„Jsou přítulné,“ přeložila Věc.
„Nevypadají na to!“
„Jsou to husy!“ řekla Věc. „Nikomu neškodí, s výjimkou trávy a drobných organismů. Přilétají sem na zimu.“
Husy dorazily s vlnou, která zalila nomům nohy, a sehnuly krky ke Křoví. Pohladila několik hrůzostrašně vyhlížejících zobáků.
Masklin se usilovně snažil nevypadat jako drobný organismus.
„Migrují sem z chladnějších klimat,“ pokračovala Věc. „Spoléhají na Floriďany, že zvolí správný kurz.“
„Ahá. To je…“ Masklin se zarazil a jeho mozek srovnal krok s ústy. „Ty chceš říct, že tito nomové na nich létají, pravda?“
„Dozajista. Cestují s husami. Mimochodem, do startu máte dvě hodiny a čtyřicet jednu minutu.“
„Tak aby bylo absolutně jasno,“ řekl pomalu Angalo, zatímco velká opeřená hlava čvachtala zobákem ve vodě kousíček od něj, „pokud navrhuješ, abychom lítali na husech—“
„Na husách. Lokál plurálu zní husách.“
„— tak to se tedy pleteš. Nebo mylně zpracováváš data, nebo co to vlastně děláš.“
„Ty máš samosebou nějaký lepší návrh,“ uštěpačně pravila Věc. Mít obličej, ušklíbla by se.
„Jo, připadá mi lepší na nich neletět, tak,“ řekl rozhodně Angalo.
„Já nevím,“ pronesl Masklin, který husy zamyšleně pozoroval. „Možná bych si to zkusil.“
„Floriďané si k husám vypěstovali zajímavý vztah,“ pokračovala Věc. „Husy poskytují nomům křídla a nomové husám inteligenci. V létě létají na sever do Kanady a na zimu se vracejí sem. Je to vztah téměř symbiotický, ačkoliv jim samozřejmě tento termín není znám.“
„Že ne? Chudáčkové malí,“ zamumlal Angalo.
„Já tě nechápu, Angalo,“ rozhorlil se Masklin. „Jsi celý blázen do řízení mašin, co řinčí kovem, a najednou ti dělá starost sednout si na dokonale přírodního ptáka.“
„To proto, že nechápu, jak takový pták funguje,“ odpověděl Angalo. „Jakživ jsem neviděl schématický nákres husy.“
„Husy jsou příčinou toho, že Floriďané neměli nikdy mnoho co činit s lidmi,“ pokračovala Věc.„Jak jsem řekla, jejich jazykem je téměř původní nomština.“
Křoví je bedlivě pozorovala. Něco na způsobu, jakým se k nim chovala, Masklinovi připadalo zvláštní. Ne že by se jich bála, nebyla agresivní ani nepříjemná.
„Ona není překvapená,“ pronesl nahlas. „Zajímá se, ale překvapená není. Vyvedlo ji z míry to, že jsme tady, ne to, že existujeme. S kolika jinými nomy se už potkala?“
Věc to musela přeložit.
Bylo to slovo, které Masklin znal teprve rok.
Tisíce.
Vůdce stromových žab usiloval o pokoření nového nápadu. Velmi matně si uvědomoval, že je mu zapotřebí jiného typu myšlení.
Existoval jeden svět, s jezírkem uprostřed a okvětními lístky na okraji. Jeden. Ale dál po větvi byl další svět. Odsud vypadal vábivě, jako ten květ, který opustili. Jeden.
Vůdce seděl na chomáči mechu a zkroutil oči tak, že viděl oba světy současně. Jeden tam. A jeden tam.
Jeden. A jeden.
Žabákovi se nadouvalo čelo, jak se usilovně namáhal pochopit novou myšlenku. Jeden a jeden jsou jeden. Ale když máte jeden tady a jeden tamhle…
Ostatní žáby rozčileně přihlížely, jak se jejich vůdci protáčejí oči.
Jeden tady a jeden tam nemohou být jeden. Byly od sebe moc daleko. Potřebovali jste slovo, které vystihuje jednoho i jednoho. Bylo třeba říct… bylo třeba říct…
Žabák roztáhl tlamičku. Zeširoka se zašklebil, doslova se zasmál od ucha k uchu.
