Odevšad se k němu kolébali lidé. Zase zvedl Věc, přivinul si ji na hruď a vystřelil vpřed. Byla tam noha — hnědá bota, tmavomodrá ponožka. Zakličkoval vpravo. Tam byly dvě další nohy — černé boty, černé ponožky. A chystaly se zakopnout o tu první…
Zakličkoval.
Další nohy a ruce hmatající marně dolů. Z Masklina byla čmouha, uskakoval a proplétal se mezi nohama, které ho mohly zašlápnout.
A potom nebylo nic než volná podlaha.
Odněkud se rozeznělo poplašné zařízení, Masklinovi znělo jako ječivý nápěv, hluboký a děsivý.
„Zamiř ke dveřím,“ navrhla Věc.
„Ale další lidé půjdou dovnitř,“ zasyčel Masklin.
„To je dobře, protože my jdeme ven.“
Masklin doběhl ke dveřím, právě když se otevřely. Objevila se několikapalcová mezera a za ní další nohy.
Na rozmýšlení nebyl čas. Masklin přeběhl po botě, na druhé straně seskočil a utíkal dál.
„Kam teď? Kam teď?“
„Ven.“
„Kterým směrem to je?“
„Kterýmkoli.“
„Děkuju pěkně!“
Po celé délce chodby se otevíraly dveře. Vycházeli z nich lidé. Problém nebyl nedat se chytit — chtělo by to velmi bystrého člověka, aby i jenom zahlédl noma v plné rychlosti, natož aby nějakého chytil — ale vyhnout se jednoduše zašlápnutí nešťastnou náhodou.
„Proč tu nemají myší díry? Každý dům by měl myší díry mít!“ fňukal Masklin.
Kousíček od něj dopadla bota. Nadskočil.
Chodba se zaplňovala lidmi. Rozeznělo se další poplašné zařízení.
„Proč tohle všechno? Tohle všechno nemůže být kvůli mně. Za všechny tyhle trable přece nemůže jediný nom!“
„To je kvůli Lodi. Museli vidět Loď.“
Jeden střevíc málem udělil Masklinovi cenu za nejdokonaleji zplacatělého noma Floridy. Ale naběhl si na to sám.
Na rozdíl od většiny bot měla tahle na sobě jméno. Byla to Tulačka Křížemkráž s Podrážkou z Pravé Mechové Gumy, Patentováno. Ponožka nad ní vypadala, že by to mohla být Módní Puchuvzdorná, vyrobená z osmdesátipětiprocentního zaručeného Polyprotipotu, nejdražší ponožka na světě.
Masklin se podíval trochu výš. Nad velkým záhybem modré nohavice a dalekými oblaky svetru byla bradka.
Byl to Vnuk Richard, 39.
Zrovna, když jste si už mysleli, že nad nomy nikdo nebdí, nastupuje vesmír a pokouší se dokázat vám, že se mýlíte…
Masklin se mohutně odrazil až přistál na nohavici, právě když se noha pohnula. To bylo to nejbezpečnější místo. Lidé na jiné lidi tak často nešlapou.
Noha udělala krok a zase se položila na zem. Masklin se houpal vzad a vpřed a snažil se vyšplhat po drsné látce. Kousek od něj byl šev. Podařilo se mu jej uchopit; za stehy se lépe zachytával.
Vnuk Richard, 39, byl v tlačenici lidí, kteří mířili stejným směrem. Několik jiných lidí do něho vrazilo a Masklin se málem pustil. Setřásl ze sebe boty a pokoušel se přidržovat prsty u nohou.
Nohy Vnuka Richarda pomalu dusaly, jak narážely na podlahu.
Masklin dorazil ke kapse, pořádně se zachytil nohama a šplhal dál. Rozměrná nášivka mu pomohla dostat se k pásku. Masklin byl zvyklý na různé značky z Obchoďáku, ale tato byla pořádně veliká. Byla pokryta písmeny a byla ke kalhotám přinýtovaná, jako by Vnuk Richard byl nějaký stroj.
