„My zanechali Loď na Měsíci?“ divil se Masklin. „Proč?“
„To se právě rozhodli vaši předkové udělat,“ pravila Věc. „Tak ji mohli mít na očích, domnívám se.“
Masklinův obličej se pomalu rozjasňoval jako obláčky při východu slunce.
„Víš,“ řekl vzrušeně, „těsně před tímhle vším, tenkrát, když jsme bydlívali v té staré díře, sedával jsem po večerech venku a díval se na měsíc. Možná jsem v duchu opravdu věděl, že tam nahoře —“
„Ne, co jsi zakoušel, bylo pravděpodobně primitivní modlářství.“ řekla Věc.
Masklin splasknul. „Hm. Promiň.“
„A teď, prosím, buď zticha. Loď se cítí ztracená a chce, aby se jí říkalo, co má dělat. Právě se po patnácti tisíci letech probudila.“
„Sám po ránu nestojím za nic,“ přisvědčil Masklin.
Na Měsíci není ani hlásku, ale to nevadí, protože tam není nikdo, kdo by něco poslouchal. Hlásek by byl jenom plýtváním.
Ale je tam světlo.
Jemný měsíční prach se vlnil vysoko nad starověkými planinami ubývajícího měsíce, šířil se v kypících oblacích, které stoupaly dostatečně vysoko, aby zachytily sluneční paprsky. Zajiskřily.
Pod nimi se něco hrabalo na povrch.
„My jsme ji nechali v díře?“ otázal se Masklin.
Na všech plochách Věci se zavlnila světýlka tam a zpět.
„Nepovídej mi, že proto jste vždycky žili v děrách,“ řekla. „Ostatní nomové v děrách nežijí.“
„Ne, to je pravda,“ souhlasil Masklin. „Měl bych přestat uvažovat jenom o —“
Náhle se odmlčel. Díval se skrz skleněné akvárium tam, kde se lidé snažili přilákat jeho pozornost značkami na tabuli.
„Musíš toho nechat,“ řekl. „Okamžitě. Zastav Loď. My jsme to špatně pochopili. Věci, nemůžeme odletět! Nepatří jenom nám! Nemůžeme s Lodí odletět!“
Tři nomové číhající poblíž startovací rampy pozorovali oblohu. Jak se slunce blížilo k obzoru, měsíc jiskřil jako vánoční ozdoba.
„To určitě způsobila Loď!“ nadšeně zvolal Angalo. „Určitě! Tak a je to. Je na cestě!“
„Nikdy jsem si nemyslel, že to vyjde…“ začal Gurder.
Angalo třepnul Pinďu do zad a ukázal.
„Vidíš to, ty kluku?“ zeptal se. „To je Loď, tohle! Naše Loď!“
Gurder si třel bradu a zamyšleně pokýval na Pinďu.
„Ano,“ pronesl. „Správně. Naše.“
„Masklin říká, že je tam všechno možné,“ hovořil Angalo zasněně. „A hromady vesmíru. Tím je vesmír známý, spoustou vesmíru. Masklin říkal, že Loď letí rychleji než světlo, což je patrně mýlka, jak bys jinak něco viděl? Otočil bys vypínačem a všechno světlo by vyletělo z místnosti. Ale s náramnou rychlostí.“
Gurder se znovu zadíval na oblohu. Cosi vzadu v jeho mozku se tlačilo kupředu a přinášelo zvláštní pocit šedi.
„Naše Loď,“ řekl. „Ta, která sem nomy přivezla.“
„Jo, správně,“ přitakal Angalo, sotva ho vnímal.
„A odveze nás všechny zpátky,“ pokračoval Gurder.
„To Masklin říkal, a —“
„Všechny nomy,“ řekl Gurder. Hlas měl monotónní a těžký jako plát olova.
„Jasně. Proč ne? Počítám, že brzy přijdu na to, jak s ní letět zpátky do lomu a všechny můžeme pobrat. A tady Pinďu, samosebou.“
„A co Pinďův kmen?“ dotazoval se Gurder.
