„No tak dobrá,“ zabručel. „Ale musíme vyrazit hned. Není čas na dlouhé slzavé —“
Pinďa kývl na svou matku a přistoupil k Masklinovi, který si nedokázal vymyslet nic, co by řekl. I později, když lépe porozuměl husím nomům, nikdy úplně nepřivykl způsobu, jakým se spolu zvesela loučili. Vzdálenosti pro ně zřejmě mnoho neznamenaly.
„Tak pojď,“ vypravil ze sebe.
Gurder se mračil na Drdůlka, který trval na tom, že pojede až sem. „Opravdu bych si přál, abych si s tímhle nomem mohl promluvit,“ řekl.
„Křoví povídala, že je to celkem ctihodný nom, vážně,“ řekl mu Masklin, jenom trochu lpí na svém.“
„Zrovna jako ty, Gurdere,“ prohodil Angalo.
„Já? Nejsem —“ začal Gurder.
„Toť se ví, že ne,“ konejšil ho Masklin. „Tak pojďme.“
Klusali křovinami dvakrát nebo třikrát vyššími než oni.
„To nikdy nestihnem,“ zajíkal se Gurder.
„Šetři dechem a uháněj,“ radil Angalo.
„Mají na raketoplánech uzeného lososa?“ zajímal se Gurder.
„Nevím,“ odpověděl Masklin a prodíral se zvláště hustým trsem trávy.
„Nemají,“ řekl Angalo rozhodně. „Pamatuji se, že jsem o tom četl v nějaké knize. Jedí z tub.“
Nomové mlčky běželi a přemítali o tom.
„Cože, jedí zubní pastu?“ zeptal se po chvíli Gurder.
„Ne, zubní pastu ne. Samozřejmě že ne zubní pastu. Určitě vím, že zubní pastu nejedí.“
„No, co znáš jiného, co se dostane v tubách?“
Angalo se nad tím zamyslel.
„Lepidlo?“ nadhodil nejistě.
„To mi nepřipadá jako dobré jídlo. Zubní pasta a lepidlo?“
„Lidem, kteří řídí vesmírné lodi, to musí chutnat. Na těch obrázcích, co jsem viděl, se všichni usmívali,“ řekl Angalo.
„To nebyl úsměv, to se zřejmě jenom snažili odtrhnout zuby od sebe,“ opáčil Gurder.
„Ne, tys to všechno špatně pochopil,“ rozhodl Angalo a rychle uvažoval. „Musejí mít jídlo v tubách kvůli gravitaci.“
„Co je s gravitací?“
„Žádná není.“
„Co není?“
„Přitažlivost. Takže všechno pluje.“
„Cože, ve vodě?“ divil se Gurder.
„Ne, ve vzduchu. Protože neexistuje nic, co by jídlo drželo na talíři, víš.“
„Aha.“ Gurder přikývl. „Tam se dostane to lepidlo?“
Masklin věděl, že takto mohou pokračovat celé hodiny. Ty zvuky znamenají tohle, pomyslel si: Jsem naživu a ty taky. A máme všichni velký strach, že možná už moc dlouho naživu nezůstaneme, takže si budeme hezky povídat, protože to je lepší než přemýšlení.
Všechno vypadalo lépe před několika týdny nebo dny, když—
„Za jak dlouho, Věci?“
„Za čtyřicet minut.“
„Musíme si zase odpočinout! Gurder neběží, už nám nestačí.“
Sesuli se do stínu pod keřem. Raketoplán se nezdál o nic blíž, ale všimli si množství jiné činnosti. Další vrtulníky. Podle zoufalých posuňků Pindi, který se vyšplhal na keř, tam byli i lidé, ale ještě příliš daleko.
„Potřebuju se vyspat,“ řekl Angalo.
„Ty jsi nespal na té huse?“ zeptal se Masklin.
„Ty ano?“
Angalo se natáhl do stínu.
„Jak se chceme na ten raketoplán dostat?“ zeptal se.
