„Ohluchli jsme.“ Masklin vzhlédl.
Dým se jim převaloval nad hlavami a z něho stoupal rychle — i na nomské vysokorychlostní smysly — dlouhý, narůstající mrak s ohněm na špičce. Hluk opadl na něco pouze velmi hlasitého a potom náhle zanikl.
Masklin si strčil prst do ucha a zavrtěl jím.
Nepřítomný zvuk nahradilo strašné syčení ticha.
„Poslouchá mě někdo?“ odvážil se zeptat. „Slyší mě někdo?“
„Tohle,“ řekl Angalo, a jeho hlas zněl rozmazaně a nepřirozeně klidně, „bylo pořádně nahlas. Myslím, že moc hlasitějších věcí už neuslyšíme.“
Masklin přikývl. Cítil se jako po pořádném výprasku.
„V tom se ty vyznáš, Angalo,“ odpověděl mdle. „Lidé na nich létají, nebo ne?“
„No ano. Rovnou nahoru.“
„Nikdo je k tomu nenutí?“
„É. Myslím, že ne,“ řekl Angalo. „Myslím, že v té knize se říkalo, že spousta lidí to chce dělat.“
„Oni to chtějí?“
Angalo pokrčil rameny. „To se tam říkalo.“
Na konci vějíře bílého kouře byla už jenom vzdálená tečka.
Masklin se na ni díval.
My jsme se museli zbláznit, pomyslel si. Jsme malincí a tohle je veliký svět a my se nikdy nedovíme dost o místě, kde jsme, než se vydáme někam jinam. Tenkrát aspoň, když jsem bydlel v díře, znal jsem všechno, co jsem měl znát o životě v díře, a teď utekl rok a já jsem na nějakém strašně vzdáleném místě, že ani nevím, jak je daleko, a koukám se, jak něco, co nechápu, letí někam tak vysoko, že tam není žádné dole. A nemůžu se vrátit. Musím dojít na konec, ať se děje co se děje, protože se nemůžu vrátit. Já nemůžu ani přestat.
Tak tohle myslela Grimma těmi žábami. Jakmile věci poznáte, jste někdo jiný. Nemůžete si pomoci.
Pohlédl dolů. Něco postrádal.
Věc…
Utíkal nazpět, cestou kudy přišli.
Černá krychlička byla tam, kde ji nechal. Tykadla se zasunula dovnitř a žádná světýlka nesvítila.
„Věci?“ oslovil ji nejistě.
Jedno červené světýlko se slabě rozsvítilo. Masklinovi byla najednou zima navzdory vedru kolem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Světýlko zablikalo.
„Příliš rychlý. Velká spotřeba en…“ řekla.
„En?“ podivil se Masklin. Usilovně se snažil nepřemýšlet o tom, proč to slovo nebylo víc než zachrčení.
Světýlko pohasínalo.
„Věci? Věci?“ Jemně na ni zaťukal. „Vyšlo to? Přiletí Loď? Co teď uděláme? Probuď se! Věci!“
Světýlko zhaslo.
Masklin Věc zvedl a obracel ji v rukou.
„Věci?“
Angalo a Gurder už přichvátali s Pinďou v patách.
„Povedlo se?“ ptal se nedočkavě Angalo. „Zatím žádnou Loď nevidím.“
Masklin se k nim obrátil.
„Věc se rozbila,“ oznámil.
„Rozbila?“
„Všechna světýlka zhasla!“
„No, a co to znamená?“ Angalo se začal tvářit vyděšeně.
„Já nevím!“
„Umřela?“ zeptal se Gurder.
„Nemůže umřít! Existuje tisíce let!“
Gurder zavrtěl hlavou. „To zní jako dobrý důvod, proč umřít,“ prohlásil.
„Ale je to, je to věc!“
Angalo usedl a pažemi si objal kolena.
„Řekla, jestli něco zorganizovala? Kdy má Loď přiletět?“
„Poslouchej, zajímá tě to? Spotřebovala en!“
„En?“
„Musí to znamenat elektřinu. Ona ji nějak nasává z drátů a podobně. Myslím také, že si ji dokáže na chvíli uložit. A teď jí musela dojít.“
Prohlíželi si černou krabičku. Prožila tisíce let, předávána od noma k nomovi, aniž někdy řekla slovo nebo blikla světýlkem. Probudila se až v blízkosti elektřiny, když ji přinesli do Obchoďáku.
