Před platnéřskou dílnou kolem něj náhle zavířil vítr. Rand proti své vůli nadskočil a měl dojem, že ho chce vítr chytit. Na chvíli znovu cítil slabý pach hniloby a zaslechl, jak se za ním kdosi potměšile pochechtává. Jenom na chviličku. Vyděšeně se otočil kolem dokola a ostražitě se rozhlížel. Dvorek, vydlážděný kočičími hlavami, byl, až na něj, zcela prázdný. Jenom ta tvoje zatracená představivost! Stejně se rozběhl, a za sebou znovu uslyšel ten smích, tentokrát však bez větru.
V otevřeném skladišti dříví se mu pocit cizí přítomnosti vrátil, měl dojem, že tu ještě někdo je. Cítil, že na něj kdosi zpoza vysoké hromady nařezaného palivového dříví, naskládaného v dlouhém dřevníku, upírá pohled. Ten kdosi občas vyhlédl nad sáhy zrajících prken a trámů čekajících na protějším konci dvorku u truhlářské dílny, která však nyní byla zavřená na noc. Rand se odmítl ohlédnout, odmítl byť jen pomyslet na to, jak by se jedny oči dokázaly pohybovat tak rychle z místa na místo, a to dokonce přes otevřené prostranství od hromady palivového dříví k sáhům řeziva, aniž by sám zahlédl sebemenší pohyb. Byl si jist, že to jsou pouze jedny oči. Představivost. Nebo už možná blázním. Otřásl se Ještě ne. Světlo, prosím, ještě ne. Ztuhle přešel dvorek a neviděný pozorovatel ho následoval.
Rand kráčel dlouhými chodbami osvětlenými pouze několika pochodněmi a skladišti plnými pytlů sušeného hrachu či fazolí a nacpanými laťkovými policemi, na nichž byly navršeny hromady svraštělých tuřínů a řepy, nebo množství sudů s vínem, soudků nasolené hověziny a sudů piva. A ty oči tam byly pořád, občas ho sledovaly, občas čekaly, než vstoupí. Kromě svých nikdy nezaslechl jiné kročeje, ani vrznutí dveří, pouze když je sám otvíral a zavíral, ale ty oči tam byly. Světlo, opravdu šílím.
Pak otevřel dveře do dalšího skladiště a odtamtud se vyřinuly lidské hlasy a lidský smích a naplnily ho úlevou. Tam žádné neviděné oči nebudou. Rand vstoupil.
Půlka místnosti byla až do stropu nacpaná pytli se zrním. V druhé půlce klečeli v půlkruhu těsně vedle sebe před jednou holou stěnou jacísi muži. Všichni na sobě měli kožené kabátce a vlasy zastřižené jako podomci. Neměli vyholené hlavy válečníků, ani livreje. Nebyl to nikdo, kdo by ho mohl náhodou prozradit. A co schválně? Jejich tichým mumláním proniklo chřestění kostek a kdosi hodil a nevázaně se zařehtal.
Při hře je pozoroval Loial, tlustým prstem si zamyšleně mnul bradu a hlavou skoro dosahoval ke krokvím skoro dva sáhy vysoko. Nikdo z házejících mu nevěnoval pozornost. Ogierové sice v Hraničních státech nebyli vyloženě běžní, ale všichni je tady znali a přijímali je. Navíc Loial byl ve Fal Daře natolik dlouho, že už to nevyvolávalo ani poznámky. Ogier měl tmavou kazajku s tuhým límečkem, nahoře zapnutou ke krku a od pasu dolů rozšířenou přes vysoké boty. Jednu velkou kapsu měl vyboulenou a jakási velká váha mu ji táhla dolů. Jestli ho Rand dobře odhadl, byly to knihy. I když se Loial jenom díval, jak lidé hrají hazardní hry, určitě by se od svých knih příliš nevzdálil.
Rand se přes všechno to, co se mu přihodilo, přistihl, jak se zubí. Loial na něj často takhle působil. Ogier toho o některých věcech věděl tolik a o jiných tak málo, a zřejmě chtěl vědět všechno. Přesto si Rand vzpomínal na chvíli, kdy Loiala uviděl poprvé, s těmi jeho štětičkami na uších, převislým obočím připomínajícím dlouhé kníry a širokánským nosem – uviděl ho a myslel si, že před ním stojí trollok. Pořád se za to styděl. Ogierové, trolloci, myrddraalové a stvoření z temných koutů půlnočních příběhů. Tvorové z příběhů a bájí. Za to je považoval, než opustil Emondovu Roli. Ale od chvíle, kdy opustil domov, viděl příliš mnoho těchto příběhů zhmotněných, aby byl ještě někdy klidný. Aes Sedai a nevidění pozorovatelé a vítr, který ho chytí a přidrží. Úsměv mu zmizel žertů.
