Loial zavrtěl hlavou. „Ať to budeš poslouchat nebo ne, je to pořád pravda. Kolo času tká vzor věků a životy lidí používá jako vlákna. A vy tři jste ta’veren, středobody té tkaniny.“
„Už ne, Loiale.“
„Na čas kolo ohýbá vzor kolem vás, ať uděláte cokoliv. A to, co děláte, je mnohem spíš vybráno kolem než vámi. Ta’veren za sebou tahají dějiny a tvarují vzor prostě jen tím, že existují, ale kolo tká ta’veren pevnější nitkou než ostatní lidi. Ať půjdete kamkoliv, ať uděláte cokoliv, dokud kolo nerozhodne jinak, budete –“
„Už ne!“ zařval Mat. Muži hrající v kostky se obrátili a zamračili se na něj. Pak se vrátili zpátky ke hře.
„Promiň, Mate,“ burácel Loial. „Vím, že moc mluvím, ale ne chtěl jsem –“
„Už tady nezůstanu,“ oznámil Mat krokvím, „s velkohubým ogierem a hlupákem, který má hlavu moc velkou i na to, aby na ní mohl nosit klobouk. Jdeš, Perrine?“ Perrin si povzdechl, zadíval se na Randa a kývl.
Rand se díval, jak odcházejí, a hrdlo měl stažené. Musím jít sám. Světlo mi pomáhej, musím.
Loial se za nimi také díval a obočí měl starostlivě svěšené. „Rande, opravdu jsem nechtěl –“
Rand promluvil schválně drsným hlasem. „Na co čekáš? Běž s nimi! Nechápu, proč tu ještě stojíš. Když neznáš cestu ven, k ničemu mi nejsi. Běž už! Běž si hledat ty svoje stromy a ty svoje drahocenný háje, jestli už je všechny nepokáceli. Stejně udělali dobře, jestli je pokáceli.“
Loial měl v očích velkých jako šálky nejdřív překvapený a ublížený výraz, ale ten se pomalu změnil v hněvivý. Rand netušil, že se ogier vůbec dokáže zatvářit rozzlobeně. V některých starých příbězích se vyprávělo, že ogierové jsou zuřiví, i když nikdy se nemluvilo o tom, jak přesně se to projevuje, ale Rand nikdy nepotkal nikoho mírnějšího, než byl Loial.
„Pokud si to přeješ, Rande al’Thore,“ řekl Loial škrobeně. Ztuhle se uklonil a odkráčel za Matem a Perrinem.
Rand se svezl na naskládané pytle s obilím. No, poškleboval se mu hlásek v hlavě, takže jsi to udělal, co? Musel jsem, řekl Rand tomu hlásku. Budu nebezpečný pro všechny, kdo budou kolem. Krev a popel, zblázním se a... Ne! Ne, nezblázním! Nebudu používat sílu, takže se nezblázním a... Ale nemůžu to riskovat. Nemůžu, nevidíš? Ale ten hlásek se mu jenom posmíval.
Rand si uvědomil, že ho hráči pozorují. Všichni sice pořád ještě klečeli u stěny, ale tváře měli obrácené k němu. Shienarci jakéhokoliv postavení byli téměř vždy zdvořilí a uhlazení, dokonce i ke smrtelným nepřátelům, a ogierové nikdy žádné nepřátele ze Shienaru neměli. V očích hráčů se zračil šok. Tváře měli bezvýrazné, ale jejich oči říkaly, že to, co Rand udělal, bylo špatné. Jedna jeho část s nimi souhlasila a tiché obvinění ho proto hluboce zasáhlo. Hráči se na něho jenom dívali, ale Rand vyklopýtal ze skladiště, jako by ho pronásledovali.
Otupěle chodil skladišti a hledal místo, kde by se mohl skrýt, dokud nebudou brány znovu otevřené. Pak by se třeba mohl schovat ve voze se spíží. Jestli nebudou vozy cestou ven prohledávat. Jestli nebudou prohledávat skladiště, jestli neprohledají celou pevnost. Rand o tom umíněně odmítal přemýšlet a tvrdohlavě se soustředil na hledání skrýše. Ale všechno, co našel – proláklinu v naskládaných pytlích se zrním, uzoučkou uličku vedoucí podél zdi za nějakými sudy s vínem, opuštěné skladiště napůl zaplněné prázdnými bedýnkami a stíny – pořád si představoval, jak to tu prohledávají a nakonec ho najdou. Představoval si toho neviděného pozorovatele, ať už to byl kdokoliv – nebo cokoliv – jak ho tam také nalézá. Takže hledal dál, žíznivý, uprášený a se kšticí plnou pavučin.
