Ze všech stran se zvedl jásot a odrážel se od hradeb tvrze jako vlnobití.
Rand se otřásl a rychle vykročil ke dveřím do bezpečí, přičemž mu bylo úplně lhostejné, do koho cestou vrazí. Je to jenom ta tvoje zatracená představivost. Ona ani neví, kdo jsi. Ještě ne. Krev a popel, jestli to ví... Nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby věděla, co je zač. Co se stane, až to nakonec zjistí. Rand by byl rád věděl, jestli měla amyrlin něco společného s tím větrem na věži. Aes Sedai takové věci ovládaly. Když se Rand protlačil dveřmi a zavřel je za sebou, takže řev na přivítanou, který otřásal nádvořím, už nebyl tak hlasitý, oddechl si úlevou.
Chodby tu byly stejně prázdné jako ty v pevnosti, a Rand skoro utíkal. Ven, přes malé nádvoří se ševelícím vodotryskem uprostřed, další chodbou a ven na dlážděný dvůr před stájemi. Samotná Panská stáj byla zabudovaná do zdi tvrze, byla vysoká a dlouhá, a tady, uvnitř hradeb, v ní byla proražena velká okna. Koně stáli na dvou podlažích. V kovárně naproti bylo ticho, podkovář a jeho pomocníci se šli podívat na uvítání amyrlin.
V širokých dveřích se mu uklonil Tema, hlavní štolba s osmahlou tváří, dotkl se čela a pak srdce. „Duch a srdce k tvým službám, můj pane. Jak ti může Tema posloužit, můj pane?“ Štolba žádný uzel na temeni neměl, vlasy měl připlácnuté k lebce, jako kdyby měl na hlavě obrácenou šedou mísu.
Rand si povzdechl. „Posté, Temo, já nejsem žádný pán.“
„Jak si můj pán přeje.“ Štolba se tentokrát uklonil ještě o něco hlouběji.
Bylo to jeho jméno, co působilo potíže, a ta podobnost. Rand al’Thor. Al’Lan Mandragoran. U Lana, podle malkierských zvyků, bylo královské „al" označením krále, i když on to sám pro sebe nikdy nepoužíval. U Randa bylo „al" pouze částí jména, i když slyšel, že jednou, kdysi velice převelice dávno, ještě než se Dvouříčí jmenovalo Dvouříčí, to znamenalo „syn toho a toho". Nicméně někteří sloužící z faldarské tvrze to vzali tak, že jeho „al" znamená, že je také králem, nebo přinejmenším princem. Všechny jeho námitky způsobily pouze to, že ho degradovali na urozeného pána. On si to aspoň myslel. Tolik uklánění a šoupání nohama neviděl ani před urozeným pánem Agelmarem.
„Potřebuji nasedlat Rudocha, Temo.“ Už věděl, že nemá smysl navrhovat, že si to udělá sám. Tema by Randa nenechal, aby si ušpinil ruce. „Napadlo mě, že si prohlédnu krajinu kolem města.“ Jakmile bude usazen v sedle velkého hnědého hřebce, za pár dní dorazí k řece Erinin nebo přes hranici do Arafelu. Pak už mě nikdy nenajdou.
Štolba se uklonil skoro až k zemi a zůstal skloněný. „Odpusť, můj pane,“ zašeptal chraplavě. „Odpusť, ale Tema nemůže poslechnout.“
Rand zrudl rozpaky a nervózně se rozhlédl kolem – na dohled nebyla ani noha – pak popadl Temu za rameno a narovnal ho. Možná se mu nepodaří Temu a pár ostatních přesvědčit, aby toho nechali, ale rozhodně se pokusí zabránit tomu, aby to viděl ještě někdo jiný. „Proč ne, Temo? Temo, prosím, podívej se na mě. Proč ne?“
„Je to nařízení, můj pane,“ odvětil Tema stále šeptem. Sklápěl zrak, ne že by se bál, ale byl zahanben, že nemůže udělat, oč ho Rand požádal. Shienarci se hanbili tak, jako se jiní lidé stydí, když je nazvou zloději. „Tuto stáj nesmí opustit žádný kůň, dokud ten rozkaz nebude změněn. Ani žádnou jinou stáj v pevnosti, můj pane.“
Rand už už otevřel ústa, aby tomu muži řekl, že je to v pořádku, ale teď si místo toho olízl rty. „Žádný kůň ze žádné stáje?“
„Ano, můj pane. Ten rozkaz přišel docela nedávno. Před malou chviličkou.“ Temův hlas zesílil. „A všechny brány jsou zavřeny, můj pane. Nikdo nesmí bez dovolení přijít ani odejít. Dokonce ani městská hlídka. Tak to Temovi řekli.“
Rand ztěžka polkl, ale pocit, že mu čísi prsty tisknou hrdlo, tím nezmizel. „Ten rozkaz, Temo. Přišel od urozeného pána Agelmara?“
„Ovšem, můj pane. Od koho jiného? Urozený pán Agelmar samozřejmě nedává rozkazy Temovi přímo, dokonce ani muži, který s Temou mluvil, ale, můj pane, kdo jiný by ve Fal Daře vydal takový rozkaz?“
Kdo jiný? Rand nadskočil, když se zvučným hlasem rozezněl největší zvon na pevnostní zvonici. Ostatní zvony tvrze se připojily a zvony z města se přidaly vzápětí.
