„Samosebou, že jsem si tohle nemyslel,“ bránil se Gurder podrážděně. „Jenom jsem myslel, že… možná nějakým způsobem… to nějak půjde.“
„Svět patří lidem. Všechen ho vybudovali. Všechno řídí. Měli bychom to takto přijmout,“ konejšil ho Angalo.
Masklin se podíval na Věc. Věděl, že naslouchá. I když to byla jenom malá černá krychlička, vždycky vypadala jaksi čileji, když naslouchala.
Potíž byla, že mluvila, jenom když se jí chtělo. Vždycky vám pomohla jenom přiměřeně a ani o trochu víc. Vypadalo to, že Masklina celou dobu zkouší.
Žádat Věc o pomoc bylo jako připustit, že vám prostě došly nápady. Ale…
„Věci,“ oslovil ji. „Já vím, že mě slyšíš, protože v téhle budově musí být fůra elektřiny. Jsme na letišti. Vnuka Richarda, 39, nemůžeme najít. Nevíme, jak ho máme začít hledat. Pomoz nám, prosím tě.“
Věc mlčela.
„Jestli nám nepomůžeš,“ pokračoval Masklin poklidně, „vrátíme se do lomu a postavíme se lidem, ale to už se tě nebude týkat, protože tebe necháme tady. Vážně tě tu necháme. A už tě žádní nomové nikdy nenajdou. Nedostaneš už nikdy další šanci. My vymřeme, nikde už nebudou žádní další nomové, a to kvůli tobě. A po celá ta léta, která přijdou, budeš úplně sama a k ničemu a budeš si myslet ‚Možná jsem měla tomu Masklinovi pomoct, když mě o to žádal‘, a potom si řekneš ‚Kdyby se dal vrátit čas, pomohla bych mu‘. Inu, Věci, představ si, že se to všechno stalo a že se ti to přání konečně splnilo. Pomoz nám.“
„Je to stroj!“ vybafnul Angalo. „Stroj nemůžeš vydírat —!“
Na černém povrchu Věci se rozsvítilo malé červené světýlko.
„Já vím, že nám dokážeš říct, co si myslí jiné stroje,“ mluvil Masklin dál. „Ale dokážeš říct, co si myslí nomové? Přečti si, co si myslím, Věci, jestli si myslíš, že to nemyslím vážně. Chceš, aby nomové jednali inteligentně. Tak, já se inteligentně chovám. Jsem dost inteligentní, abych věděl, kdy potřebuji pomoc. Teď ji moc potřebuji. A ty můžeš pomoct. Vím, že můžeš. Jestli nám nepomůžeš, jdeme rovnou pryč a zapomeneme, že jsi kdy existovala.“
Rozzářilo se další světýlko, velmi slabě.
Masklin vstal a kývl na ostatní.
„Tak jo,“ řekl. „My jdem.“
Věc vydala krátký elektronický zvuk, který odpovídal nomímu odkašlání.
„Jak mohu být nápomocna?“ ozvala se.
Angalo se zašklebil na Gurdera.
Masklin si zase sedl.
„Najdi Vnuka Richarda, 39,“ řekl.
„To bude trvat dlouho,“ oznámila Věc.
„Hm.“
Několik světýlek se mihlo na povrchu Věci. Potom řekla: „Lokalizovala jsem nějakého Richarda Arnolda, starého třicet devět let. Právě vstoupil do odletového salonku první třídy k letu dva nula pět do Miami, Florida.“
„Moc dlouho to netrvalo,“ prohodil Masklin.
„Tři sta mikrosekund,“ řekla Věc. „To je dlouho.“
„Myslím, že jsem všemu stejně nerozuměl,“ dodal Masklin.
„Které části jsi nerozuměl?“
„Skoro všemu,“ přiznal Masklin. „Všemu od ‚vstoupil do‘.“
„Kdosi se správným jménem je tady a čeká ve speciální místnosti, aby nastoupil do velkého stříbrného ptáka, který se vznese na oblohu a poletí do místa jménem Florida,“ přetlumočila Věc.
„Do jakého velkého stříbrného ptáka?“ zeptal se Angalo.
„To znamená tryskové letadlo. Je uštěpačná,“ vysvětlil Masklin.