Už na to přišel.
„.-.-. kuňkkuňk. -.-!“ zakvákal.
Znamenalo to: jeden. A navíc jeden.
Když se vrátili, Gurder se pořád ještě hádal s Drdůlkem.
„Jak to dokážou? Nerozumějí, co si povídají!“ divil se Angalo.
„To je nejlepší způsob,“ usoudil Masklin. „Gurdere? Jsme na odchodu. Pojď.“
Gurder vzhlédl. Obličej měl celý brunátný. Krčili se s Drdůlkem bok po boku mezi spoustou obrazců načrtaných do prachu.
„Potřebuji Věc!“ řekl. „Ten pitomec odmítá čemukoli porozumět!“
„Žádnými argumenty nad ním nevyhraješ,“ odpověděl Masklin. „Křoví říká, že se hádá se všemi nomy, které potkají. Těší ho to.“
„S jakými nomy?“
„Nomové jsou všude, Gurdere. Tak to říká Křoví. Dokonce ve Floridii jsou další kmeny. A — a — a — v Kanadii, kam cestují Floriďané na léto. Patrně i doma byli další nomové! Jenomže my jsme je nenašli!“
Zvedl Opata na nohy.
„A už nám nezbývá moc času,“ dodal.
„Na něco takového si sednout nehodlám!“
Husy se na Gurdera překvapeně podívaly, jako by byl nečekaná žába v jejich planktonu.
„Já z toho taky nejsem moc nadšený,“ pravil Masklin, „ale Křoví a ostatní to dělají pořád. Jenom se uhnízdíš mezi peřím a držíš se.“
„Uhnízdím?“ zařval Gurder. „V životě jsem nehnízdil!“
„Cestoval jsi na Condordu,“ připomněl mu Angalo. „A ten zkonstruovali a pilotovali lidé.“
Gurder se díval jako někdo, kdo se nehodlá jen tak lehce vzdát.
„No, a kdo zkonstruoval ty husy?“ otázal se.
Angalo se zašklebil na Masklina, který řekclass="underline" „Co? Já nevím. Zřejmě jiné husy.“
„Husy? Husy? A co ty tak vědí o projektování bezpečných letounů?“
„Poslouchej,“ uklidňoval ho Masklin. „Mohou nás dopravit až na kraj světa. Floriďané na nich nalétají tisíce kilometrů. Tisíce kilometrů, a bez uzeného lososa nebo růžové třaslaviny. Na osmadvacet kilometrů to za pokus stojí, ne?“
Gurder váhal. Drdůlek si něco brumlal.
Gurder si odkašlal.
„Tak jo,“ pronesl zvysoka. „Jsem přesvědčen, že já bych neměl mít naprosto žádné obtíže, jestliže toto potrhlé individuum má ve zvyku létat na těchto předmětech.“ Zadíval se na šedavé siluety, pohupující se na laguně. „Floriďané s těmi stvořeními mluví?“
Věc se zeptala Křoví. Ta zavrtěla hlavou. Ne, řekla, husy jsou vcelku hloupé. Přítulné, ale hloupé. Proč mluvit s něčím, co nemůže odpovědět?
„Řekla jsi jí, co tady děláme?“ zeptal se Masklin.
„Ne. Neptala se.“
„Jak si nasedneme?“
Křoví si strčila prsty do pusy a hvízdla.
Půl tuctu husí se vybatolilo na břeh. Zblízka nevypadaly o nic menší.
„Vzpomínám si, že jsem jednou o husách něco četl,“ rozumoval Gurder v jakési snové hrůze. „Že prý mohou ranou zobáku zlomit člověku ruku.“
„Křídlem,“ řekl Angalo a díval se, jak se nad ním tyčí šedě opeřená těla. „Křídlo to bylo.“
„A to dělají labutě,“ dodal schlíple Masklin. „Husy jsou ty, co se na ně nesmí dělat kšá!“
Gurder sledoval dlouhý krk, který nad ním kroužil dopředu a dozadu.
„To by mne ani ve snu nenapadlo,“ řekl.
Dlouho poté, když se Masklin dostal k napsání svého životního příběhu, líčil let na huse jako něco vůbec nejrychlejšího a nejvyššího a nejstrašnějšího.