Lovily mezi okvětními lístky hmyz. Do malého jezírka kladly svá vajíčka. Pulci dospěli a staly se z nich další žáby. A ty zplodily další pulce. Nakonec uhynuly, potopily se ke dnu a staly se součástí kompostu dole mezi listy, který vlastně pomáhal rostlinu vyživovat.
Takový byl koloběh věcí, které si žáby byly schopny zapamatovat.{Asi tak tři vteřiny. Žáby nemají dobrou paměť.}
Až na to, že toho dne jedna žába zabloudila na lovu much a kraulovala kolem jednoho z vnějších okvětních plátků, nebo možná listů, a spatřila něco, co ještě nikdy neviděla.
Uviděla vesmír.
Přesněji, uviděla větev, trčící do oparu. A o několik metrů dál jiskřil kapkami mlhy v osamělém pruhu slunečního světla další květ. Žába se usadila a zírala.
„Hnk! Hnk! Hnk!“
Gurder se opřel o zeď a oddechoval jako přehřátý pes za slunečného dne.
Angalo byl také skoro bez dechu, ale rudnul úsilím nedat to najevo.
„Proč jsi nám nic neřekl!“ hněval se.
„Ta hádka vás strašně zaujala,“ řekl Masklin. „Bylo mi jasné, že jediný způsob, jak vás uvést do běhu, je dát se do pohybu sám.“
„Tisíce… ré… díky,“ funěl Gurder.
„Jak to, že nejsi zadýchaný?“ divil se Angalo.
„Jsem zvyklý rychle běhat,“ odpověděl Masklin a rozhlížel se kolem květiny. „Okej, Věci. Co teď?“
„Touhle chodbou.“ informovala Věc.
„Je plná lidí!“ zapištěl Gurder.
„Všude je plno lidí. Proto tohle děláme,“ řekl Masklin. Odmlčel se a potom dodaclass="underline" „Podívej se, Věci, není nějaká jiná cesta, kudy se dát? Gurdera už teď málem rozmačkali.“
Po Věci se pohybovala světýlka ve složitých obrazcích. Potom se zeptala: „Čeho chcete dosáhnout?“
„Musíme najít Vnuka Richarda, 39,“ hekal Gurder.
„Ne. Nejdůležitější je letět do té Floridy,“ přerušil ho Masklin.
„Není!“ zvolal Gurder. „Já do žádné Floridy nechci!“
Masklin vyčkával. Potom řekclass="underline" „Tohle patrně není vhodná chvíle, ale já jsem k vám nebyl zcela upřímný…“
Vyprávěl jim o Věci a o vesmíru a Lodi na nebi. Kolem nich bez ustání duněla budova plná spěchajících lidí.
Konečně se ozval Gurder: „Ty se Vnuka Richarda vůbec nesnažíš najít?“
„Možná že je velmi důležitý,“ pospíšil si Masklin. „Ale máš pravdu. Na Floridě je místo, kde mají taková letadla, co startují přímo vzhůru a vynášejí na oblohu taková pípající rádia.“
„Ale jdi,“ zapochyboval Angalo. „Na oblohu nejde věci jen tak zavěsit! Spadly by dolů.“
„Sám tomu úplně nerozumím,“ připustil Masklin. „Ale když se dostaneš dost vysoko, není už žádné dole. To si myslím já. V každém případě všechno, co musíme udělat, je jet na tu Floridu a dostat Věc na jeden z těch letounů, co letí nahoru, a ona říká, že ostatní už svede sama.“
„Všechno?“ divil se Angalo.
„Nemůže to být těžší než ukrást náklaďák,“ přesvědčoval je Masklin.
„Nenavrhuješ snad, abychom ukradli letadlo?“ zděšeně vykřikl Gurder.
„Uaú!“ zavýskl Angalo a oči se mu rozzářily jakousi skrytou vnitřní energií. Miloval dopravní prostředky všeho druhu — obzvláště když se pohybovaly rychle.
„Ty taky ne, že ne,“ obrátil se na něj Gurder.
„Uaú!“ opakoval Angalo. Vypadal, jako by sledoval nějaký film, který vidí jen on sám.
„Jste blázni,“ konstatoval Gurder.
„Nikdo neřekl nic o nějaké krádeži letadla,“ uklidňoval ho Masklin rychle. „Letadlo se krást nebude. Na jednom se jenom projedeme, doufám.“
„Uaú!“
„A nebudeme se pokoušet ho řídit, Angalo!“
Angalo pokrčil rameny.