„Vypadá divně, jak tu leží a nic nedělá,“ pronesl Angalo.
„Nemůžeme jí najít trochu elektřiny?“ zeptal se Gurder.
„Tady? Žádná tu není!“ odsekl Angalo. „Jsme uprostřed pustiny!“
Masklin vstal a rozhlédl se. V dálce se matně rýsovaly nějaké budovy. Kolem nich projížděla auta.
„A co Loď?“ opakoval Angalo. „Je už na cestě?“
„Já nevím!“
„Jak nás najde?“
„Já nevím!“
„Kdo ji řídí?“
„Já ne —“ Masklin se v hrůze zastavil. „Nikdo! Chci říct, kdo by ji mohl řídit? Nikdo v ní není už po tisíce let!“
„Tak kdo s ní přiletí sem?“
„Já nevím! Věc, možná.“
„Chceš říct, že je na cestě a nikdo ji neřídí?“
„Ano! Ne! Já nevím!“
Angalo zašilhal k temně modrému nebi.
„Auvau,“ vydal ze sebe nešťastně.
„Musíme Věci najít nějakou elektřinu,“ řekl Masklin. „I když se jí povedlo zavolat Loď, bude se ještě Lodi muset říct, kde jsme.“
„Jestli Loď zavolala,“ opravil ho Gurder. „Možná jí došla en ještě před tím.“
„To nemůžeme vědět jistě,“ řekl Masklin. „Nicméně musíme Věci pomoct. Nemůžu ji takhle vidět.“
Pinďa zmizel v roští a vrátil se s ještěrkou.
„Á,“ prohodil Gurder bez nadšení. „Podává se oběd.“
„Kdyby Věc mluvila, mohli bychom Pinďovi vysvětlit, že ještěrka se vám časem zoufale zprotiví,“ řekl Angalo.
„Tak asi za dvě vteřiny,“ dodal Gurder.
„Dejte pokoj,“ vzdychl Masklin unaveně. „Pojďme někam do stínu vymyslet další plán.“
„Ach jo, plán,“ řekl Gurder, jako by plán byl ještě horší než ještěrka. „Plány já miluju.“
Pojedli — ne moc dobře — lehli si na záda a pozorovali oblohu. Ten krátký spánek cestou nestačil. Snadno je přemohla dřímota.
„Musím říct, tihle Floriďané to mají vymakané,“ řekl lenivě Gurder. „Doma máme zimu a oni tady mají topení puštěné pěkně naplno.“
„Říkám ti pořád, že to není topení,“ poučil ho Angalo a napínal zrak po nějaké známce snášející se Lodi. „A vítr taky není klimatizace. To tě zahřívá slunce.“
„Myslel jsem, že je jenom na svícení,“ řekl Gurder.
„A pochází od něj všechno teplo,“ dodal Angalo. „Přečetl jsem si to v jedné knize. Je to velká ohnivá koule větší než svět.“
Gurder si slunce podezíravě prohlížel.
„Že by?“ pronesl. „A co ho drží nahoře?“
„Nic. Prostě tam je.“
Gurder znovu zašilhal do slunce.
„To je všeobecně známo?“ zeptal se.
„Řekl bych, že jo. Bylo to v té knize.“
„Aby si to každý přečetl? Tomu říkám nezodpovědnost. To je něco, co může lidi vážně vyděsit.“
„Jsou tam tisíce sluncí, říká Masklin.“
Gurder zafuněl. „Jo, říkal mi to. Jmenuje se to galaxie nebo tak nějak. Já osobně jsem proti.“
Angalo se uchechtl.
„Nevím, co je na tom zábavného,“ reagoval Gurder chladně.
„Řekni mu to, Maskline,“ dožadoval se Angalo.
„Tobě na tom houby záleží,“ zabručel Gurder. „Ty chceš jenom, aby všechno jezdilo co nejrychleji. Já chci věci pochopit. Možná, že jsou tisíce sluncí, ale proč?“
„Nechápu, co na tom záleží,“ pronesl líně Angalo.
„To je to jediné, na čem záleží. Řekni mu to, Maskline.“
Oba se podívali na Masklina.
Alespoň tam, kde Masklin seděl.