„Burák?“ řekl otráveně Angalo. „Pro tři? To není ani sousto pro každého!“
„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Masklin hořce. „Chceš snad jít k té rozdavačce potravy a říct, že tady dole jsou tři malí hladovějící?“
Angalo z něj nespustil oči. Masklin už opět nabral dech, ale pořád ještě byl rudý v obličeji.
„Víš co, to by mohlo stát za pokus,“ řekl.
„Co?“
„No, kdybys byl člověk, čekal bys, že na palubě letadla potkáš nomy?“
„Toť se ví, že ne—“
„Vsadím se, že by tě ohromilo, kdybys noma opravdu uviděl, co?“
„To navrhuješ, abychom se schválně ukázali člověku?“ pravil Gurder podezíravě. „To jsme ještě nikdy neudělali, však víte.“
„Já jsem to teď málem udělal,“ řekl Masklin. „A příliš se do toho nepohrnu!“
„Chceš říct, že radši vyhladovíme k smrti nad jedním burákem, jako vždycky?“
Gurder roztouženě pohlédl na úlomek oříšku v ruce. V Obchoďáku se buráky samozřejmě cpali. Kolem Vánočního trhu, když se Tržnice přeplnila jídlem, které v jiných sezónách normálně nevidíte, byly burské oříšky chutným závěrem oběda. Možná byly také chutným předkrmem. Ale samotným obědem určitě nebyly.
„Co plánuješ?“ zeptal se unaveně.
Jedna z oněch rozdavaček potravy brala tácy z polic, když jakýsi pohyb přilákal její pohled. Lidská hlava se velmi zvolna otočila.
Něco malého a černého se jí spouštělo rovnou k uchu.
Strčilo si to drobné palečky do oušek, zamávalo prstíky a vyplázlo jazýček.
„Prrrr,“ ječel Gurder.
Tác vypadl rozdavačce z rukou. Vydala táhlý zvuk, který zněl jako pronikavá mlhová siréna, a ucouvla s rukama pozvednutýma k ústům. Nakonec se natočila, velmi zvolna, jako strom před pádem, a zmizela mezi závěsy.
Když se vrátila s další lidskou bytostí, byla ta postavička pryč.
Rovněž tak většina jídla.
„Ani nevím, kdy jsem naposledy měl uzeného lososa,“ pravil Gurder šťastně.
„Mhmhm,“ pomlaskával Angalo.
„Takhle se nemá jíst,“ řekl Gurder přísně. „Nemůžeš si to všechno najednou naložit do pusy a potom odříznout, co přečuhuje. Co si lidé pomyslí?“
„—dný lidi tu nejsou,“ opáčil Angalo nezřetelně. “—korát ty a Masklin.“
Masklin odřezal víčko z nádobky s mlékem. Byla prakticky velikosti noma.
„Tohle je něco jiného, co?“ pochvaloval si Gurder. „Řádná strava z natural konzerv a tak podobně. Nic není třeba čistit od hlíny jako v lomu. A je tu taky příjemně a teplo. Jedině takhle se dá cestovat. Chce někdo —“ neurčitě strčil do talířku, nejsa si jist, co obsahuje, „— tohle?“
Ostatní zavrtěli hlavou. Na talíři spočívalo něco lesklého a třaslavého a růžového s třešní nahoře a jakýmsi zvláštním způsobem se tomu dařilo vypadat jako něco, co byste nejedli, ani kdyby vám to naložili na talíř po týdenní hladovce.
„Jak to chutná?“ ptal se Masklin, když Gurder kousek sežvýkal.
„Růžově,“ odvětil Gurder.{Talířky s třaslavinou, chutnající růžově, se objevují téměř při každém jídle na palubách všech letadel. Nikdo neví proč. Patrně to má nějaký náboženský důvod.}
„Dá si někdo na závěr burský oříšek?“ otázal se Angalo. Ušklíbl se. „Ne? Tak ho zahodím?“
„Ne,“ pospíšil si Masklin. Podívali se na něj. „Promiň,“ pokračoval. „Chci říct, že bys neměl. Plýtvat dobrým jídlem není správné.“
„Je to špatné,“ prohlásil Gurder upjatě.
„Mmm. Nevím, jestli je to špatné,“ řekl Masklin. „Ale je to hloupé. Dej ho do rance. Nikdy nevíš, kdy ho můžeš potřebovat.“
Angalo si protáhl paže a zívl.