„No dobrá,“ souhlasil. „Ale dejme tomu, že budu na palubě a pilotovi se udělá špatně, třeba budu muset převzít řízení. Myslím, že Náklaďák jsem neřídil špatně —“
„Pořád jsi do něčeho naráželi“ namítl Gurder.
„Učil jsem se to. Na každý pád, na obloze se nedá vrazit do ničeho kromě mračen, a ta vypadají docela měkce,“ hájil se Angalo.
„A co zemský povrch!“
„Á zemský povrch by nebyl žádný problém. Ten by byl příliš daleko.“
Masklin zaťukal na Věc. „Víš, kde je ten letoun, co letí na Floridu?“ „Tak nás tam doveď. Jestli můžeš, vyhni se té záplavě lidí.“
Drobně pršelo, a protože se už smrákalo, na letišti se rozsvěcovala světla.
Naprosto nikdo nezaslechl slabounké klepnutí, jak malá mřížka ventilace odpadla od vnější stěny.
Rozmazané obrysy tří postaviček slezly na beton a uháněly pryč.
Směrem k letadlům.
Angalo se podíval nahoru. A ještě trochu výš. A přišlo mu podívat se ještě o něco výš. Skončil s hlavou v úplném záklonu.
Skoro se rozplakal. „Ach, uau,“ naříkal bez přestání.
„Je moc velké,“ zamumlal Gurder a snažil se raději nerozhlížet. Jako většina nomů, kteří se narodili v Obchoďáku, nesnášel dívat se vzhůru a nevidět strop. Angalo také, ale víc než být Venku nesnášel pomalou jízdu.
„Viděl jsem je vznést se na oblohu,“ řekl Masklin. „Opravdu létají. Čestné slovo.“
„Uau!“
Tyčilo se nad nimi, takže museli couvat a couvat, aby viděli, jak veliké je. Leskly se na něm kapky deště. Letištní osvětlení kreslilo na jeho bocích hrozny zelených a bílých květů. To nebyla věc, to byl kus vymodelované oblohy.
„Toť se ví, vypadají menší, když jsou daleko,“ zamumlal Masklin.
Civěl nahoru na to letadlo. V životě se necítil menší.
„Já jedno chci,“ zaúpěl Angalo a zaťal pěsti. „Podívej se na něj. Vypadá, že dokáže strašně rychle letět, i když tiše stojí!“
„Tak jak se do něj dostaneme?“ zeptal se Gurder.
„Umíš si představit ty obličeje doma, kdybychom se s ním objevili?“ tlachal dál Angalo.
„Ano. Umím. Naprosto jasně,“ přisvědčil Gurder. „Ale jak se do něj dostaneme?“
„Mohli bychom —“ začal Angalo. Odmlčel se. „Proč jsi se musel zeptat na tohle?“
„Má díry tam, co jsou prostrčená kola,“ řekl Masklin. „Myslím, že bychom tudy mohli vylézt.“
„Ne,“ ozvala se Věc, kterou měl v podpaží. „To byste nemohli dýchat. Musíte být úplně uvnitř. Tam, kudy letadla létají, je vzduch řídký.“
„To bych prosil,“ řekl Gurder důrazně. „Proto je to vzduch.“
„Nedokázal bys dýchat,“ pravila Věc trpělivě.
„Ale dokázal,“ řekl Gurder. „Dýchat jsem uměl vždycky.“
„Blíž k zemi je vzduchu víc,“ vysvětloval Angalo. „Četl jsem to. Nízko máš spoustu vzduchu, a když stoupáš, je ho čím dál míň.“
„Proč?“ zeptal se Gurder.
„Nevím. Třeba se bojí výšek.“
Masklin se brodil loužemi na betonu, aby si prohlédl vzdálený konec letounu. Kousek dál dva lidé za pomoci nějakých strojů nakládali bedny do otvoru v boku letadla. Kráčel zpátky kolem obrovitých pneumatik a zašilhal na dlouhý a vysoký tubus, který se táhl do budovy.
Ukázal na něj.
„Myslím, že lidé se nakládají do letadla tudy.“
„Cože, potrubím? Jako voda?“ divil se Angalo.
„Možná je to lepší, než stát tady venku a moknout,“ poznamenal Gurder. „Já už jsem mokrý skrz naskrz.“