„Ne! Tudy!“
Masklin se vrhl kolem páru obřích bot mezi dvě sedadla a plácl sebou na koberec. Ostatní se tam vřítili za ním.
Pár coulů od nich byly obrovské lidské nohy.
Masklin si přidržel Věc u obličeje.
„Vrať jim to letadlo!“ zasyčel.
„Doufala jsem, že s ním budu moci přistát,“ pravila Věc. I když měla hlas stále plochý a bez výrazu, Masklin si přesto pomyslel, že zní posmutněle.
„Umíš s těmihle věcmi přistávat?“ zeptal se jí Masklin.
„Ráda bych se to příležitostně naučila —“
„Koukej jim to okamžitě vrátit!“
Věc se trochu zakolébala a změnila obrazec světýlek. Masklin vydechl.
„Tak co, budeme se všichni pět minut chovat rozumně?“ zeptal se.
„Promiň, Maskline,“ řekl Angalo. Snažil se tvářit omluvně, ale nešlo mu to. Masklin poznal vytřeštěné oči a mírně šílený úsměv někoho, octnuvšího se velmi blízko jejich soukromému nebi. „Bylo to takové… víte, že pod námi je rovnoměrně modro? Jako když tam dole není žádná zem! A —“
„Jestli se Věc pokusí o další praktické cvičení v pilotáži, mohli bychom se všichni přesvědčit, jestli je to pravda,“ řekl Masklin pochmurně. „Tak budeme hezky sedět a budeme zticha, jasný?“
Seděli pod křeslem a chvíli mlčeli.
Najednou se ozval Gurder: „Ten člověk má díru v ponožce.“
„A co má být?“ zeptal se Angalo.
„Vlastně nevím. Jenom to, že tě jakživo nenapadne, že by lidé mohli mít děravé ponožky.“
„Když máš ponožky, díry nejsou daleko,“ prohodil Masklin.
„Ale ponožky jsou to pěkné,“ řekl Angalo.
Masklin si je prohlížel. Připadaly mu podřadné. V Obchoďáku je nomové používali jako spací pytle.
„Jak to poznáš?“ zeptal se.
„Jsou to Módní Puchuvzdorné,“ řekl znalecky Angalo. „Zaručeně pětaosmdesátiprocentní Polyprotipot. V Obchoďáku jsme je prodávali. Byly o moc dražší než jiné ponožky. Podívej, tady vidíš značku.“
Gurder si povzdechl.
„Byl to dobrý Obchoďák,“ zamumlal.
„A ty boty,“ pokračoval Angalo a ukázal kousek stranou na velké bílé útvary podobné člunům, vytaženým na břeh. „Vidíš je? Tulačky Křížemkráž s Podrážkou z Mechové Gumy. Velmi drahé.“
„Ty já jsem nikdy neuznával,“ pravil Gurder. „Moc okázalé. Dával jsem přednost Pánským, Hnědým, Šněrovacím. V takové botě si nom pěkně pospal.“
„Ty Tulačky, to jsou taky boty z Obchoďáku, ne?“ zeptal se opatrně Masklin.
„No jo. Speciální zboží.“
„Hmm.“
Masklin vstal a přešel k velké kožené brašně, napůl zastrčené pod sedadlem. Ostatní přihlíželi, jak se po ní škrábe vzhůru a pak se povytahuje, až se mu povede, velmi rychle, nakouknout přes lenoch sedadla. Sklouzl zpátky.
„Vida, vida,“ řekl potrhlým, rozjásaným hlasem. „Ta taška je z Obchoďáku, že jo?“
Gurder s Angalem ji zhodnotili pohledem.
„V Cestovních doplňcích jsem nikdy moc nepobyl,“ řekl Angalo. „Ale teď, když ses o tom zmínil, mohla by to být Speciální Příruční Brašna z Teletiny.“
„Pro Energického Úředníka?“ dodal Gurder. „Ano. To by mohlo být.“
„Víte už, jak se odsud dostaneme?“ zeptal se Masklin.
„Stejnou cestou jako sem?“ hádal Angalo, který si tím příliš hlavu nelámal.
