„Já se nehádám,“ odtušila Egwain klidně, „a ani se nesnažím to zamluvit. Co je schovávání se jinýho než utíkání? A až se schováš, utečeš nadobro. A co s tím, jak jsi ublížil Matovi, Perrinovi a Loialovi? A mně? Já vím proč. Bojíš se, že někomu ublížíš ještě víc, když neodejdeš. Jestli nebudeš dělat něco, co bys neměl, tak si nemusíš dělat starosti s tím, že někomu ublížíš. A ty zatím pobíháš kolem a kopeš jako mezek, a přitom ani nevíš, jestli k tomu máš vůbec důvod. Proč by měla amyrlin, nebo kterákoliv jiná Aes Sedai kromě Moirain, vědět, že existuješ?“
Rand na ni chvíli zíral. Čím víc času Egwain trávila s Moirain a Nyneivou, tím víc přebírala jejich způsoby, přinejmenším když chtěla. Občas si byly tak podobné, Aes Sedai s vědmou, odtažité a vědoucí. U Egwain ho to zneklidňovalo. Nakonec jí pověděl, co mu řekl Lan. „Co jiného tím mohl myslet?“
Egwain ztuhla ruka na jeho paži a ona se soustředěně zamračila. „Moirain o tobě ví a nic neudělala, tak proč by měla něco dělat teď? Ale jestli Lan...“ Když se mu podívala do očí, pořád ještě se mračila. „Skladiště je první místo, kam se podívají. Jestli tě budou hledat. Dokud nezjistíme, že tě hledají, musíme tě uklidit někam, kde by je nikdy nenapadlo hledat. Už vím. Vězení.“
Rand se vyškrábal na nohy. „Vězení!“
„Ale ne do kobky, hlupáčku. Občas tam večer chodívám navštěvovat Padana Faina. Nyneiva tam chodí taky. Každému bude připadat úplně v pořádku, když tam půjdu i dneska. Popravdě, když má každý oči jen pro amyrlin, nikdo si nás ani nevšimne.“
„Ale Moirain...“
„Ona pantátu Faina do vězení vyslýchat nechodí. Nechává si ho přivést k sobě. A to už neudělala pár týdnů. Věř mi, tam budeš v bezpečí.“
Přesto Rand váhal. Padan Fain. „A vůbec, proč chodíš toho formana navštěvovat? Je to temný druh, který se k tomu sám přiznal, a je to špatný člověk. Ať shořím, Egwain, on přece přivedl trolloky do Emondovy Role! Je to Temného honicí pes, sám si tak říká, a po mé stopě jde už od Jarnic.“
„No, teď je bezpečně za železnými mřížemi, Rande.“ Teď zaváhala Egwain a podívala se na něj téměř prosebným pohledem. „Rande, přijížděl s vozem do Dvouříčí každý rok, co jsme se narodili. Zná všechny lidi, co znám já, všechna ta místa. Je to divný, ale čím déle je zamčený, tím snáz se stává sám sebou. Je to skoro jako by se od Temného osvobodil. Znovu se směje a vykládá veselý příhody o lidech z Emondovy Role, a občas o místech, o kterých jsem předtím nikdy ani neslyšela. Občas je skoro jako starý pantáta Fain. Já si prostě jenom ráda popovídám s někým o domově.“
Protože já se ti vyhýbám, napadlo Randa, a protože Perrin se vyhýbá každému a Mat většinu času tráví hazardem a hýřením. „Neměl jsem se tak uzavřít do sebe,“ zamumlal a povzdechl si. „No, jestli si Moirain myslí, že je to dost bezpečné pro tebe, hádám, že je to bezpečné i pro mě. Ale není nutné, aby ses do toho zase míchala.“
Egwain vstala a plně se věnovala oprašování oděvu, přičemž se vyhýbala pohledu Randovi do očí.
„Moirain řekla, že je to bezpečné, že? Egwain?“
„Moirain Sedai mi nikdy neřekla, že pantátu Faina nesmím navštěvovat,“ prohlásila opatrně Egwain.
Rand na ni zazíral a pak vybuchclass="underline" „Ty ses jí nikdy nezeptala. Ona to ani neví. Egwain, to je pitomost. Padan Fain je temný druh, a to ten nejhorší druh, jaký vůbec existuje.“
„Je zavřený v kobce,“ namítla škrobeně Egwain, „a já nemusím žádat Moirain o svolení ke všemu, co dělám. Teď je stejně trochu pozdě dělat si starosti s tím, co si myslí nějaká Aes Sedai, ne? Tak co, jdeš?“
„Najdu vězení i bez tebe. Už mě hledají, nebo brzo budou, a tobě rozhodně neprospěje, když tě najdou se mnou.“
„Beze mě,“ odsekla suše, „nejspíš zakopneš o vlastní nohy, padneš amyrlin do klína a pak všechno přiznáš, když se budeš snažit z toho vymluvit.“
„Krev a popel, ty bys měla být u nás doma v ženském kroužku. Kdyby muži opravdu byli tak neohrabaní a bezmocní, jak si zřejmě myslíš, nikdy bychom –“
„Hodláš tady postávat a žvanit, dokud tě nenajdou? Seber si věci, Rande, a pojď se mnou.“ Aniž by čekala na odpověď, otočila se na patě a vyrazila chodbou. Rand si cosi pro sebe zabručel a váhavě poslechl.