„Umýt se by potěšilo,“ řekl.
„Žádnou vodu jsem neviděl,“ odpověděl Masklin. „Někde tu asi je nějaký dřez nebo záchod, ale nevím, kde ho hledat.“
„Když je řeč o záchodě —“
„Přímo na druhém konci potrubí, prosím,“ informoval Gurder.
„A vyhýbat se elektrickému vedení“ řekla Věc sama od sebe.
Angalo zmateně přikývl a odplazil se do tmy.
Gurder zívl a protáhl se.
„Nebudou nás ty rozdavačky potravy hledat?“ zeptal se.
„Myslím, že ne,“ řekl Masklin. „Když jsme bydlívali Venku, než jsme našli Obchoďák, jistě nás lidé občas zahlédli. Myslím, že ve skutečnosti nevěří svým očím. Nevyráběli by ty potrhlé zahradní okrasy, kdyby někdy viděli skutečného noma.“
Gurder hmátl do svého oděvu a vytáhl obrázek Vnuka Richarda. I v matném světle v něm Masklin poznal toho člověka na sedadle. Neměl na obličeji varhánky, jak byl obrázek složen, a nebyl ze stovek drobných teček, ale odhlédnuto od toho…
„Myslíš, že tady někde je?“ pronesl Gurder roztouženě.
„Mohl by. Mohl by,“ řekl Masklin a cítil se mizerně. „Ale, podívej, Gurdere… Angalo možná zachází trochu příliš daleko, ale mohl by mít pravdu. Možná, že Vnuk Richard je jenom další lidská bytost, víš. Lidé pravděpodobně vystavěli Obchoďák jenom pro lidi. Tvoji předkové se do něj jenom nastěhovali, protože, inu, bylo tam teplo a sucho. A —“
„Já tě neposlouchám, abys věděl,“ přerušil ho Gurder. „Nehodlám si nechat namluvit, že jsme jenom něco jako krysy a myši. My jsme něco zcela zvláštního.“
„Věc si je naprosto jistá v tom, že jsme přišli odjinud, Gurdere,“ řekl Masklin mírně.
Opat složil obrázek. „Možná. Možná, že ne,“ pronesl. „Na tom nesejde.“
„Angalo si myslí, že na tom záleží, jestliže je to pravda.“
„Nevím proč. Existuje víc než jedna pravda.“ Gurder pokrčil rameny. „Mohl bych říct: jsi jenom trocha prachu a tekutin a kostí a chlupů, a je to pravda. A mohl bych třeba říct: jsi něco uvnitř své hlavy, co ji opustí, když zemřeš. To je také pravda. Zeptej se Věci.“
Barevná světýlka se míhala po povrchu Věci.
Masklin se zatvářil pohoršené. „Nikdy jsem se jí na nic takového neptal,“ řekl.
„Proč ne? To je první otázka, kterou bych jí položil já.“
„Pravděpodobně řekne něco jako ‚Nelze zpracovat‘ nebo ‚Údaje neoperativní‘. To říká, když neví a nechce to přiznat. Věci?“
Věc neodpovídala. Světýlka změnila polohu.
„Věci?“ opakoval Masklin.
„Monitoruji komunikaci.“
„To dělá často, když se otravuje,“ řekl Masklin Gurderovi. „Jenom tak sedí a poslouchá neviditelné zprávy ze vzduchu. Dávej pozor, Věci. Tohle je důležité. Chceme —“
Světylka se rozhýbala. Hodně jich zčervenalo.
„Věci! My —“
Věc vydala krátké kliknutí, což se rovnalo odkašlání.
„V pilotní kabině byl viděn nom.“
„Poslyš, Věci, my — Cože?“
„Opakuji: v pilotní kabině byl viděn nom.“
Masklin se prudce rozhlédl.
„Angalo?“
„To je krajně pravděpodobné,“ pravila Věc.
3
CESTUJÍCÍ: Velká, nomům podobná stvoření. Mnoho lidí tráví velký díl času cestováním z místa na místo, což je zvláštní, protože v místě, kam cestují, už je stejně příliš mnoho lidí. Viz. také pod ZVÍŘATA, INTELIGENCE, EVOLUCE a PUDINK.