Выбрать главу

Velké Hledání

Robert Jordan

Tuto knihu věnuji Lucindě Culpinové, Alu Dempseymu, Tomu Dohertymu, Susan Englandové, Dicku Gallenovi, Cathy Groomsové, Marise Groomsové, Wilsonu a Janet Groomsovým, Johnu Jarroldovi, the Johnson City Boys (Mikeovi Lesliemu, Kennethu Lovelessovi, Jamesi D. Lundovi a Paulu R. Robinsonovi), Karlu Lundgrenovi, Williamu McDougalovi, the Montana Gang (Eldonu Carterovi, Rayi Grenfellovi, Kenu Millerovi, Rodu Mooreovi, Dicku Schmidtovi, Rayi Sessionsovi, Edu Wildeymu, Mikeovi Wildeymu a Shermanu Williamsovi), Charliemu Mooremu, Louise Cheves Popham Raoulové, Tedu a Sydney Rigneyovým, Bryanu a Sharon Webbovým a Heather Woodové.

Přispěchali mi na pomoc, když Bůh kráčel po vodě a skutečné oko světa pohlédlo na můj dům.

Robert Jordan
Charleston, Jižní Karolina
únor 1990
Vysvětlivky k mapě

The Dead Sea – Mrtvé moře; The Blight – Morna; The Blasted Lands – Spálené země; Mountains of Dhoom – Dhúmské hory; Tarwin’s Gap – Tarwinovo sedlo; Niamh Passes – Niamhské průsmyky; Plain of Lances – Planina kopí; World’s End – Konec světa; r. Arinelle – řeka Arinella; The Black Hills – Černé hory; r. Luan – řeka Dragonmount – Dračí hora; Kingslayer’s Dagger – Rodovrahova Dýka; Aiel Waste – Aielská pustina; Jangai Pass – průsmyk Jangai; The Spine of the World – Páteř světa; Braem Wood – Braemský les; The Two Rivers – Dvouříčí; Mountains of Mist – pohoří Oparů; Paerish Swar (Darkwood) – Paerish Swar (Temnoles); Almoth Plain –Almothská pláň; Toman Head – Tomova Hlava; Aryth Ocean – Arythský oceán; The Shadow Coast – Stínové pobřeží; Windbiter’s Finger – Větrolam; Amadicia – Amadicie; Garen’s Wall – Garenova Stěna; Caralain Grass – Carallainská pastvina; Four Kings – Čtverkrálí; Whitebridge – Bílý Most; r. Manetherendrelle – řeka Manetherendrella; Sea of Storms – Bouřlivé moře; Isles of the Sea Folk – ostrovy Mořského národa; Hills of Kintara – Kintarské vršky; Plains of Maredo – Maredská pláň; The Fingers of the Dragon – Dračí Prsty; Drowned Lands – Potopená země; Stedding Shangtai – Država Shangtai

Prolog

Ve stínu

Muž, který si říkal Bors, tedy přinejmenším na tomto místě ohrnoval nos nad tichým mumláním, které se linulo klenutou komnatou jako tiché štěbetání hus. Jeho úšklebek však zakrývala černá hedvábná škraboška, která mu zakrývala tvář, jako ostatně stovky škrabošek zakrývaly stovky tváří v komnatě. Stovky černých škrabošek a stovky párů očí snažících se zahlédnout, co leží pod nimi.

Pokud by se člověk nedíval příliš pozorně, mohl to být ohromný sál v paláci, byly tu mramorové krby, z klenutého stropu visely zlaté lustry, stěny byly ověšeny barevnými goblény a podlaha byla vyložena složitou mozaikou. Pokud se člověk nedíval příliš pozorně. Například krby byly studené. Plameny tančily nad poleny tlustými jako mužská noha, ale nevydávaly žádné teplo. Stěny za goblény a strop vysoko nad lustry byly z neopracovaného kamene, který byl skoro černý. Nebyla tu žádná okna a pouze dvoje dveře na opačných stranách komnaty. Bylo to, jako by se někdo snažil vytvořit dojem palácového přijímacího sálu, ale nehodlal se namáhat s něčím víc než s nástinem a několika drobnými detaily.

To, kde byla komnata, muž, jenž si říkal Bors, nevěděl, a tušil, že to nevědí ani ostatní. A vůbec se mu nelíbilo pomyšlení na to, kde by mohla být. Stačilo mu, že byl povolán. Pomyšlení na to se mu také nelíbilo, ale takové zavolání poslechl dokonce i on.

Posunul si plášť a byl vděčný, že ohně jsou tu studené, jinak by mu v černé vlně spadající až na zem bylo příliš horko. Celý oděv měl černý. Záhyby pláště zakrývaly to, jak se hrbí, aby zakryl svou výšku, a nedalo se ani poznat, je-li tlustý či hubený. Nebyl jediný z přítomných, kdo se halil do celých sáhů sukna.

