„Ale proč by měl urozený pán Agelmar držet uvnitř mě?“ Masema si prohlížel rance a sedlové brašny na Randových zádech. Rand se snažil nevšímat si ho. „Jsem přece jeho hostem,“ mluvil dál k Raganovi. „Na mou čest, mohl jsem přece odejít kdykoliv v minulých týdnech. Proč by se měl ten rozkaz vztahovat i na mě? Je to rozkaz urozeného pána Agelmara, ne?“ Masema na to zamrkal a jeho věčné zamračení zesílilo. Skoro na Randovy rance zapomněl.
Ragan se zasmál. „Kdo jiný by takový rozkaz vydal, Rande al’Thore? Jistě, předal mi ho Uno, ale od koho by ten rozkaz mohl být?“
Masema upíral oči Randovi do tváře a ani nemrkl. „Jen jsem se chtěl trochu projít, to je všechno,“ řekl Rand. „Zkusím aspoň zahrady. Nejsou tam sice žádní králíci, ale aspoň tam není tolik lidí. Světlo na vás sviť a mír s vámi.“
Odešel, aniž čekal na požehnání v odpověď, odhodlán za žádných okolností nejít nikam k zahradám. Ať shořím, jakmile skončí obřady, mohly by se v nich objevit Aes Sedai. Byl si vědom toho, jak na něj Masema upírá oči – byl si jist, že je to Masema – a šel klidně dál.
Náhle zvony přestaly vyzvánět a Rand klopýtl. Míjely minuty. Dlouhé minuty. Dost času na to, aby amyrlin doprovodili do jejích komnat. Dost času na to, aby pro něj poslala, aby po něm vyhlásili pátrání, až ho nenajdou na obvyklých místech. Jakmile byl z dohledu výpadové branky, znovu se rozběhl.
Nedaleko kuchyně v ubytovnách mužstva byla Povoznická brána, kudy do pevnosti přiváželi všechny potraviny. Byla zavřená na závoru a před ní stála dvojice vojáků. Rand kolem nich prochvátal na kuchyňský dvorek, jako by vůbec nehodlal zastavovat.
Psí branka v zadní části pevnosti, právě dost vysoká a široká, aby tudy prošel jeden pěšák, byla také strážena. Rand se obrátil dřív, než ho mohly stráže zahlédnout. Byť byla pevnost dost velká, bran tu mnoho nebylo, ale jestli hlídají i Psí branku, budou hlídat všechny.
Možná by našel kus provazu... Vyšplhal se po schodech na vrcholek vnější hradby, na širokou předprseň s cimbuřím. Nebylo to pohodlné, protože byl dost vysoký a znovu foukal silný vítr, ale odsud dohlédl přes vysokánské komíny a špičaté střechy města až k městské hradbě. Dokonce i po měsíci připadaly jeho dvouříčským očím zdejší domy podivné, okapy dosahovaly skoro až k zemi, jako by se domy celé skládaly ze šindelových střech, a komíny byly nakloněné tak, aby těžký sníh sklouzl kolem. Kolem pevnosti bylo rozlehlé dlážděné náměstí, ale už sto kroků od hradby ležely ulice plné lidí, kteří se věnovali svým každodenním záležitostem. Kramáři v zástěrách postávali pod markýzami svých krámků, sedláci v hrubých šatech přišli do města, aby tu prodávali a nakupovali, podomní obchodníci, kupci a měšťané, všichni tu postávali v hloučcích, bezpochyby proto, aby si popovídali o překvapivé návštěvě amyrlinina stolce. Rand viděl vozíky a lidi, kteří proudili jednou z velkých bran v městské hradbě. Strážní tam očividně žádný rozkaz ohledně bránění lidem v odchodu nedostali.
Rand vzhlédl k nejbližší strážní věži. Jeden z vojáků zvedl na pozdrav ruku v ocelové rukavici. Rand se hořce zasmál a také na něj zamával. Ani sáh hradby očím strážných neunikl. Rand se naklonil přes okraj střílny a zahleděl se přes zářezy na uchycení kladkostroje dolů, do nesmírné hloubky suchého příkopu. Byl dvacet kroků široký a deset hluboký, vyložený kamenem vyleštěným tak, až byl kluzký. Obklopovala ho nízká zídka, aby do něj nikdo náhodou nespadl, nakloněná, takže neposkytovala nejmenší úkryt, a dno tvořil les bodců ostrých jako břitva. I kdyby mohl sešplhat po provaze a nedívali se žádní strážní, příkop by překonat nedokázal. To, co sloužilo jako poslední možnost jak trolloky udržet venku, posloužilo stejně dobře, aby to jeho udrželo vevnitř.
