„Myslím, že z toho nemají moc velkou radost,“ podotkl Gurder.
„Ale nemají čas hledat něco, co byla pravděpodobně myš,“ opáčil Masklin.
„To není žádná myš, je to Angalo!“
„Ale potom si budou myslet, že to byla myš. Myslím, že lidé nechtějí znát to, co je rozčiluje.“
„To mi připadá zrovna nomské,“ řekl Gurder.
Masklin se podíval na Věc, kterou měl v podpaží.
„Ty ten Concord opravdu řídíš?“ zeptal se.
„Ano.“
„Já jsem si myslel, že při řízení musíš otáčet volantem a řadit rychlost a tak,“ řekl Masklin.
„To všechno vykonávají přístroje. Lidé mačkají knoflíky a kroutí volanty, jenom aby řekli přístrojům, co mají dělat.“
„Tak co tedy děláš ty?“
„Já“ pravila Věc, „rozhoduji.“
Masklin naslouchal tlumenému hřmění strojů.
„Je to těžké?“ zeptal se.
„Nikoli samo o sobě. Avšak ti lidé se pořád snaží do toho zasahovat.“
„Myslím, že bychom tedy raději měli rychle najít Angala,“ usoudil Gurder. „Tak pojď.“
Sunuli se dalším kabelovým tunelem.
„Měli by nám poděkovat, že dovolujeme naší Věci dělat za ně jejich práci,“ mínil Gurder.
„Myslím, že na to takhle nenahlížejí,“ řekl na to Masklin.
„Letíme ve výšce 16 000 metrů rychlostí 2100 kilometrů za hodinu,“ informovala Věc.
Když nic nepoznamenali, dodala: „To je velmi vysoko a velmi rychle.“
„To je dobře,“ řekl Masklin, který si uvědomil, že se nějaká poznámka očekává.
„Velmi, velmi rychle.“
Oba nomové se protáhli mezírkou mezi dvěma kovovými pláty.
„Vlastně rychleji než kulka.“
„Úžasné,“ řekl Masklin.
„Dvakrát rychleji než zvuk v této atmosféře,“ pokračovala Věc.
„Uau.“
„Zajímalo by mě, jestli bych to mohla vyjádřit jiným způsobem,“ pravila Věc a znělo to mírně znepokojeně. „Z Obchoďáku do lomu by to Concord dokázal za méně než patnáct vteřin.“
„Ještě štěstí, že jsme ho nepotkali v protisměru,“ poznamenal Masklin.
„No tak, přestaň si z ní utahovat,“ napomenul ho Gurder. „Chce ti říct, že je hodná holka… Věc,“ opravil se.
„Nechci,“ pravila Věc poněkud rychleji než obvykle. „Toliko jsem upozorňovala, ze toto je velmi specializovaný stroj a vyžaduje zběhlost v řízení.“
„Tak to bys snad neměla tolik mluvit,“ řekl Masklin.
Věc na něj zavlnila světýlky.
„Tohle bylo sprosté,“ řekl Gurder.
„No, já jsem dělal to, o čem Věc mluví, celý život a neslyšel jsem za to ani ‚díky‘,“ řekl Masklin. „Ale jak vysoko je 16 000 metrů?“
„Šestnáct kilometrů. Dvakrát tak daleko jako z Obchoďáku do lomu.“
Gurder se zastavil.
„Do výšky?“ podivil se. „My jsme tak vysoko?“
Podíval se na podlahu.
„Ó,“ řekl.
„Hele, jenom nezačínej,“ řekl rychle Masklin. „Už máme dost starostí s Angalem. Přestaň se takhle lepit na zeď!“
Gurder zesinal.
„To musíme být tak vysoko jako všechny ty načechrané bílé obláčkové věci,“ vydechl.
„Ne,“ pravila Věc.
„Aspoň nějaká útěcha,“ řekl Gurder.
„Jsou hluboko pod námi.“
„Ó.“
Masklin popadl Opata za rameno.
„Nezapomeň na Angala!“ povzbuzoval ho.
Gurder pomalu přikývl a sunul se se zavřenýma očima vpřed, píď po pídi.
