Nebo možná byla jako ta kulička na ruletě, která poskakuje kolem dokola a vyhlíží si to správné číslo…
Nebo se možná jenom ztratila.
Hledali celou noc. Pokud to byla noc. To bylo těžko říct. Věc se snažila vysvětlit, že Loď cestuje rychleji než slunce, ačkoli slunce vlastně stojí na místě. Některé části světa mají noc, zatímco jiné části mají den. Tohle, řekl Gurder, je špatná organizace.
„V Obchoďáku byla tma vždycky, když tma měla být. Přesto, že to bylo jenom cosi, co postavili lidé,“ rozčiloval se. To bylo poprvé, co ho slyšeli připustit, že Obchoďák postavili lidé.
Tady nic nevypadalo povědomě.
Masklin se poškrábal na bradě.
„Obchoďák stál v místě zvaném Začouzená Lhota,“ řekl. „To je všechno, co vím. Takže lom nemohl být daleko.“
Angalo mávl podrážděně na obrazovky.
„Ano, ale to není jako na mapě,“ rozčiloval se. „Žádné cedule se jmény k místům nepřipíchli. Je to k smíchu! Jak má jeden vědět, kde zrovna je?“
„No dobrá,“ uklidňoval ho Masklin. „Ale není třeba snést se až dolů, aby sis přečetl značení. Pokaždé, když to uděláš, vyběhnou lidé do ulic a začnou křičet do rádia.“
„To je pravda,“ souhlasila Věc. „Lidi prostě musí rozčílit, když vidí, jak se kosmická loď o váze deset milionů tun pokouší poletovat po ulici.“
„Posledně jsem si dával velký pozor,“ pravil Angalo dotčeně. „Dokonce jsem zastavil, když na semaforu naskočila červená. Nechápu, proč z toho byl takový povyk. Všechny ostatní náklaďáky a auta do sebe taky začaly vrážet. A mně říkáš mizerný řidič.“
Gurder se ohlédl na Pinďu, který se rychle učil jejich jazyku. Husí nomové na to měli talent. Byli zvyklí stýkat se s nomy, kteří mluvili jinou řečí.
„Vaše husy se nikdy neztratily,“ řekl mu. „Jak to dělaly?“
„Jednoduše se neztrácely,“ odpověděl Pinďa. „Vždycky vědět, kam ony letět.“
„Se zvířaty je to možná podobné,“ řekl Masklin. „Mají instinkty. To je jako vědět něco bez toho, že víš, že to víš.“
„Proč Věc neví, kam má letět?“ zeptal se Gurder. „Dokázala najít Floridii, takže najít něco tak důležitého jako je Začouzená Lhota, by neměla být vůbec žádná potíž.“
„O Začouzené Lhotě nemám žádné rádiové zprávy. O Floridě je jich spousta,“ pravila Věc.
„Aspoň někde přistaň,“ žebral Gurder. Angalo stiskl pár knoflíků.
„Pod námi je zrovna teď moře,“ oznámil. „A — co je to?“
Pod Lodí v hloubce klouzalo nad mraky cosi drobného a bílého.
„Mohlo býti husa,“ pronesl Pinďa.
„To… myslím… že… ne,“ řekl Angalo opatrně. Otočil nějakým knoflíkem. „O tom se vážně nechám poučit,“ dodal.
Obraz na monitoru trochu zajiskřil a potom se zvětšil.
Po obloze klouzala bílá šipka.
„Že je to Concord?“ hádal Gurder.
„Ano,“ přisvědčil Angalo.
„Letí drobet pomalu, co?“
„Jenom ve srovnání s námi,“ řekl Angalo.
„Sleduj ho,“ řekl Masklin.
„Nevíme, kam letí,“ namítl Angalo.
„Já vím,“ řekl Masklin. „Díval jsi se oknem, když jsme letěli Concordem? Letěli jsme ke slunci.“
„Ano. Zrovna zapadalo,“ připustil Angalo.
„Teď je ráno. Zase letí ke slunci,“ upozornil Masklin.
„No? A co z toho?“
„To znamená, že letí domů.“
Angalo se kousl do rtu, když mu to došlo.
„To nechápu, proč musí slunce vycházet a zapadat na různých místech,“ pronesl Gurder, který se vůbec nesnažil pochopit základy astronomie.