„Jo? Jak tohle všechno ví?“ zeptal se podezíravě Angelo.
„Tato budova je plná počítačů,“ řekla Věc.
„Jakých, jako jsi ty?“
Věc nasadila uražený výraz. „Jsou velmi, velmi primitivní“ oznámila. „Ale já jim rozumím. Když myslím dostatečně pomalu. Mají za úkol vědět, kam lidé cestují.“
„To je víc, než svede většina lidí,“ řekl Angalo.
„Dokážeš zjistit, jak se k němu můžeme dostat?“ zeptal se Gurder a obličej se mu rozzářil.
„Počkat, počkat,“ zasáhl rychle Angalo. „Ať do něčeho nevletíme.“
„Přišli jsme sem, abychom ho našli, ne?“ namítl Gurder.
„Ano! Ale co ve skutečnosti děláme?“
„Tedy, samozřejmě… my… my… to jest, budeme…“
„Ani nevíme, co je odletový salonek.“
„Věc říkala, že to je místnost, kde lidé čekají, než nastoupí do letadla,“ pospíšil si Masklin s vysvětlením.
Gurder rýpl Angala ukazováčkem.
„Ty máš strach, že jo. Máš strach, že uvidíme Vnuka Richarda a to bude znamenat, že bří Arnoldové opravdu existuje a že ty se mýlíš! Jsi zrovna jako tvůj otec. Ten taky nemohl snést pomyšlení, že se mýlí.“
„Já mám strach o tebe,“ opáčil Angalo. „Protože uvidíš, že Vnuk Richard je jenom člověk. Bří Arnoldové byl taky jenom člověk. Nebo dva. Obchoďák postavili jenom pro lidi. O nomech ani nevěděli! A mého otce z toho taky můžeš vynechat!“
Věc otevřela maličký poklop. To někdy dělávala. Když jsou poklopy zavřené, nevidíte, kde jsou, ale vždycky, když Věc něco opravdu zaujalo, otevřela poklop a vysunula stříbrnou mističku na tyči nebo složitou soustavu potrubí.
Tentokrát to byl kousek drátěného pletiva na kovové tyčince. Začalo se to pomalu otáčet.
Masklin krabičku uchopil.
Zatímco ti druzí dva se hádali, řekl tiše: „Víš, kde je to odletové kdesicosi?“
„Ano,“ přisvědčila Věc.
„Tak jdeme.“
Angalo se ohlédl.
„Hej, co to děláš?“ vykřikl.
Masklin si ho nevšímal. Hovořil s Věcí: „A víš, kolik času máme, než odletí na Floridu?“
„Asi tak půl hodiny.“
Nomové žijí desetkrát rychleji než lidé. Zahlédnout se dají hůř než tryskomyš.
To je jeden z důvodů, proč je většina lidí sotva kdy spatří.
Ten další je, že lidé jsou experti na to nevidět věci, o nichž vědí, že nejsou. A jelikož rozumní lidé vědí, že žádné takové věci jako čtyřcouloví lidičkové neexistují, nom, který nechce být viděn, patrně viděn nebude.
Takže si nikdo nevšiml, jak po podlaze letištní budovy jako střela proběhly tři drobné čmouhy. Uskočily před rachotícími koly zavazadlového vozíku. Prolétly mezi nohama pomalých lidí. Proklouzly kolem křesel. Téměř neviditelně proběhly ohromnou, ozvěnou zvučící chodbou. A zmizely za kytkou v květináči.
Bylo řečeno, že cokoli kdekoli ovlivňuje vše ostatní. Možná je to pravda.
Nebo je svět možná jenom plný příkladů.
Například na jednom stromě, tisíce mil daleko od Masklina, vysoko v oblačné horské krajině byla rostlina, která vypadala jako jediný velký květ. Rostla zaklíněna v rozsoše větví, kořeny se jí kývaly ve vzduchu, aby v mlžném oparu lapaly po nějaké obživě. Byla to epifytická rostlina z čeledi bromeliovitých, ačkoli by jí bylo k velmi malému užitku, kdyby o tom věděla.
Uprostřed květu utvořila vysrážená rosa maličké jezírko. A v něm žily žáby.
Velmi, velmi malé žabky s miniaturním životním koloběhem.