Masklin pokrčil rameny. „No, Věc říká, že dovnitř nemusíme, jenom na něj musíme dostat Věc.“
Angalo se zvedl na loktech. „Chceš říct, že na něm nemusíme letět? A já se tak těšil!“
„Já myslím, že není jako náklaďák, Angalo. Myslím, že nenechávají otevřené okno, aby jim tam kdekdo vlezl,“ vysvětloval Masklin. „Myslím, že by stejně bylo zapotřebí víc než spousty nomů a provazu, aby se dal pilotovat.“
„Víte, to byly nejlepší chvíle mého života, když jsem řídil Náklaďák,“ zasnil se Angalo. „Když pomyslím na všechny ty měsíce, které jsem prožil v Obchoďáku a o Venku jsem nic netušil…“
Masklin zdvořile vyčkával. Hlava mu těžkla.
„No?“ zeptal se.
„Co no?“
„Co se děje, když pomyslíš na všechny ty měsíce v Obchoďáku, kdy jsi nevěděl nic o Venku?“
„Připadají mi bez užitku. Víš, co chci udělat, jestli — chci říct, až se vrátíme domů? Chci sepsat všechno, co jsme se naučili. To bychom měli, víš. Napsat hodně vlastních knih. Ne jenom číst lidské knihy, které jsou plné smyšlenek. A ne zrovna psát knihy jako Gurderova Kniha Nom. Knihy o pořádných věcech, jako je Věda…“
Masklin se podíval na Gurdera. Opat nic nekomentoval.
Usnul.
Pinďa se stočil do klubíčka a začal taky pochrupovat. Angalův hlas se vytratil. Zívnul.
Nespali celé hodiny. Nomové spali hlavně v noci, ale během dne si potřebovali dát šlofíčka. I Masklin klimbal.
„Věci?“ uvědomil si, že říká, „vzbuď mě za deset minut, prosím.“
7
DRUŽICE: Nacházejí se ve VESMÍRU a zůstávají tam proto, že se pohybují tak rychle, že nikdy nezůstanou na jednom místě dostatečně dlouho, aby spadly. TELEVIZE se od nich odráží. Jsou součástí VĚDY.
Nebyla to Věc, kdo Masklina probudil. Byl to Gurder.
Masklin ležel s přivřenýma očima a poslouchal, jak Gurder šeptem rozmlouvá s Věcí.
„Věřil jsem v Obchoďák,“ říkal, „a pak to bylo jenom cosi, co postavili lidé. A myslel jsem si, že Vnuk Richard je někdo zvláštní a ukázalo se, že je to člověk, který si zpívá, když se namáčí —“
„— dává si sprchu —“
„— a teď jsou na světě tisíce nomů! Tisíce! A věří všemu možnému! Ten pitomec Drdůlek věří, že raketoplán vyrábí oblohu, když vzlétne. Víš, co jsem si myslel, když jsem to slyšel? Pomyslel jsem si, kdyby on byl ten, co vstoupil do mého světa, myslel by si, že jsem zrovna takový hlupák! Já jsem zrovna takový hlupák! Věci?“
„Zachovávala jsem taktní mlčení.“
„Angalo věří na blbé mašiny a Masklin věří, ach, nevím. Ve Vesmír. Nebo nevěří. A všechno pro ně pracuje. Já se snažím a věřím v důležité věci a ony nevydrží ani pět minut. Kde je v tom spravedlnost?“
„V tomto ohledu postačí jen další taktní a chápavé mlčení.“
„Chtěl jsem jen dát životu nějaký smysl.“
„To je chvályhodný záměr.“
„Chci říct, kde je vlastně pravda?“
Nastala odmlka. Pak Věc pravila: „Vybavuji si tvůj rozhovor s Masklinem o původu nomů. Chtěl ses mě zeptat. Teď ti mohu odpovědět. Byla jsem vyrobena. Vím, že tohle je pravda. Vím, že jsem předmět vyrobený z kovu a plastů, ale také vím, že jsem něco, co uvnitř toho kovu a plastů žije. Je pro mne nemožné nebýt si tím absolutně jistá. To je velká útěcha. Pokud jde o nomy, mám záznamy, které říkají, že nomové vznikli na jiném světě a přišli sem před tisíci lety. To je možná pravda. Možná to pravda není. Nejsem v stavu to posoudit.“