„Juj!“ zvolal Angalo a mávl pěstí.
Masklin zkoumal krajinu pod nimi. Nějak si nedokázal představit, že by někdo, jako Grimma a Dorcas, seděl v díře a čekal, až si ho lidé podrobí. Náklaďáky přece samy sebe nepodpalují. Také některé budovy vypadaly poničeně. To by lidé neudělali, ne?
Zadíval se na pole u lomu. Brána se zřítila a oranicí a blátem vedly široké stopy kol.
„Já myslím, že ujeli v dalším náklaďáku,“ řekl.
„Co myslíš tím juj?“ zeptal se Gurder, poněkud pokulhávaje za rozhovorem.
„Přes pole?“ divil se Angalo. „To by uvázl, ne?“
Masklin zavrtěl hlavou. Možná i nom může mít instinkty. „Sleduj ty koleje,“ požádal ho. „A rychle!“
„Rychle? Rychle? Víš ty, jak těžko se tahle věc řídí pomalu?“ Angalo přitáhnul páku. Loď se zvedla ke kopcům, trhajíc sebou na nedůstojné uzdě.
Tam nahoře už kdysi byli, pěšky. Bylo to k neuvěření.
Kopce byly vcelku ploché, tvořily jakousi planinu, shlížející na letiště. Pole, kde bývaly brambory. Mlází, ve kterém lovívali, a lesík, kde zabili lišku, protože se živila nomy.
A tam… tamhle bylo něco malého a žlutého a valilo se to přes pole.
Angalo natáhl krk.
„To vypadá jako nějaký stroj,“ přisvědčil a hmatal po pákách, aniž odtrhl oči od obrazovky. „Ale nějaký prapodivný.“
Po silnicích dole se pohybovala další vozidla. S blikajícími světly na střechách.
„Ta auta se honí, co myslíš?“ zeptal se Angalo.
„Možná, že si s ním chtějí pohovořit o hořícím náklaďáku,“ hádal Masklin. „Dokážeš se k němu dostat dřív než oni?“
Angalo přimhouřil oči. „Poslyš, myslím, že to svedeme, i kdybychom cestovali via Floridia.“ Nahmátl další páku a strčil do ní.
Krajina sebou kratičce kmitla a ten podivný stroj byl najednou přímo pod nimi.
„Vidíš?“ zeptal se.
„Ještě blíž,“ žádal Masklin.
Angalo stiskl knoflík. „Podívej, obrazovka ti může ukázat —“ začal.
„Jsou tam nomové!“ zvolal Gurder.
„No jo, a ta auta utíkají!“ křičel Angalo. „Ták, jen utíkejte! Nebo nastane čas zubů a chapadel!“
„Pokud si to však nomové nemyslí také,“ řekl Gurder. „Maskline, myslíš si —“
Masklin tam zase jednou nebyl.
Tohle mě mělo napadnout, pomyslel si.
Ulomená větev byla třicetkrát delší než nom. Uchovávali ji pod osvětlením a vypadala, že si celkem spokojeně roste s jedním koncem v nádobě se speciálním roztokem. Nomové, kteří kdysi na Lodi přiletěli, museli tímto způsobem očividně pěstovat spousty rostlin.
Pinďa mu pomohl dovléct hrnec k průlezu. Žáby si se zájmem Masklina prohlížely.
Když nádobu umístili, jak nejlépe dokázali, otevřel Masklin otvor. Nebyl to onen posuvný. Staří nomové jej užívali jako jakýsi výtah, ale bez drátů — pohyboval se nahoru a dolů nějakou silou, stejně tajemnou jako beztíž nebo co.
Plošina se odlepila. Masklin vyhlédl dolů a uviděl, že se obrovský žlutý stroj zprudka zastavil. Když se vzpřímil, Pinďa se na něj zmateně díval.
„Květ je vzkaz?“ zeptal se chlapec.
„Ano. Tak nějak.“
„Žádná slova?“
„Žádná,“ řekl Masklin.
„Proč ne?“
Masklin pokrčil rameny.
„Nevím, jak jim je říci.“
To už je téměř konec… Ale neměl by to být konec.
Nomové zaplavili celičkou Loď. Pokud tam byly nějaké příšery s chapadly a zuby, přemohli by je nomové pouhou přesilou.
Mladí nomové zaplnili velitelskou místnost, kde se horlivě pokoušeli mačkat knoflíky. Dorcas a jeho učedníci zmizeli v Lodi, aby prozkoumali její přístroje. Hlasy a smích se rozléhaly šedými chodbami.