Mlčky pozoroval své společníky. Větší část jeho života se vyznačovala trpělivostí. Vždy, pokud čekal a díval se dost dlouho, někdo udělal chybu. Většina z přítomných mužů a žen se mohla řídit stejnou filozofií. Dívali se a mlčky naslouchali těm, kdo museli promluvit nahlas. Někteří lidé prostě neunesli čekání ani mlčení, takže vyzradili, co věděli.

Mezi hosty kroužili sloužící, štíhlí, zlatovlasí mladí lidé, s úklonou a úsměvem zdvořile nabízející víno. Mladí muži a ženy měli těsné bílé kamaše a rozevláté bílé košile. Dívky i hoši se pohybovali se zneklidňujícím půvabem. Všichni vypadali jako zrcadlový obraz těch ostatních, chlapci byli švarní, jako byly dívky krásné. Muž, který si říkal Bors, pochyboval, že by dokázal poznat jednoho od druhého, a to měl na obličeje oko a dobře si je pamatoval.

Usmívající se bíle oděná dívčina mu nabídla podnos se sklenicemi z křišťálového skla. Muž, jenž si říkal Bors, si jednu vzal, nicméně napít se nehodlal. Kdyby byl odmítl docela, mohlo by to vypadat, že je podezřívavý – nebo něco horšího, a obojí by tu mohlo mít smrtelné následky – ale pití mohlo obsahovat cokoli. Někteří z jeho společníků by dozajista nic nenamítali, kdyby se počet jejich soků v boji o moc zmenšil, ať už by tím nešťastníkem byl kdokoli.

Líně se zahloubal nad tím, zda budou sloužící po tomto setkání odstraněni. Sloužící slyší všechno. Když se služebná narovnávala po úkloně, muž, jenž si říkal Bors, zachytil její pohled nad sladce se usmívajícími rty. Bezvýrazný pohled. Prázdný pohled. Pohled panenky. Pohled mrtvější než smrt.

Když půvabně odplula dál, muž, jenž si říkal Bors, se otřásl a zvedl číši ke rtům, než se zarazil. Nezamrazilo ho z toho, co provedli té dívce. Spíš to, že pokaždé, když si myslel, že u těch, jimž nyní slouží, odhalil nějakou slabost, zjistil, že ho předběhli a domnělou slabost zlikvidovali s tak nemilosrdnou dokonalostí, až ho to udivovalo. A dělalo mu to starosti. Prvním pravidlem jeho života bylo, že vždycky hledal slabost, protože každá slabost byla štěrbinou, kam mohl proniknout, zapátrat a získat vliv. Pokud jeho současní páni, jeho páni pro tuto chvíli, nemají žádné slabosti...

Zamračil se pod škraboškou a jal se studovat své společníky. Aspoň zde bylo hodně slabých. Zrazovala je jejich nervozita, dokonce i u těch, kdož měli dost rozumu, aby si dávali pozor na jazyk. To, jak se tento člověk choval škrobeně, jak si tamta trhala za suknici.

Muž, jenž si říkal Bors, odhadoval, že dobrá čtvrtina z nich se kromě černých škrabošek s žádným dalším převlekem nenamáhala. Prozrazoval to jejich oděv. Žena stojící před zlatorudým závěsem, tiše hovořící s postavou – nedalo se rozeznat, jedná-li se o muže či o ženu zahalenou do šedého pláště s kapuci. Žena si toto místo očividně vybrala kvůli tomu, jak barvy na goblénu zdůrazňovaly její róbu. Bezpochyby bylo hloupé přitahovat na sebe pozornost, protože její šarlatové šaty s hlubokým výstřihem, který odhaloval příliš velký kus pleti, a se sukní dost krátkou, aby byly vidět zlaté střevíčky, prozrazovaly, že pochází z Illianu, že je to bohatá žena, možná dokonce z urozeného rodu.

Nedaleko ženy z Illianu stála jiná žena, stála sama a obdivuhodně mlčela. Měla labutí šíji a lesklé černé vlnité vlasy, které jí spadaly až do pasu, držela se zády ke kamenné stěně a vše pozorně sledovala. Ta nebyla nervózní, byla klidná a vyrovnaná. Bylo to obdivuhodné, ale měděný odstín její pleti a smetanová róba ke krku – která ponechávala nezakryté pouze ruce, přiléhala k tělu a prosvítala jen natolik, že naznačovala vše, ale nevyjevovala nic – ji jasně označovaly za příslušnici předního rodu Arad Domanu. A pokud se muž, jenž si říkal Bors, úplně nemýlil, na širokém zlatém náramku na jejím levém zápěstí byl dokonce rodový znak. Musel to být znak jejího vlastního rodu. Žádný urozenec z Domanu by se nesnížil natolik, aby nosil znak jiného rodu. To bylo horší než pouhý nerozum.