„Nesmíme ztratit hlavu,“ řekl Masklin. „I když jsme tak vysoko.“ Podíval se dolů. Kov pod ním byl naprosto pevný. Museli byste mít velkou představitost, abyste skrz něj viděli zemský povrch dole.
Ale on ji naštěstí měl.
„Uf,“ řekl. „Tak pojď, Gurdere. Dej mi ruku.“
„Je zrovna před tebou.“
„Promiň. Neviděl jsem ji, mám zavřené oči.“
Trvalo jim věčnost posunovat se nahoru a dolů mezi vedením, až Gurder nakonec řekclass="underline" „To nemá cenu. Tady není žádná dost velká díra. On by ji našel, kdyby tady nějaká byla.“
„Tak musíme najít cestu do kabiny, a tak ho dostat ven,“ navrhl Masklin.
„Se všemi těmi lidmi?“
„Mají toho dost na práci, než aby si nás všimli. Pravda, Věci?“
„Pravda.“
Existuje místo tak vysoko, že není žádné dole.
Trochu níž brázdil oblohu bílý šíp, předstihl noc, předběhl slunce, v několika hodinách překročil oceán, který byl kdysi krajem světa…
Masklin se opatrně spustil na podlahu a kradl se vpřed. Lidé se jeho směrem ani nepodívali.
Doufám, že Věc ví, jak se tohle letadlo řídí, pomyslel si. Šinul se bokem k panelům, kde se snad schovával Angalo.
Tohle nebylo dobré. Nesnášel být takhle vydán náhodě. Samozřejmě v oněch dnech, kdy lovíval sám a sám, to možná bylo horší. Kdyby ho tehdy něco chytilo, vůbec by to nevěděl. Byl jenom sousto. Avšak nikdo neví, co lidé provedou s nomem, jestli ho chytí…
Vletěl do požehnaného stínu.
„Angalo!“ zasyčel.
Po chvíli se ozval hlas zpoza vedení: „Kdo je to?“
Masklin se zvedl. „Kolikrát chceš hádat?“ zeptal se svým obvyklým hlasem.
Angalo seskočil. „Honili mě!“ řekl. „A jeden strčil ruku —“
„Já vím. Pojďme, dokud mají napilno.“
„Co se děje?“ ptal se Angalo, když vyběhli do světla.
„Věc nás pilotuje.“
„Jak? Nemá ruce. Nemůže řadit rychlosti a nic —“
„Zjevně šéfuje počítačům, které to všechno dělají. Pojď už.“
„Podíval jsem se oknem,“ breptal Angalo. „Všude kolem je obloha!“
„Ani mi to nepřipomínej,“ sykl Masklin.
„Nech mě podívat se ještě jedinkrát —“ začal Angalo.
„Poslyš, Gurder na nás čeká a už nestojíme o žádné potíže —“
„Ale tohle je lepší než všechny náklaďáky —“
Zaslechli tlumený zvuk.
Vzhlédli.
Jeden z lidí je pozoroval. Ústa měl otevřená a v obličeji výraz někoho, kdo bude moc těžko vysvětlovat, co právě vidí, hlavně sám sobě.
Člověk se už zvedal na nohy.
Angalo s Masklinem se na sebe podívali.
„Utíkej!“ zařvali.
Gurder nenápadně číhal v nepatrném stínu u dveří, když proběhli kolem, ruce i nohy se jim míhaly jako písty. Popadl suknici svého šatu a cupital za nimi.
„Co se děje? Co se děje?“
„Pronásleduje nás člověk!“
„Nenechávejte mě tady! Nenechávejte mě tady!“
Masklin byl právě v čele, když se hnali uličkou mezi řadami lidí, kteří si vůbec nevšimli tří drobných šmouh, běžících mezi sedadly.
„Neměli… jsme tam… okounět!“ lapal po dechu Masklin.
„Možná… už… nebudeme mít… nikdy takovou příležitost,“ odmlouval Angalo.
„To máš pravdu!“
Podlaha se lehce naklonila.
„Věci! Co to děláš?“
„Dělám legraci.“