„Myslíš, že to doopravdy dokázal, nebo ne?“ zeptal se Angalo nejistě.
Co byl předtím puntík, bylo teď malé tmavé kolečko.
„Vždyť se nehýbá,“ poznamenal Gurder.
„Rozhodně se nepohybuje šikmo,“ pronesl Angalo stále ještě velmi pomalu. „Pohybuje se nějak víc dolů.“
Co bylo předtím malé tmavé kolečko, bylo teď větší tmavé kolečko, s jenom tušeným kouřem nebo párou na okrajích.
„Mohlo by to být něco od počasí,“ přemítal Angalo. „Víš. Nějaké speciální floridské počasí.“
„Že by? Jedna velikánská kroupa, co? Loď je to! Letí pro nás!“
Byla teď mnohem větší, a přece, a přece… pořád velmi daleko.
„Kdyby pro nás mohla přiletět jen maličko stranou, nic bych nenamítal,“ třásl se Gurder. „Nenamítal bych nic, kdybychom trošku poodešli.“
„Ano,“ řekl Angalo a začínal se tvářit zoufale. „Ono to ani tak nepřilétá jako, jako…“
„… padá,“ uzavřel Gurder.
Podíval se na Angala.
„Poběžíme?“ zeptal se.
„Určitě to stojí za pokus,“ řekl Angalo.
„Kam poběžíme?“
„Za Pinďou, ne? Už před chvílí vyrazil.“
Masklin by byl první, kdo by připustil, že není příliš obeznámen s druhy dopravních prostředků, ale co se zdály mít všechny společného, byl předek, který je vpředu, a zadek, který vpředu není.
Věc, která padala z oblohy, byl kotouč — jenom víko spojené se dnem boky na stranách. Nedělala žádný hluk, ale zdálo se, že na lidi zapůsobila nesmírně.
„To je ona?“ zeptal se Masklin.
„Ano.“
„Ách.“
A pak se věci začaly vyjasňovat.
Loď nebyla velká. Potřebovala nějaký nový název. Nepadala řídkými chomáčky mračen, ona je prostě rozhrnovala. Zrovna když jste si mysleli, že máte o její velikosti jakousi představu, přivalil se nějaký mráček a perspektiva se převrátila. Pro něco tak neobvyklého muselo existovat zvláštní slovo.
„Ona se zřítí?“ zašeptal.
„Přistanu s ní na křoví,“ pravila Věc. „Nechci lidi vylekat.“
„Utíkej!“
„Co myslíš, že dělám?“
„Je pořád nad námi!“
„Utíkám! Utíkám! Už rychleji nemůžu!“
Stín padl na tři běžící nomy.
„Až na Floridii se jít nechat rozmačkat naší vlastní Lodí,“ fňukal Angalo. „Na ni jsi nikdy doopravdy nevěřil, viď? No, a teď na ni uvěříš opravdu natvrdo.“
Stín se prohloubil. Viděli ho, jak se žene po zemi před nimi — šedá kolem okrajů se šířila do temnoty noci. Jejich vlastní soukromé noci.
„Ostatní jsou pořád tam někde venku,“ řekl Masklin.
„Á,“ pravila Věc. „Já jsem zapomněla.“
„Na takové věci nemáš zapomínat!“
„V poslední době jsem měla velice napilno. Nemohu myslet na všechno. Jenom na skoro všechno.“
„Tak nikoho nerozmáčkni!“
„Zastavím ji, než přistane. Žádné strachy.“
Lidé mluvili jeden přes drahého. Někteří se rozeběhli ke klesající Lodi. Někteří od ní utíkali.
Masklin se odvážil pohlédnout Vnukovi Richardovi do obličeje. Pozoroval Loď se zvláštním vzrušením.
Jak si ho Masklin prohlížel, velké oči se pomalu zadívaly stranou. Hlava se otočila. Vnuk Richard se díval dolů na Masklina na svém rameni.
Už podruhé ho člověk uviděl. A tentokrát nebylo kam utéct.
Masklin zabubnoval na Věc.
„Dokážeš zpomalit můj hlas?“ zeptal se rychle. Po obličeji toho člověka se rozléval udivený výraz.