„Letí domů,“ opakoval Angalo, aniž by mu věnoval pozornost. „Jasně. Už to mám. Tak to letíme s ním, ne?“
„Ano.“
Angalovy prsty přeběhly po řízení.
„Jasně,“ řekl. „Jdem na to. Čekám, že piloty na Concordu patrně docela potěší mít tady nahoře trochu společnosti.“
Loď se držela za letadlem.
„Pořádně se stáčí,“ řekl Angalo. „A taky zrychluje.“
„Myslím, že možná mají z Lodi strach,“ uvažoval Masklin.
„To nechápu proč,“ odporoval Angalo. „Vůbec nechápu proč. Neděláme nic, než je sledujeme.“
„Kéž bychom měli nějaká pořádná okna,“ řekl Gurder toužebně. „Mohli bychom zamávat.“
„Viděli už někdy lidé podobnou Loď?“ otázal se Angalo Věci.
„Ne. Ale vymýšleli si příběhy o Lodích, přilétajících z jiných světů.“
„Ano, vymýšleli,“ řekl Masklin napůl pro sebe. „To je akorát to, co dovedou.“
„Občas říkají, že na palubě Lodi budou přátelské bytosti —“
„To jsme my,“ oznámil Angalo.
„— a občas říkají, že to budou zrůdy s chapadly a velkými zuby.“
Nomové se po sobě podívali.
Gurder vrhl bojácný pohled přes rameno. Potom se všichni zahleděli do chodeb, které vedly z velitelské místnosti.
„Jako mají aligátoři?“ zeptal se Masklin.
„Horší.“
„Ach,“ řekl Gurder, „podívali jsme se do všech místností, že jo?“
„To si jen vymýšlejí, Gurdere. To není pravda,“ uklidňoval ho Masklin.
„Kdopak by si chtěl vymýšlet něco takového?“
„Lidé,“ řekl Masklin.
„Brr,“ ošíval se Angalo a zkoušel se nonšalantně otáčet s křeslem pro případ, že by se k němu pokoušelo přiblížit něco chapadlovitého a zubatého. „To nevím proč.“
„Já myslím, že to vím. Hodně jsem o lidech přemýšlel.“
„Nemůže Věc poslat pilotům na Concordu zprávu?“ otázal se Gurder. „Něco jako ‚Nebojte se, nemáme zuby ani chapadla, to vám garantuju‘?“
„Pravděpodobně by nám nevěřili,“ řekl Angalo. „Být já samé zuby a chapadla, poslal bych zrovna tenhle vzkaz. Mazané.“
Concord ječel na vrcholu nebes, lámaje transatlantický rekord. Loď se loudala za ním.
„Myslím,“ řekl Angalo a díval se dolů, „že lidé jsou akorát dost inteligentní na to, aby byli potrhlí.“
„Já myslím,“ opáčil Masklin, „že jsou možná dost inteligentní na to, aby byli osamělí.“
Letadlo se dotklo země za svištění pneumatik. Hasicí technika křižovala letištní plochu a další vozidla následovala.
Velká černá Loď se přehnala nad nimi, zakroužila po nebi jako házecí talíř a zpomalila.
„Tady je ta nádrž!“ zvolal Gurder. „Rovnou pod námi! A tohle je železniční trať! A tohle je lom! Je tam pořád!“
„Samosebou, že je tam pořád, mamlasi,“ zabručel Angalo a mířil s Lodí ke kopcům se záplatami tajícího sněhu.
„Částečně,“ dodal Masklin.
Nad kamenolomem visel příkrov černého dýmu. Když se přiblížili, uviděli, že se zvedá z hořícího nákladního auta. Kolem něho stála další nákladní auta a také několik lidí, kteří se dali na útěk, když spatřili stín Lodi.
„Osamělí, jo?“ zavrčel Angalo. „Jestli ublížili jedinkému nomovi, budou si přát, aby se nebyli vůbec narodili!“
„Jestli ublížili jedinkému nomovi, budou si přát, abych se vůbec nebyl narodil,“ poopravil ho Masklin. „Ale myslím, že tam dole nikdo není. Nebudou se přeci motat kolem, když přišli lidé. A kdo zapálil ten náklaďák?“