Zvuk Masklinova a Gurderova hlasu zněl ozvěnou, když prolézali mezi dráty.
„Napadlo mě, že mu to nějak trvá!“
„Neměl jsi ho nechat jít samotného! Víš, jaký je, když jde o řízení!“
„Já jsem ho neměl nechat?“
„On prostě nemá vůbec — kudy teď?“
Angalo řekl, že si myslí, že vnitřek letadla bude jeden propletenec drátů a potrubí. Měl skoro pravdu. Nomové se protahovali úzkým, kabely ověšeným světem pod podlahou.
„Na tohle jsem moc starý! V nomově životě nastane jednou čas, kdy by se neměl plazit vnitřkem strašných létajících strojů!“
„Kolikrát jsi se plazil?“
„Až dost!“
„Blížíme se,“ upozornila je Věc.
„Takhle to dopadá, když se ukazujeme! To je Poslední soud,“ láteřil dál Gurder.
„Čí?“ zeptal se Masklin chmurně a pomohl mu na nohy.
„Co myslíš?“
„Někoho musí soudit!“
„Já jsem myslel soud všeobecně!“
Masklin se zastavil.
„Kudy teď, Věci?“
„Zpráva informovala rozdavačku potravy, že podivná malá bytost je na palubě letadla,“ řekla Věc.„To je místo, kde se nacházíme. Je zde mnoho počítačů.“
„Mluví s tebou, ne?“
„Trochu. Jsou jako děti. Většinou poslouchají,“ řekla Věc samolibě. „Nejsou moc inteligentní.“
„Co uděláme?“ ptal se Gurder.
„Půjdeme —“ Masklin zaváhal. Slovo ‚zachránit‘ se rýsovalo někde na konci té věty.
Bylo to silné, dramatické slovo. Toužil je vyslovit. Potíž byla v tom, že za ním se tlačilo jiné, prostší, protivnější slovo.
Znělo: „Jak?“
„Myslím, že se mu nepokusí ublížit,“ řekl a doufal, že je to pravda. „Možná ho někam dají. Měli bychom si najít místo, odkud se můžeme podívat, co se děje.“ Bezmocně zkoumal dráty a složité kusy kovu před nimi.
„Měl bys mě tedy nechat jít napřed,“ řekl Gurder suše.
„Proč?“
„Možná ti to jde moc dobře venku, v otevřeném prostoru,“ řekl Opat a odstrčil ho. „Ale v Obchoďáku jsme my věděli všechno o tom, jak se pohybovat uvnitř věcí.“
Zamnul si ruce.
„Správně,“ řekl, a potom popadl kabel a protáhl se mezerou, které si Masklin ani nevšiml.
„Takovéhle věci jsem dělával jako kluk,“ rozpovídal se. „Prováděli jsme všechny možné skopičiny.“
„Ano?“ opáčil Masklin.
„Tudy dolů, myslím. Pozor na dráty. No jo. Nahoru a dolů výtahovými šachtami, tam a zpátky skrz telefonní centrálu…“
„Já myslel, že pořád mluvíš o tom, že dneska děti utrácejí příliš mnoho času poflakováním a lumpárnami.“
„Ach. Ano. No, tomu se říká trestná činnost mladistvých,“ řekl Gurder přísně. „To je něco jiného než naše mladická nerozvážnost. Zkusíme to tudy nahoru.“
Protáhli se mezi dvěma teplými kovovými stěnami. Oslnilo je denní světlo.
Masklin a Gurder si lehli a plazili se kupředu.
Doplazili se do prostoru zvláštního tvaru, ne o mnoho většího než kabina nákladního auta. Podobně jako ona byl toto skutečně prostor, k jehož výbavě patřili lidští řidiči.
Přístrojů tam byla spousta.
Pokrývaly stěny i strop. Světla a přepínače, ciferníky a páky. Masklin si pomysleclass="underline" Kdyby tu byl Dorcas, nikdy bychom ho odsud nedostali. Angalo je někde tady, a my ho chceme odsud dostat.
