Jeden člověk otevřel dveře náklaďáku, i na člověka velice pomalu.
Člověk nesoucí Masklina vystoupil z vozu.
Masklin zvedl pohled k tuctům zírajících obličejů. Viděl každou oční bulvu, každou nosní dírku. Všechno vypadalo ustaraně. Alespoň každá oční bulva. Nosní dírky se prostě tvářily jako nosní dírky.
Měli starost o něho.
Vždy s úsměvem.
Opětoval jejich pohledy, málem se chichotal potlačovanou hrůzou, a řekclass="underline" „Mohu Vám nějak pomoci, pánové?“
9
VĚDA: Způsob, jak věci vynalézat a potom je uvádět do provozu. Věda vysvětluje, co se kolem nás celý čas odehrává. Stejně tak činí NÁBOŽENSTVÍ, ale věda je lepší, protože přichází s pochopitelnějšími výmluvami, když se splete. VĚDY je víc, než si myslíte.
Gurder, Angalo a Pinďa seděli pod keřem. Poskytoval jim trochu stínu. Oblak beznaděje nad nimi byl skoro stejně velký.
„Bez Věci se nikdy nedostaneme domů,“ pronesl Gurder.
„Tak Masklina vysvobodíme,“ navrhl Angalo.
„To bude trvat celou věčnost.“
„Jo? No, to je skoro stejně tak dlouho jako sem, pokud nemůžeme domů.“ Angalo našel křemínek téměř správného tvaru, aby se dal proužky látky utrženými z jeho kabátu připevnit k větvičce; v životě neviděl kamennou sekyrku, ale měl neodbytný pocit, že s kamínkem, upevněným na konci hůlky, se dají dělat užitečné věci.
„Chtěl bych, aby sis s tím přestal hrát,“ řekl Gurder. „No, jaký je ten velký plán? My proti celé Floridii?“
„Nenutím tě. Nemusíš se připojit.“
„Uklidněte se, pane Záchranáři. Jeden pitomec stačí.“
„Neslyším, že bys vyrukoval s nějakým lepším nápadem.“
Angalo párkrát švihnul sekyrkou. „Taky žádný nemám.“
Na Věci začalo blikat malé červené světýlko.
Po chvíli se otevřel malý čtvercový otvor a ozvalo se tiché vrčení, jak Věc vysunula čočku na tyčince. Čočka se pomalu otáčela.
Potom Věc promluvila.
„Kde se nachází,“ otázala se, „toto místo?“ Posunula čočku výš a zatímco zkoumala obličej člověka, shlížejícího na ni, bylo ticho.
„A proč?“ dodala.
„Nevím jistě,“ řekl Masklin. „Jsme v nějaké místnosti ve veliké budově. Lidé mi neublížili. Myslím, že jeden z nich se se mnou pokoušel domluvit.“
„Nacházíme se v jakési skleněné nádobě,“ pravila Věc.
„Dokonce mi dali postel,“ řekl Masklin. „A já myslím, že ta věc tamhle je nějaké umyvadlo, ale, poslouchej, co je s Lodí?“
„Očekávám, že je na cestě,“ odpověděla Věc klidně.
„Očekáváš? Očekáváš? Chceš říct, že to nevíš?“
„Mnoho věcí může selhat. Jestliže neselhaly, bude tady Loď brzy.“
„Jestli selhaly, uvíznu tady do konce života!“ zvolal Masklin trpce. „Dostal jsem se sem kvůli tobě, víš.“
„Ano. Já vím. Děkuji ti.“
Masklin se trošku uklidnil.
„Jsou docela hodní,“ řekl. Zamyslel se nad tím. „Aspoň si to myslím,“ dodal. „Těžko říct.“
Podíval se průhlednou stěnou. V několika posledních minutách se na něj přišlo podívat mnoho lidí. Nebyl si úplně jist, jestli je ctěným hostem nebo vězněm nebo možná něčím mezi tím.
„Připadalo mi to v tu chvíli jako jediná naděje,“ řekl nepřesvědčivě.