„Všechny příběhy jsou skutečné,“ řekl tiše.
Loial zastříhal ušima a obrátil se k Randovi. Když uviděl, kdo to je, ogier se zeširoka usmál a přistoupil blíž. „Á, tady jsi.“ Hlas měl jako hluboké bzučení čmeláka. „Neviděl jsem tě na přivítání. To bylo něco, co jsem ještě neviděl. Dvě věci. Shienarské přivítáni a amyrlinin stolec. Amyrlin ale vypadala unaveně, nemyslíš? Nemůže to být snadné být amyrlin. Hádám, že to musí být horší než být starším.“ Loial se odmlčel a zatvářil se zamyšleně, ale jenom na chvíli. „Pověz, Rande, hraješ také kostky? Tady hrají jednodušší hru, jenom se třemi kostkami. My v državě používáme čtyři. Víš, oni mě nenechají hrát. Jenom řeknou: ‚Sláva stavitelům,‘ a nechtějí proti mně sázet. Myslím, že to není spravedlivé, co? A kostky, které používají, jsou trochu malé,“ – Loial se za mračil na svou ruku, která byla dost velká, aby jí zakryl lidskou hlavu – „ale já si stejně myslím –“
Rand ho popadl za ruku a uťal mu řeč. Stavitelé! „Loiale, ogierové vystavěli Fal Daru, že? Neznáš nějakou cestu ven, tedy mimo brány? Nějaký průlez. Odvodňovací rouru. Cokoliv, co by bylo dost velké, aby se tamtudy protáhl člověk? Taky by bylo dobré, kdyby to bylo za větrem.“
Loial se zatvářil bolestínsky a konce dlouhého oboči se mu skoro dotýkaly tváří. „Rande, ogierové sice vybudovali Mafal Dadaranel, ale město bylo za trollockých válek zničeno. Tohle,“ – Loial se konečky prstů zlehka dotkl kamenné stěny – „postavili lidé. Mohl bych ti namalovat plán Mafal Dadaranelu – jednou jsem viděl mapy v jedné staré knize v Državě Šangtaj – ale o Fal Daře toho nevím o moc víc než ty. Ale je skvěle postavená, což? Holá, ale dobře postavená.“
Rand se svezl na zeď a zavřel oči. „Potřebuju se dostat ven,“ zašeptal. „Brány jsou zavřené a nenechají nikoho projít, ale já se potřebuju dostat ven.“
„Ale proč, Rande?“ zeptal se Loial pomalu. „Tady ti nikdo neublíží. Jsi v pořádku? Rande?“ Náhle zesílil hlas. „Mate! Perrine! Myslím, že Randovi je špatně.“
Rand otevřel oči a viděl, jak se jeho přátelé zvedaji z klubka hráčů. Mat Cauthon, s nohama dlouhýma jako čáp, se slabým úsměvem, jako by viděl něco veselého, co nevidí nikdo jiný. Kudrnatý Perrin Aybara, s mohutnými rameny a silnými pažemi od práce v kovárně. Oba na sobě pořád ještě měli oděv z Dvouříčí, prostý a odolný, ale obnošený.
Mat hodil kostky zpátky do půlkruhu klečících mužů a vykročil pryč. Jeden z mužů zavolaclass="underline" „Hej, jižane, nemůžeš skončit, dokud vyhráváš.“
„Lepší teď, než kdybych prohrával,“ zasmál se Mat. Nepřítomně se dotkl kabátu v pase a Rand sebou trhl. Mat měl pod kabátem dýku s rubínem na jílci, dýku, bez níž neudělal ani krok, dýku, bez níž nemohl udělat ani krok. Byla to pošpiněná čepel z mrtvého města Shadar Logoth, pošpiněná a pokřivená zlem skoro stejně hrozným jako to, které souviselo s Temným, zlem, které před dvěma tisíci let Shadar Logoth zničilo, a přesto pořád žije v jeho opuštěných troskách. Ta špína Mata zabije, pokud si tu dýku ponechá. A zabije ho o to rychleji, pokud ji odloží. „Budeš mít další možnost to vyhrát zpátky.“ Klečící muži se suše zasmáli, čímž dali najevo, že si to nemyslí.