„Myslím, že to by šlo těžko. Lidé by mohli mít jiný názor,“ řekl Masklin. „Možná se už po nás začali shánět. I když si myslí, že jsme myši. S myšmi bych se v takovémhle letadle nesmířil, být lidmi. Víte, co jsou myši zač, čůrají na dráty. To by mohlo být nebezpečné, když jste šestnáct kilometrů vysoko, taková myš, co si jde na malou do počítače… Já myslím, že k tomu lidé přistoupí velmi razantně. Takže bychom měli odsud vypadnout, až to začne.“
„Zašlápnou nás!“ namítl Angalo.
„Napadlo mě, že bychom se nějak mohli… dostat do té brašny, nebo tak,“ navrhl Masklin.
„Směšné!“ prohlásil Gurder.
Masklin se zhluboka nadechl.
„Patří Vnukovi Richardovi, abyste věděli,“ oznámil.
„Ověřil jsem si to,“ dodal, když uviděl vyraz jejich obličejů. „Už jsem ho viděl dřív a sedí tady nahoře v tom křesle. Vnuk Richard,“ pokračoval, „39. Rovnou tady nad námi. Čte si noviny. Tady nahoře. To je on.“
Gurder zrudnul. Dloubl Masklina prstem. „To cekáš, že ti budu věřit, že Richard Arnold, vnuk bří Arnoldové (zal. 1905) mádíry v ponožkách?“
„Čímž se z nich stanou ponožky posvátné,“ řekl Angalo. „Promiň. Promiň. Jen jsem se snažil trochu pozvednout náladu. Nemusíš se na mne tak škaredit.“
„Vylez tam a podívej se sám,“ navrhl Masklin. „Pomůžu ti. Jenom buď opatrný.“
Vystrkali Gurdera nahoru.
Mlčky slezl.
„No?“ zeptal se Angalo.
„Má na tom zavazadle také zlatá písmena ‚R. A.‘,“ upozornil Masklin.
Dělal na Angala zoufalé posuňky. Gurder vypadal, jako by zahlédl ducha.
„Ano, ta můžeš mít,“ řekl honem Angalo. „ ‚Zlatý monogram za pouhých 599 navíc‘ stávalo na ceduli.“
„Řekni nám něco, Gurdere,“ prosil Masklin. „Neseď tu tak a nekoukej.“
„Toto je pro mne velice slavnostní okamžik,“ ozval se Gurder.
„Myslel jsem, že bych mohl popárnout pár stehů a mohli bychom se dostat dovnitř na dno,“ řekl Masklin.
„Nejsem hoden,“ blouznil Gurder.
„Asi nejsi,“ prohodil Angalo zvesela. „Ale my to na tebe nikomu nepovíme.“
„A Vnuk Richard nám pomůže, uvidíš,“ povzbuzoval ho Masklin, doufaje, že Gurder je schopen to všechno strávit. „Nebude o tom vědět, ale bude nám pomáhat. Takže bude všechno dobré. Možná je to tak míněno.“
Ne že by to někdo mínil, řekl si s úzkostí. Míněno jen tak všeobecně.
Gurder to zvážil.
„No dobrá,“ řekl. „Ale žádné prořezávání té tašky. Můžeme se dovnitř dostat zipem.“
Tak to taky provedli. Zip se v polovině trochu zadrhl, poněvadž to zdrhovadla většinou dělají, ale netrvalo dlouho, a udělali si otvor dost velký, aby jím sešplhali dovnitř.
„Co uděláme, jestli se podívá dovnitř?“ strachoval se Angalo.
„Nic, jenom se usmějeme, řekl bych,“ zažertoval trochu Masklin.
Stromové žabky se teď octly daleko na větvi. Co vyhlíželo jako hladký šedozelený lesní porost, bylo zblízka bludiště z drsné kůry, kořenů a trsů mechu. Pro žáby, které strávily život ve světě s okvětními lístky na okraji, to byla hrůza k neuneseni.
Ale lezly dál. Neznaly smysl slova ‚ústup‘. Ani žádného jiného slova.
4
HOTELY: Místo, kde jsou CESTUJÍCÍ LIDÉ zaparkováni na noc. Jiní lidé jim přinášejí jídlo, včetně proslulé SLANINY, SALÁTU a TOMATOVÉHO SENDVIČE. Jsou tam postele a ručníky a speciální zařízení, které prší na lidi, aby je umylo.
Černočerno.
„Tady uvnitř je hrozná tma, Maskline.“
„Ano a já se nemůžu uvelebit.“
„No, budeš to muset nějak vydržet.“
„Kartáč! Já jsem si sednul rovnou na kartáč na vlasy!“