„Co máš na mysli?“
„Myslím tím, abys opakovala, co já říkám, ale zpomaleně. A hlasitěji. Aby on — aby tomu rozuměl.“
„Ty chceš komunikovat? S člověkem?“
„Ano! Svedeš to?“
„Jsem rozhodně proti. To by mohlo být nebezpečné.“
Masklin sevřel pěsti. „V porovnání s čím, Věci? V porovnání s čím? O kolik nebezpečnější než nekomunikovat, Věci? Udělej to! Hned! Řekni mu… řekni mu, že žádnému člověku nechceme ublížit! Okamžitě! Už vidím, jak zvedá ruku! Udělej to!“ Podržel krychličku vnukovi Richardovi přímo u ucha.
Věc začala hovořit hlubokým, pomalým hlasem lidské řeči.
Zdálo se, že to trvá dlouho.
Výraz člověka ztuhl.
„Co jsi mu řekla? Co jsi mu řekla?“ naléhal Masklin.
„Řekla jsem mu, že vybuchnu, jestli ti nějak ublíží, a urvu mu hlavu.“ pravila Věc.
„Tos neřekla!“
„Řekla.“
„Tomu říkáš komunikovat?“
„Ano. Tomu říkám komunikovat velmi efektivně.“
„Ale říkat tohle je hrozná věc: A mimochodem… nikdy jsi mi neřekla, že můžeš explodovat!“
„To nemohu. Ale to on neví. Je to jenom člověk,“ pravila Věc.
Loď zvolnila svůj pád a snášela se přes křovinatou plochu, až se setkala s vlastním stínem. Vedle ní vypadala věž, z níž startoval raketoplán, jako špendlík vedle velmi velkého černého talíře.
„Tys s ní přistála na zemi! Říkala jsi, že to neuděláš!“ protestoval Masklin.
„Není na zemi. Vznáší se těsně nad zemí.“
„Mně to připadá, jako by na zemi byla!“
„Vznáší se těsně nad ní,“ zopakovala Věc trpělivě.
Vnuk Richard se na Masklina díval na délku svého nosu. Tvářil se zmateně.
„Čím to, že se vznáší?“ dotazoval se Masklin.
Věc mu to řekla.
„Jaký tygr? Co je to za tygra? Co dělá na palubě?“
„Žádný tygr. An — ti — gra — vitace.“
„Ale nikde nejsou žádné plameny nebo kouř!“
„Plameny ani kouř nejsou podstatné.“ K trupu Lodi se s ječením hnala vozidla.
„Hm. Jak daleko nad zemí jsi ji zastavila?“ vyslýchal Věc Masklin.
„Čtyři palce se zdály přiměřené —“
Angalo ležel s obličejem vtisknutým do písčité půdy.
Ke svému překvapení byl dosud naživu. Nebo alespoň, pokud byl mrtvý, pak byl pořád schopen myslet. Možná, že byl mrtvý, a tohle bylo to, kam přijdete potom.
Náramně se to podobalo tomu, kde byl předtím.
Tak to se podíváme. Díval se na něco velikého, co mu padalo z nebe rovnou na hlavu, a hodil sebou na zem v očekávání, že z něj každou vteřinou bude jenom mastný flíček ve velikánské jámě.
Ne, určitě nezemřel. Něco tak důležitého by poznal.
„Gurdere?“ odvážil se zeptat.
„Jsi to ty?“ ozval se Gurderův hlas.
„To doufám. Pinďo?“
„Pinďa!“ zvolal Pinďa odněkud ze tmy.
Angalo se zvedl na všechny čtyři.
„Máš nějakou představu, kde to jsme?“ zeptal se.
„V Lodi?“ nadhodil Gurder.
„Myslím, že ne,“ řekl Angalo. „Je tady hlína a tráva a podobně.“
„Tak kam se poděla Loď? Proč je všude tma?“
Angalo si oprášil prach z kabátu. „Nevím. Možná… možná nás minula. Možná jsem ztratili vědomí a teď už je noc.“
„Na obzoru vidím trochu světla,“ oznámil Gurder. „To není schválně, že ne? Takhle noc nemá vypadat.“