„Ó, taky mohou s námi,“ řekl Angalo velkoryse. „I pro jejich husy tam možná je místo!“
„A ti ostatní?“
Angalo se zatvářil překvapeně. „Jací ostatní?“
„Křoví říkala, že skupinek nomů je spousta. Všude.“
Angalo vypadal zaraženě. „Á, ti. No, s těmi tedy nevím. Ale Loď potřebujeme. Však víš, jak to vypadá od té doby, co jsme odešli z Obchoďáku.“
„Ale jestliže s Lodí odletíme, co budou mít oni, jestli ji budou potřebovat?“
Masklin zrovna položil stejnou otázku.
Věc říkala: „01001101010101110101010010110101110010.“
„Co jsi říkala?“
Věc byla nevrlá. „Jestli ztratím koncentraci, nemusí být žádná Loď pro nikoho,“ pravila.„Vysílám patnáct tisíc povelů za sekundu.“
Masklin neřekl nic.
„To je spousta povelů,“ dodala Věc.
„Loď jistě právem patří všem nomům na tomto světě,“ řekl Masklin.
„01001100101010010010…“
„Ále zmlkni, a řekni mi, kdy sem má Loď dorazit.“
„0101011001… Co chceš, abych dělala?… 0111001100…“
„Cože?“
„Mohu zmlknout NEBO ti mohu říct, kdy má Loď přistát. Obojí najednou nesvedu.“
„Prosím tě, řekni mi, kdy má Loď přistát,“ řekl Masklin trpělivě, „a potom zmlkni.“
„Čtyři minuty.“
„Čtyři minuty!“
„Mohla bych se o tři vteřiny odchýlit,“ řekla Věc. „Ale kalkuluji to na čtyři minuty. Teď už je to ale tři minuty třicet osm vteřin. A teď to každým okamžikem budou tři minuty a třicet sedm vteřin…“
„Nemůžu tady lelkovat, když přiletí tak brzy!“ zvolal Masklin, který dočasně zapomněl na své povinnosti vůči nomům na tomto světě. „Jak se odsud můžu dostat? Ono to má víko.“
„Chceš, abych nejdřív zmlkla, nebo abych tě dostala ven a zmlkla potom?“ otázala se Věc.
„Prosím tě!“
„Viděli lidé, jak se pohybuješ?“ vyzvídala Věc.
„Co tím myslíš?“
„Vědí, jak rychle dokážeš utíkat?“
„To nevím,“ odpověděl Masklin. „Předpokládám, že ne.“
„Tak se připrav ke startu. Ale nejdřív si zacpi uši.“
Masklin si pomyslel, že nejlíp bude poslechnout. Věc dovedla čas od času schválně dohánět k zuřivosti, ale nevyplácelo se nedbat na její rady.
Světýlka se na Věci seskupila do strohého hvězdicovitého útvaru.
Věc začala výt. Ten zvuk mohutněl a potom přesáhl Masklinův sluch. Cítil ho i s rukama na uších; připadalo mu, že mu v hlavě rostou nepříjemné bubliny.
Otevřel ústa, aby na Věc zakřičel, a vtom stěny explodovaly. V jednu chvíli bylo sklo a v příštím okamžiku to byly střepy skla, rozletující se jako skládačka, kde si každý její dílek znenadání usmyslil, že chce prostor pro sebe. Víko sklouzlo a skoro Masklina zasáhlo.
„Teď mě seber a utíkej,“ nařídila Věc, než se střepiny vysypaly na stůl.
Lidé v místnosti se ohlédli tím pomalým, neobratným způsobem, lidem vlastním.
Masklin popadl Věc a vyrazil po leštěném povrchu.
„Dolů!“ zvolal. „Jsme vysoko, jak se dostaneme dolů?“ Zoufale se rozhlížel. Na druhém konci stolu byl nějaký přístroj posetý ciferníčky a světýlky. Viděl předtím, jak s ním jeden člověk pracuje.
„Dráty,“ řekl. „Vždycky jsou tu ještě dráty!“
Sklouzl se, snadno se vyhnul obrovité ruce, když se ho snažila chytit, a pelášil dál po stole.
„Budu tě muset hodit dolů,“ funěl. „Nedokážu tě snést!“
„To nic, budu v pořádku.“
Masklin dobruslil k okraji stolu a hodil Věc dolů. Skutečně tam vedly dráty až k podlaze. Natáhl se po jednom, divoce se po něm zhoupl a napůl spadl napůl sklouzl dolů.