„Monitoruji komunikaci.“
„To děláš pořád.“
„Hodně z toho je o tobě. Nejrůznější experti sem spěchají, aby si tě prohlédli.“
„Jací experti? Experti na nomy?“
„Experti v dorozumívání s bytostmi z jiných světů. Lidé se ještě s nikým z jiného světa nesetkali, ale přesto mají odborníky na dorozumívání se s nimi.“
„Nedalo se to provést líp,“ řekl Masklin střízlivě. „Lidé teď nomy opravdu poznají.“
„Ale nevědí, kdo nomové jsou. Myslí si, že jsi právě přiletěl.“
„No, to je pravda.“
„Ale ne sem. Na tuto planetu. Z hvězd.“
„Ale my jsme tady už tisíce let! My tady žijeme!“
„Lidé ve skutečnosti shledávají snazším věřit v malé lidi z nebe než v malé lidi ze Země. Raději by si vyvzpomněli zelené mužíčky než skřítky.“
Masklin se zamračil. „Tomu vůbec nerozumím,“ řekl.
„Nic si z toho nedělej. Na tom nesejde.“ Věc otočila čočkou kolem dokola, aby zabrala větší část místnosti.
„Velmi pěkné. Velmi vědecké.“ pravila.
Potom se zaměřila na široký plastikový tác vedle Masklina.
„Co je to?“
„Ále, vodnice a oříšky a maso a tak,“ odpověděl Masklin. „Myslím, že mě pozorují, aby poznali, co jím. Myslím, že tohle jsou docela bystří lidé, Věci. Ukázal jsem si na ústa a oni pochopili, že mám hlad.“
„Á,“ pravila Věc. „Doveď mě k té vodnici.“
„Prosím?“
„Vysvětlím to. Říkala jsem ti, že monitoruji komunikaci?“
„Pořád.“
„Je takový vtip. Tedy, humorná anekdota nebo příběh, známý mezi lidmi. Pojednává o Lodi z jiného světa, která přistane na této planetě, vystoupí z ní zvláštní bytosti a žádají benzinovou pumpu, popelnici, hrací automat nebo podobný technický vynález, potom chtějí k jejich vodníkovi. Domýšlím se, že to proto, že si neuvědomují, že lidé mají vůdce. Já jsem dosadila slovo podobné, které se vztahuje k zelenině. To je slovní hříčka, neboli hra se slovy se šprýmovným efektem.“ Odmlčela se.
„Hm,“ prohodil Masklin. Přemýšlel o tom. „To budou ti zelení mužíčkové, jak jsi říkala?“
„Velice… počkej. Počkej chvilku.“
„Co? Co je?“ naléhavě se ptal Masklin.
„Slyším Loď.“
Masklin ostražitě naslouchal.
„Neslyším absolutně nic,“ řekl.
„Ne hluk. Rádio.“
„Kde je? Kde je, Věci? Pořád říkáš, že Loď je tam nahoře, ale kde?“
Zbývající stromové žáby se krčily mezi mechem, aby unikly horku odpoledního slunce.
Nízko na východní obloze se objevil plátek něčeho bílého.
Bylo by pěkné myslet si, že stromové žáby o tom vedou legendy. Bylo by pěkné myslet si, že si myslí, že slunce a měsíc jsou vzdálené květy — žlutý ve dne a bílý v noci. Bylo by pěkné myslet si, že si o nich vyprávějí pověsti, že zemře-li dobrá žába, její duše se dostane na oblohu jako velký květ…
Potíž je, že si tady vyprávíme o žábách. Jejich jméno pro slunce bylo ‚.-.-kuňkkuňk.-.-.‘. Jejich jméno pro měsíc bylo ‚-.-.-kuňkkuňk.-.-.‘, a když musíte vyjít se slovníkem o jednom slově, je náramně obtížné mít legendy vůbec o něčem.
Avšak vůdce si mlhavě uvědomoval, že s měsícem není něco v pořádku.
Přibývalo mu jasu.