V postranních chodbách, kterými se ubírali, bylo pár lidí – většinou sloužících – ale Rand měl pocit, že se všichni schválně dívají na něho. Ne na muže, který je vystrojený na cestu, ale na něho, Randa al’Thora, speciálně. Věděl, že si to jenom představuje – doufal, že ano – ale i tak se mu nijak neulevilo, když se zastavili v průchodu hluboko pod pevností před vysokými dveřmi s malým zamřížovaným okénkem a stejně hustě obitými železem, jako byly ty ve vnější hradbě. Pod okénkem bylo klepátko.
Okénkem Rand dohlédl na holé stěny a na dva vojáky vyholenými až na kadeř na temeni, kteří s obnaženými hlavami seděli u stolu, na němž stála lucerna. Jeden z mužů si pomalými, dlouhými pohyby ocílky brousil dýku. Když Egwain zaklepala, ani sebou při hlasitém zazvonění železného klepadla o železnou mříž netrhl. Ten druhý, s mrzutým výrazem, vzhlédl ke dveřím, jako by zvažoval, zda se má zvednout. Byl nahrbený a podsaditý, tak tak že se mohl podívat okýnkem.
„Co chcete? Aha, to jsi zase ty, holka. Jdeš se podívat na svýho temnýho druha? A kdo je tohle?“ Ani nenaznačil, že by chtěl dveře otevřít.
„To je můj přítel, Čangu. Chce se taky podívat na pantátu Faina.“
Muž si Randa prohlédl a ohrnul horní ret, až mu byly vidět zuby. Rand si nemyslel, že to měl být úsměv. „No,“ řekl Čangu nakonec. „Tak. Jseš vysokej, co? Vysokej. A na takovýho, jako jseš ty, je to slušnej maškarní úbor. Někdo tě chytil mladýho ve Východním Pomezí a zkrotil tě?“ Odsunul závory a otevřel dveře. „No, tak pojď, jestli chceš.“ Pokračoval posměšným tónem. „A dávej pozor, ať se neuhodíš do hlavy, můj pane.“
Toho se Rand bát nemusel. Dveře by stačily i Loialovi. Rand vešel za Egwain dovnitř a přemítal, zda tento Čangu hodlá způsobit nějaké potíže. Byl to první hrubý Shienarec, kterého Rand potkal. Dokonce i Masema byl pouze chladný, ne skutečně hrubý. Ale tento chlapík jenom s prásknutím zavřel dveře a zastrčil těžké závory. Pak došel k nějakým policím za stolem a vzal odtamtud lucernu. Druhý muž nepřestával brousit dýku, dokonce od ní ani nevzhlédl. Místnost byla až na stůl, lavice a police holá, na podlaze ležela sláma a v protější stěně byly další železem obité dveře vedoucí hlouběji do vězení.
„Budete chtít nějaký světlo, co,“ řekl Čangu, „tam potmě s tím vaším přítelíčkem temným druhem.“ Zasmál se, drsně a nevesele, a zapálil lampu. „Už na vás čeká.“ Strčil lucernu Egwain a skoro dychtivě odemkl vnitřní dveře. „Už na vás čeká. Je tam, v temnotě.“
Rand se ve tmě za dveřmi nejistě zastavil a Čangu se za ním zazubil, ale Egwain Randa popadla za rukáv a táhla ho za sebou. Dveře se s prásknutím zavřely a skoro mladíka uhodily do zad. Zazvonilo to, jak Čangu vracel závory na místo. Světlo tu pocházelo pouze od lucerny, malé jezírko v temnotě kolem nich.
„Jsi si jistá, že nás nechá odejít?“ zeptal se Rand. Uvědomil si, že ten muž jeho meči a luku nevěnoval nejmenší pozornost, dokonce se ani nezeptal, co je v těch rancích. „To nejsou moc dobří strážní. Co se jeho týče, mohli bychom chtít Faina osvobodit.“
„Oni mě znají,“ řekla Egwain, ale znělo to nejistě, a tak dodala: „Pokaždé, když přijdu, chovají se hůř. Všichni strážní. Jsou hrozivější a mrzutější. Když jsem přišla poprvé, Čangu se mnou žertoval, a Nidao teď už ani nepromluví. Ale myslím, že to je tou prací tady, ta určitě člověku náladu nepozvedne. Možná to jsem jenom já. Tohle místo mi taky na náladě nepřidá.“ Přes svá slova ho s důvěrou vedla do čenočerné tmy. Rand měl volnou ruku položenou na jílci meče.