekl Gurder a snažil se vypadat vznešeně, „ukážu jim, jak důstojně dokáže nom umírat!“
„Jak je libo,“ řekl Angalo a očima pátral v podrostu. „Já jim hodlám ukázat, jak rychle nom dokáže prchat.“
Traviny se rozhrnuly.
Vystoupil z nich nom.
Za Masklinem něco zapraskalo. Prudce otočil hlavou. Vykročil odtud další nom.
A další.
A další.
Bylo jich patnáct.
Tři cestovatelé se otáčeli jako zvířátko se šesti nohama a třemi hlavami.
To bylo to ohniště, co jsem viděl, řekl si Masklin. Sedli jsme si rovnou k popelu z ohně, a já jsem na něj koukal a nepřišlo mi na mysl, kdo že ho mohl udělat.
Cizinci byli celí v šedém. Zdáli se být všech velikostí. A každičký z nich měl kopí.
Kéž bych tak měl to svoje, pomyslel si Masklin a snažil se udržet si výhled na co největší počet cizinců najednou.
Nemířili kopími přímo na něho. Avšak ne že by jimi nemířili vůbec, v tom byla potíž.
Masklin si říkal, že jen velmi vzácně nom zabije jiného noma. V Obchoďáku se to pokládalo za špatné mravy, zatímco Venku… no, v každém případě existovalo tolik jiných, kteří nomy zabíjeli. Kromě toho to nebylo správné. Žádné další důvody ani být nemusely.
Musel jenom doufat, že tito nomové mají tentýž pocit.
„Znáš ty lidi?“ zeptal se Angalo.
„Já?“ opáčil Masklin. „Toť se ví, že ne. Jak bych mohl?“
„Jsou Venkovní. Nevím, řekl bych, myslel jsem, že všichni Venkovní se budou znát.“
„V životě jsem je neviděl,“ řekl Masklin.
„Já myslím,“ pronesl Angalo pomalu a rozvážně, „že náčelník je ten starý s velkým nosem a drdůlkem s pérem. Co myslíš?“
Masklin si prohlížel vysokého, hubeného, starého noma, který se na ty tři škaredil.
„Nevypadá to, že bychom se mu zrovna zamlouvali.“
„Mně se vůbec nelíbí, jak se kouká,“ špitl Angalo.
„Máš nějaký návrh, Věci?“ zeptal se Masklin.
„Mají z vás pravděpodobně stejný strach jako vy z nich.“
„To pochybuju,“ řekl Angalo.
„Řekněte jim, že jim neublížíte.“
„O moc radši bych byl, kdyby řekli oni, že nám neublíží.“
Masklin udělal krok vpřed a zvedl ruce.
„Přicházíme v míru,“ provolal. „Nechceme, aby se komukoli ublížilo.“
„Včetně nás,“ dodal Angalo. „Opravdu to myslíme vážně.“
Několik cizinců ucouvlo a pozvedlo svá kopí.
„Zvedl jsem ruce,“ řekl Masklin přes rameno. „Proč by měli být tak rozčilení?“
„Protože držíš pořádný kámen,“ řekl Angalo suše. „Nic o nich nevím, ale kdybys šel proti mně a držel v ruce něco takového, pěkně bych se vyděsil.“
„Nevím určitě, jestli ho chci zahodit,“ řekl Masklin.
„Třeba nám nerozumějí —“
Gurder se pohnul.
Opat neřekl ani slovo od chvíle, kdy se noví nomové objevili. Jenom velmi zbledl.
Teď se v něm spustilo nějaké vnitřní péro. Odfrkl si, vrhl se kupředu a obořil se na Drdůlka jako přetlakovaný balón.
„Jak se opovažuješ nás obtěžovat, ty — ty Venkovní!“ zaječel.
Angalo si zakryl rukama oči. Masklin sevřel kámen.
„É, Gurdere —“ začal.
Drdůlek ucouvl. Vypadalo to, že ostatní zmátla ta malá, výbušná postava, která se náhle ocitla mezi nimi. Gurdera zachvátil ten druh vzteku, který je skoro stejně dobrý jako pancíř.
Drdůlek na Gurdera něco zavřískal.
„Nech si svoje proslovy, ty pohane jeden nemytá,“ křikl Gurder. „To si myslíš, že nám všechna tahle kopí opravdu nahánějí strach?“
„Ano,“ zašeptal Angalo. Přisunul se blíž k Masklinovi. „Co to do něj vjelo?“
Drdůlek zavolal něco na své nomy. Dva z nich nerozhodně zvedli kopí. Zdálo se, že někteří další mají námitky.
„Jde do tuhého,“ procedil skrz zuby Angalo.
„Ano,“ přisvědčil Masklin. „Myslím, že bychom —“
Nějaký hlas za nimi vyštěkl rozkaz. Všichni Floriďané se ohlédli. Masklin rovněž.
Z trávy vystoupili dva nomové. Jeden byl chlapec. Druhý byla malinká baculatá žena, taková, od které s chutí přijmete kus štrůdlu. Vlasy měla svázané do uzlu a, jako Drdůlek, do něj měla vetknuto dlouhé šedivé péro.
Floriďané se tvářili bojácně. Drdůlek držel obšírnou řeč. Žena pronesla pár slov. Drdůlek rozpřáhl paže a zamumlal něco k obloze.
Žena obešla Masklina a Angala, jako by to byly výstavní exponáty. Když si Masklina prohlédla od hlavy k patě, zachytil její pohled a pomyslel si: vypadá jako drobná babička, ale vede to tady. Jestli se jí nebudeme líbit, bude to průšvih.
Natáhla ruku a vzala mu kámen. Neodporoval.
Potom se dotkla Věci.
Věc promluvila. Co říkala, znělo velmi podobně jako slova, která užila ta žena. Prudce odtáhla ruku a prohlížela si Věc s hlavou ke straně. Potom o krok ustoupila.
Na další rozkaz se Floriďané sešikovali, ne do řad, ale do tvaru V se ženou na špičce a cestovateli uvnitř.
„To jsme vězni?“ zeptal se Gurder, který už trošku vychladl.
„To nemyslím,“ odpověděl Masklin. „Ne docela, prozatím.“
K jídlu byla nějaká ještěrka. Masklinovi celkem chutnalo; připomínalo mu to doby, když býval Venkovní, než našli Obchoďák. Ostatní dva ještěrku snědli jenom proto, že nejíst by bylo nezdvořilé, a pravděpodobně není dobry nápad být nezdvořilý vůči lidem, kteří mají kopí, zatímco vy ne.
Floriďané je vážně pozorovali.
Bylo jich aspoň třicet, všichni měli na sobě stejné šedé oblečení. Celkem se podobali nomům z Obchoďáku, až na to, že byli trochu tmavší a mnohem hubenější. Mnozí měli veliký impozantní nos, o kterém Věc řekla, že je dokonale okej a že za všechno může genetika.