Na podlaze klečeli dva lidé. Jedna z rozdavaček potravy stála vedle. Odbývalo se moře bučení a vrčení.
„Lidská řeč,“ poznamenal Masklin. „Kéž bychom jí rozuměli.“
„Jak je libo.“ řekla Věc. „Připrav se.“
„Ty rozumíš lidským zvukům?“
„Jistě. Jsou to jenom zpomalené nomské zvuky.“
„Cože? Co? To jsi nám nikdy neřekla! To jsi nám nikdy předtím neřekla!“
„Celé biliony věcí jsem vám neřekla. Kde chceš, abych začala?“
„Můžeš začít tím, že mi řekneš, co si teď povídají,“ řekl Masklin. „Prosím.“
„Jeden právě řekl ‚To musela být nějaká myš nebo něco takového‘, a ten druhý řekl ‚Ukaž mi oblečenou myš a já připustím, že to byla myš‘. A ta rozdavačka potravy řekla ‚To nebyla žádná myš, co jsem viděla já. Prsklo to na mne jedna malina‘ (výkřik).“
„Co je malina?“
„Malý červený plod rostliny Rubus idaeus.“
Masklin se obrátil ke Gurderovi.
„Vážně?“
„Já? Jaký plod? Poslyš, kdyby se tam vyskytlo nějaké ovoce, snědl bych ho. Jenom jsem udělal ‚prrrr‘.“
„Jeden z lidí právě řekl ‚Ohlédl jsem se a támhle to bylo a koukalo se to oknem‘.“
„To je celý Angalo,“ prohlásil Gurder.
„Teď ten druhý na kolenou řekl ‚No, ať je to co chce, je to tady za panelem a nikam to nemůže utéct‘.“
„On odlupuje kus stěny!“ zvolal Masklin. „Ale ne! Sahá dovnitř!“
Člověk zabučel.
„Člověk řekl ‚Kouslo mě to! Ta malá potvora mě kousla‘!“ pravila Věc pobaveně.
„Jo. Je to Angalo,“ konstatoval Gurder. „Jeho otec byl taky takový. Bojovník do posledního dechu.“
„Ale oni nevědí, co našli!“ řekl Masklin naléhavě. „Zahlédli ho, ale on utekl! Dohadují se o tom! Oni ve skutečnosti v nomy nevěří! Kdybychom ho dokázali dostat ven, než ho chytí, rozhodně si budou myslet, že to byla myš nebo něco takového!“
„Řekl bych, že bychom mohli jít kolem stěnami,“ navrhl Gurder. „Ale to by trvalo moc dlouho.“
Masklin se zoufale rozhlížel po kabině. Kromě těch tří, kteří se pokoušeli chytit Angala, byli vpředu ještě dva lidé. To musejí být piloti, pomyslel si Masklin.
„Nápady mi úplně došly,“ řekl. „Dokážeš něco vymyslet, Věci?“
„Mohu vymýšlet prakticky neomezeně.“
„Já chci říct, můžeš něco udělat, abys nám pomohla zachránit Angala?“
„Ano.“
„Tak to už bys měla začít.“
„Ano.“
Za okamžik uslyšeli tiché zvonění poplašného zařízení. Světla začala blikat. Piloti něco vykřikli a natáhli se kupředu a začali něco kutit s přístroji.
„Co se to děje?“ zeptal se Masklin.
„Je možné, že se lidé polekali proto, že už nepilotují tento stroj,“ pravila Věc.
„Že ne? Tak kdo?“
Světýlka na Věci se zavlnila.
„Já.“
Jedna ze žabiček spadla z větve a tiše zmizela v listnatém baldachýnu daleko dole. Ježto velmi malá, lehoučká zvířata mohou padat dlouho, aniž si ublíží, je vcelku možné, že žába pád do pralesního světa pod stromem přežila a měla další převelice zajímavý zážitek, jaký stromová žába kdy zakusila.
Ostatní žáby se loudaly vpřed.
Masklin pomohl Gurderovi dalším kovovým tunelem, plným drátů. Nad hlavou slyšeli dunění lidských nohou a bučení lidí v potížích.