Náhle měl dojem, že je vyčerpaný až do morku kostí. Byl tu amyrlinin stolec a cesta ven žádná. Žádná cesta ven a amyrlinin stolec tady. Jestli amyrlin věděla, že je tady, jestli poslala ten vítr, co ho zachvátil, tak už po něm šla, stíhala ho silami Aes Sedai. To měli králíci větší naději proti jeho luku. Ale Rand se odmítl vzdát. Někteří lidé říkali, že obyvatelé Dvouříčí by mohli učit kameny a dávat hodiny mezkům. Když už nic nezůstalo, lidé z Dvouříčí se upínali ke své tvrdohlavosti.
Rand opustil hradbu a vydal se do tvrze. Nezáleželo mu na tom, kam vlastně jde, pokud se nedostane někam, kde by ho mohl někdo čekat. Nešel proto ani ke svému pokoji, ani ke stájím, ani k branám – Masema se mohl rozhodnout a po Unovi vzkázat, že se. pokoušel odejít – ani k zahradám. Jediné, nač dokázal myslet, by lo držet se z cesty každé Aes Sedai. Dokonce i Moirain. Ona o něm věděla. Přesto však proti němu nic nepodnikla. Zatím. Zatím, pokud víš. Co když změnila názor? Možná právě ona poslala pro amyrlinin stolec
Na chvíli se cítil ztracený. Opřel se o zeď chodby. Kámen pod jeho ramenem byl tvrdý. Nevidoucíma očima zíral do dálky a viděl věci, které ani vidět nechtěl. Zkrocení. Bylo by opravdu tak špatné, kdyby to všechno skončilo? Skutečně skončilo! Rand zavřel oči, ale stále viděl sám sebe, jak se tu choulí jako králík, nemá kam utéci, a kolem něj se stahují Aes Sedai jako krkavci. Skoro vždycky brzy potom umírají, muži, které zkrotily. Přestanou chtít žít. Až příliš dobře si vzpomínal na slova Toma Merrilina, aby se tomu dokázal postavit. Krátce zavrtěl hlavou a spěchal dál chodbou. Neměl by zůstávat na jednom místě, aspoň dokud ho nenajdou. Jak dlouho, dokud tě stejně nenajdou? Jsi jako ovce v košáru. Jak dlouho? Dotkl se jílce meče u boku. Ne, ne jako ovce. Ani pro Aes Sedai, ani pro nikoho jiného. Cítil se trochu hloupě, ale byl odhodlaný.
Lidé se vraceli ke svým úkolům. Kuchyní, která ležela nejblíže Velké síni, kde bude amyrlin a její oddíl této noci hodovat, se rozléhaly hlasy a třískání hrnců. Kuchaři, kuchtíci a kuchyňští pomocníci při své práci málem utíkali. Psi roztáčející rožně klusali v proutěných kolech a otáčeli tak rožněnými masy. Rand tímto horkým místem plným páry, vůně koření a vařených pokrmů rychle prošel. Nikdo se po něm ani neohlédl. Všichni měli příliš mnoho práce.
V zadním traktu, kde v malých pokojících žili sloužící, se to hemžilo jako v rozkopnutém mraveništi, jak se sem muži i ženy sbíhali, aby si oblékli ty nejlepší livreje. Děti si hrály v koutech, aby nikomu nezavazely. Chlapci mávali dřevěnými mečíky a dívky si hrály s vyřezávanými panenkami, přičemž některé prohlašovaly, že ta jejich je amyrlin. Většina dveří byla otevřená a vstupní otvory byly zastřené pouze korálkovými závěsy. Za normálních okolností by to znamenalo, že kdokoliv, kdo tu bydlí, je připraven přijmout návštěvu, ale dnes to prostě značilo, že obyvatelé mají naspěch. Dokonce i ti, kdo se Randovi poklonili, to udělali za chůze.
Doslechl se někdo z nich, když odcházel do služby, že ho hledají, a oznámí to? Řekne to některé Aes Sedai a poví jí, kde ho najít? Náhle mu připadalo, že lidé, kteří ho míjejí, si ho zlomyslně prohlížejí a za jeho zády zvažují a odhadují. Dokonce i děti měly před jeho duševním zrakem pronikavější pohledy. Věděl, že je to jenom jeho představivost – byl si tím jist, muselo to tak být – ale když měl obydlí sloužících za zády, cítil se, jako by unikl z pasti, do níž se mohl chytit.
Na některých místech v pevnosti lidé nebyli. Ty, kdož tu obvykle pracovali, propustili kvůli náhlému volnu. V kovárně platnéře byly všechny výhně vyhaslé a kovadliny ztichlé. Panovalo tu ticho a chlad. Všechno bylo bez života. A přesto tu nebylo prázdno. Svrběla ho kůže a on se obrátil na patě. Nikdo tam nebyl. Jenom velké hranaté truhlice na nástroje a kalicí lázně s olejem. Vstaly mu vlasy na hlavě a on se prudce otočil. Kladiva a kleště visely na svých místech na stěně. Rand se rozzlobeně rozhlížel po velké místnosti. Nikdo tu není. Je to jenom moje představivost. Ten vítr a amyrlin. To stačí, aby si člověk začal představovat ty nejroztodivnější věci.