Masklin a Grimma seděli sami a pozorovali žáby v jejich květu.
„Musel jsem se přesvědčit, jestli je to pravda,“ řekl.
„Ta nejúžasnější věc na světě,“ poznamenala Grimma.
„Ne. Já myslím, že na světě jsou patrně ještě úžasnější věci,“ řekl Masklin. „Ale stejně je to ohromně hezké.“
Grimma mu vylíčila události v lomu — souboj s lidmi, jak ukradli Jekuba, velké rypadlo, aby mohli utéct. Oči jí svítily, když mluvila o tom, jak přemohli lidi. Masklin ji pozoroval s ústy dokořán obdivem. Byla samé bláto, šaty měla potrhané, vlasy jako by proběhla roštím, ale sršela takovou vnitřní energií, že od ní málem odskakovaly jiskry. To je dobře, že jsme dorazili včas, pomyslel si. Lidé by mi měli poděkovat.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se.
„Já nevím,“ řekl Masklin. „Podle Věci jsou tam venku světy s nomy. Jenom s nomy, chci říct. Nebo si můžeme najít nějaký jenom pro sebe.“
„No,“ řekla Grimma, „já myslím, že nomové z Obchoďáku by byli šťastnější, kdyby prostě zůstali na Lodi. Víš proč se jim tolik líbí? Je to jako bydlet v Obchoďáku. Všechen Venek je venku.“
„Tak to bych radši byl s nimi, abych měl jistotu, že si pamatují, že nějaký Venek existuje. Je to něco jako moje práce, myslím,“ odpověděl Masklin. „A až si něco najdeme, chci se s Lodí vrátit.“
„Proč? Tady něco zůstane?“ zeptala se Grimma.
„Lidé,“ odpověděl Masklin. „Měli bychom s nimi hovořit.“
„Ha!“
„Oni vážně chtějí věřit… chci říct, v jednom kuse si vymýšlejí vyprávění o věcech, které neexistují. Myslí si, že jsou na světě sami. To my jsme si nikdy nemysleli. My jsme vždycky věděli, že tu jsou lidé. Jsou strašně opuštění a nevědí o tom.“ Neurčitě máchl rukama. „Tak si myslím, že bychom se s nimi mohli dorozumět,“ uzavřel.
„Nadělají z nás trpaslíčky!“
„Ne když se vrátíme v Lodi. Jestli je něco, co mohou říci i lidé, je fakt, že Loď není moc trpasličí.“
Grimma se naklonila a vzala ho za ruku.
„No… když si to opravdu přeješ…“
„Ano.“
„Vrátím se s tebou.“
Zaslechli za sebou šramot. Byl to Gurder. Opat měl přes rameno ranec a napjatý, rozhodný výraz někoho, kdo hodlá dotáhnout všechno do konce, ať je to cokoli.
„Hm. Přišel jsem se rozloučit,“ řekl.
„Co to povídáš?“ zeptal se Masklin.
„Slyšel jsem, jak říkáš, že se vrátíš v Lodi.“
„Ano, ale —“
„Prosím tě, nehádej se se mnou.“ Gurder se rozhlédl. „Pomýšlel jsem na to od chvíle, co jsme Loď získali. Tam venku jsou další nomové. Někdo by jim měl říct, že se Loď vrátí. Nemůžeme je vzít s sebou teď, ale někdo by měl najít všechny ostatní nomy na tomto světě a zajistit, aby o Lodi věděli. Někdo by jim měl říct o tom, co je skutečně pravda. Měl bych to být já, nemyslíš? Musím být nějak užitečný.“
„Úplně sám?“ zeptal se Masklin.
Gurder zaštrachal v ranci.
„Ne, beru si Věc,“ řekl a vytáhl černou krychličku.
„No —“ začal Masklin.
„Žádný strach,“ promluvila Věc. „Okopírovala jsem se do počítačů na Lodi. Mohu být současně tady i tam.“
„Je to něco, co chci opravdu udělat,“ pokračoval Gurder bezmocně.
Masklina napadlo ho přemlouvat, ale potom si pomysleclass="underline" Proč? Takto bude Gurder pravděpodobně šťastnější. Vždyť je to pravda, Loď patří všem nomům. My si ji jenom na chvilku půjčujeme. Takže Gurder má pravdu. Možná by někdo měl najít zbytek nomů, ať jsou na tomto světě kdekoli, a říci jim o nich pravdu. Nikdo lepší než Gurder mě pro tento úkol nenapadá. Svět je veliký. Je zapotřebí někoho skutečně připraveného uvěřit.