A pak dorazil do pochodněmi matně osvětlené chodby a tou chodbou se kradla Egwain a zastavovala se, aby mohla nahlédnout do dveří ke skladištím, kolem nichž procházela. Tmavé vlasy, které jí visely až k pasu, měla svázané červenou stužkou a na sobě měla šaty v barvě holubičí šedi podle shienarské módy, lemované červenou. Když ji Rand zahlédl, padl na něj smutek a pocit ztráty mnohem horší, než když odehnal Mata, Perrina a Loiala. Vyrůstal s představou, že se s Egwain jednou vezmou. Oba s tím vyrůstali. Ale teď...
Egwain nadskočila, když se Rand zjevil přímo před ní, a hlasitě vydechla, ale řekla jen: „Tak tady jsi. Mat s Perrinem mi řekli, cos udělal. A Loial taky. Vím, co se snažíš udělat, Rande, a je to úplná hloupost.“ Egwain si zkřížila ruce na prsou a velké, tmavé oči odhodlaně upírala na něj. Randa vždycky zajímalo, jak se jí daří pohlížet na něj svrchu – dělala to schválně – když mu s bídou sahala k bradě a kromě toho byla o dva roky mladší.
„Prima,“ řekl Rand. Její vlasy ho náhle rozzlobily. Dokud neopustil Dvouříčí, nikdy neviděl dospělou ženu s rozpuštěnými vlasy. Tam každá dívka dychtivě čekala, až ženský kroužek její vesnice prohlásí, že je dost stará, aby si mohla splést vlasy. Egwain tedy určitě dost stará byla. A teď tady stojí s vlasy až na tu stuhu rozpuštěnými. Chci se vrátit domů a nemohu. A ona se nemůže dočkat, až na Emondovu Roli zapomene. „Jdi pryč a taky mě nech být. Už přece nechceš pobývat ve společnosti ovčáka. Je tu kolem dost Aes Sedai, než abys tu bloudila jako náměsíčná. A nikomu neříkej, žes mě viděla. Jdou po mně, a já nepotřebuju, abys jim pomáhala ještě ty.“
Egwain na lících naskočily rudé skvrny. „Myslíš, že bych –“
Rand se otočil, že odejde, a ona se na něj s výkřikem vrhla a rukama ho objala kolem nohou. Oba se zřítili na kamennou podlahu a Randovy sedlové brašny a rance odlétly stranou. Rand, když dopadl na zem, zachrčel, protože se mu do boku zarazil jílec meče, a pak ještě jednou, když se Egwain narovnala a žuchla mu na záda jako na židli. „Moje matka,“ prohlásila Egwain pevně, „mi vždycky říkala, že nejlepší způsob, jak jednat s mužem, je naučit se jezdit na mezkovi. Říkávala, že oba mají většinou asi stejně tolik mozku. Mezci jsou ale občas chytřejší.“
Rand zvedl hlavu a přes rameno se na ni ohlédl. „Slez dolů, Egwain. Slez dolů! Egwain, jestli neslezeš –“ Rand hrozivě ztišil hlas – „něco ti udělám. Víš, co jsem zač.“ A aby své tvrzení podpořil, hrozivě se na ni podíval.
Egwain si odfrkla. „Neudělal bys to, ani kdybys mohl. Ty bys neublížil nikomu. Ale stejně to nemůžeš udělat. Vím, že nemůžeš usměrňovat jedinou sílu vždycky, když chceš. Takže ani mně, ani nikomu jinýmu neublížíš. Já jsem ale brala hodiny u Moirain, takže jestli nebudeš poslouchat rozumný rady, Rande al’Thore, mohla bych ti klidně zapálit spodky. Tolik už zvládnu. Jen pokračuj a uvidíme, jestli to nedokážu.“ Náhle jedna z pochodní, ta nejblíž k nim, na okamžik jasně vzplála. Egwain vyjekla a překvapeně na ni zírala.
Rand se zkroutil a popadl ji za ruku, stáhl si ji ze zad a posadil ji ke stěně. Když se sám posadil, Egwain se v sedě opírala o zeď a zuřivě si mnula ruku. „Ty bys to vážně udělala, co?“ utrousil Rand rozzlobeně. „Zahráváš si s věcmi, kterým nerozumíš. Spálila bys nás oba na uhel!“
„Muži! Když nemůžou vyhrát hádku, buď utečou, nebo se obrátí k hrubý síle.“
„To se podívejme! Kdo koho shodil? Kdo na kom seděl? A tys mi vyhrožovala – tys ses pokusila! – o –“ Rand zvedl obě ruce. „Ne, tohle ne. Děláš mi to pořád. Kdykoliv si uvědomíš, že se spor ubírá jiným směrem, než se líbí tobě, najednou se dohadujeme o něčem úplně jiném. Tentokrát ne.“