„Může-li si Tema dovolit,“ štolba musel křičet, aby ho bylo přes to zvonění slyšet, „můj pán musí být velice šťastný.“
Rand musel také zesílit hlas, aby ho bylo slyšet. „Šťastný? Proč?“
„Přivítání skončilo, můj pane.“ Terna ukázal na zvonici. „Teď amyrlin pošle pro mého pána a jeho přátele, aby k ní přišli.“
Rand se rozběhl. Měl právě tak čas, aby si všiml překvapení v Temově tváři, a byl pryč. Bylo mu jedno, co si Tema pomyslí. Teď si pro mě pošle.
3
Přátelé a nepřátelé
Rand neběžel daleko, jenom k výpadové brance za rohem stáje. Než se tam dostal, zpomalil do kroku a snažil se vypadat lhostejně a že nikam nepospíchá.
Klenutá branka byla pevně zavřená. Byla velká jen tak, aby dva muži mohli projít vedle sebe, i to jen tak tak, ale jako všechny brány ve venkovní hradbě byla pokrytá širokými pásy černého železa a zavřená na těžkou závoru. Před brankou stáli dva strážní v prostých šišácích a v plátové a kroužkové zbroji s dlouhými meči na zádech. Na zlatých wamsech měli na prsou černého jestřába. Rand jednoho z nich zběžně znal. Jmenoval se Ragan. Na tmavé líci měl za mřížkou hledí světlou trojúhelníkovou jizvu po zásahu trolločím šípem. Když zahlédl Randa, usmál se, až se mu na vrásčitých tvářích udělaly dolíčky.
„Mír tě provázej, Rande al’Thore.“ Ragan skoro křičel, aby ho bylo přes vyzvánění zvonů slyšet. „Jdeš mlátit králíky po hlavě, nebo pořád trváš na tom, že ten tvůj kyj je luk?“ Druhý strážný popošel, aby stál víc před brankou.
„Mír s tebou, Ragane,“ řekl Rand a zastavil se před nimi. Jen s námahou udržoval hlas klidný. „Ty víš, že je to luk. Viděl jsi mě z něj střílet.“
„Na koni není k ničemu,“ utrousil druhý strážný kysele. Rand ho konečně poznal, měl hluboko zapadlé, téměř černé oči a zdálo se, že nikdy nemrká. Jako by mu z jeskyně přilby hleděla dvojice dalších jeskyní. Rand měl dojem, že určitě existuje větší smůla než Masema na stráži u branky, ale nebyl si jist, co by to tak mohlo být, tedy kromě červených Aes Sedai. „Je moc dlouhý,“ dodal Masema. „Z jezdeckého luku já vystřelím tři šípy, než ty tu obludu vůbec natáhneš.“
Rand se přinutil usmát, jako by to považoval za žert. Masema nikdy nežertoval, ani se vtipům nesmál. Většina lidí z Fal Dary Randa přijala. Cvičil s Lanem, stoloval s urozeným pánem Agelmarem a, což bylo ze všeho nejdůležitější, přijel do Fal Dary v doprovodu Moirain Aes Sedai. Ale někteří mu zřejmě nemohli zapomenout, že je cizinec, téměř s ním nepromluvili, jedině když museli. Masema z nich byl nejhorší.
„Pro mě je dobrý dost,“ opáčil Rand. „Když už mluvíme o králících, Ragane, co kdybyste mě pustili? Všechen ten hluk a shon je na mě trochu moc. Radši půjdu lovit králíky, i kdybych žádného nenašel.“
Ragan se napůl otočil ke svému společníkovi a Randovy naděje stouply. Ragan byl dobrácký muž a jeho chování popíralo ponurou jizvu na tváři. Randa měl zřejmě docela rád. Ale Masema už vrtěl hlavou. „To nelze, Rande al’Thore.“ Kývl k Masemovi, jako by tím vše vysvětlil. Kdyby to bylo jenom na něm... „Nikdo nesmí odejít bez podepsaného povolení. Velká škoda, žes nepřišel před pár minutami. Právě přišel rozkaz zavřít brány.“