„… Grossberg Hagglers ‚První mezi džíny‘,“ četl Masklin. „A je tady plno řečí o tom, jak dobré jsou a obrázky krav a takové věci. Proč myslíš, že chce být samá značka?“
„Možná neví, co má na sobě, když na šatech nemá našité značky,“ řekla Věc.
„Správná poznámka. Patrně by si boty obouval na hlavu.“
Masklin se podíval znovu na značku, když se zachytával svetru.
„Tady se říká, že tyto džíny vyhrály zlatou medaili na Chicagské výstavě roku 1910,“ řekl. „To vážně hodně dlouho vydržely.“
Lidé proudili z budovy.
Po svetru se šplhalo mnohem snadněji. Masklin se rychle vytáhl nahoru. Vnuk Richard měl poměrně dlouhé vlasy, což také pomohlo, když nastal čas vydrápat se na rameno.
Nad hlavou se Masklinovi krátce mihl rám dveří a potom sytá modř oblohy.
„Jak dlouho, Věci?“ zasyčel Masklin. Ucho Vnuka Richarda bylo pouze pár centimetrů od něho.
„Čtyřicet tři vteřiny.“
Lidé se vyhrnuli na široké betonové prostranství před budovou. Další a další spěchali z budovy a nesli přístroje. Neustále do sebe vráželi, protože se všichni dívali na oblohu.
Jiná skupina se shlukla kolem jednoho člověka, který se tvářil velmi ustaraně.
„Co se děje, Věci?“ zašeptal Masklin.
„Ten člověk uprostřed skupiny je ze všech nejdůležitější. Přišel se podívat na start raketoplánu. Teď mu všichni říkají, že on musí být tím, kdo Loď přivítá.“
„To je krapánek drzost. Není to jejich Loď.“
„Ano, ale oni si myslí, že přilétá, aby se s nimi dorozuměla.“
„Proč by si to měli myslet?“
„Protože si myslí, že jsou nejdůležitější stvoření na planetě.“
„Cha!“
„Úžasné, viď?“
„Každý ví, že nomové jsou důležitější,“ rozčilil se Masklin. „Aspoň… každý nom to ví.“ Chvilku o tom přemítal a potom zavrtěl hlavou. „Takže tamten je hlavní Člověk, jo? Je nějak mimořádně moudrý nebo něco takového?“
„Nemyslím. Ostatní lidé kolem něj se mu pokoušejí vysvětlit, co je to planeta.“
„On to neví?“
„Mnoho lidí to neví. Panviceprezident je jedním z nich. 001010011000.“
„Zase mluvíš s Lodí?“
„Ano. Šest vteřin.“
„Ona vážně přiletí…“
10
GRAVITACE: Není náležitě prozkoumána, avšak je to něco, co přitahuje malé věci, jako jsou nomové, k velkým věcem, jako jsou planety. Podle VĚDY se tak děje, ať o gravitaci víte nebo ne. Čímž se dokazuje, že VĚDA se děje pořád.
Angalo se rozhlédl.
„Gurdere, tak pojď.“
Gurder se opíral o trs trávy a lapal po dechu.
„To je k ničemu,“ supěl. „Co si myslíš? Nemůžeme lidi přeprat sami!“
„Máme Pinďu. A tohle je moc dobrá sekyrka.“
„No, ta jim dozajista nažene strach. Kamenná sekyrka. Mít sekyrky dvě, čekám, že se rovnou vzdají.“
Angalo si dál máchal sekyrkou. Uklidňovalo ho to.
„To musíš zkusit,“ řekl prostě. „Pojďme, Pinďo. Co vyhlížíš? Husy?“
Pinďa pozoroval oblohu.
„Tam nahoře je tečka,“ zvěstoval Gurder, šilhající nahoru.
„To je asi pták,“ řekl Angalo.
„To nevypadá na ptáka.“
„Tak je to letadlo.“
„To nevypadá jako letadlo.“
Všichni tři teď civěli nahoru, jejich vzhůru obrácené obličeje tvořily trojúhelník.
Tam nahoře byl černý puntík.