Renna se tvářila vyděšeně. Setě se třásla ramena, jak vzlykala do dlaní. Nyneiva se zatvrdila – Je to spravedlivé, říkala si. Je – a vyvedla ostatní z pokoje.
Nikdo jim cestou ven nevěnoval větší pozornost, než když šly dovnitř. Nyneiva předpokládala, že za to můžou děkovat šatům sul’dam, ale nemohla se dočkat, až se převlékne do něčeho jiného. Do čehokoliv jiného. I v tom nejšpinavějším nejpotrhanějším hadru by se cítila čistší.
Dívky šly mlčky, držely se těsně za ní, dokud nebyly opět na ulici. Nyneiva nevěděla, jestli mlčí kvůli tomu, co udělala, nebo ze strachu, že by je mohl někdo zastavit. Zamračila se. Cítily by se lépe, kdyby je nechala podříznout těm ženským krky?
„Koně,“ řekla Egwain. „Potřebujeme koně. Vím, do který stáje odvedly Belu, ale myslím, že se k ní nedostaneme.“
„Belu musíme nechat tady,“ řekla jí Nyneiva. „Odsud se dostaneme na lodi.“
„Kde jsou všichni?“ zeptala se Min, a Nyneiva si náhle uvědomila, že jsou na ulici samy.
Lidé zmizeli, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Všechny obchody i okna na celé ulici byly pevně zavřené. Ale od přístavu se blížil oddíl seanchanských vojáků, víc než stovka, ve vyrovnaných řadách, s důstojníkem v pomalovaném brnění v čele. Byli sice o kus dál v ulici, ale zachmuřeně pochodovali dál a Nyneivě to připadalo, že všichni upírají zrak na ni. To je směšné. Přece nemůžu vidět oči schované v těch přilbicích, a kdyby někdo spustil poplach, bylo by to za námi. Přesto se zastavila.
„Za náma jsou další,“ zamumlala Min. Nyneiva už to taky zaslechla. „Nevím, kteří k nám dojdou první.“
Nyneiva se zhluboka nadechla. „Nemají s náma nic společnýho.“ Podívala se na blížící se vojáky k přístavu plnému vysokých hranatých seanchanských lodí. Spršku však rozeznat nedokázala. Modlila se, aby tam pořád čekala připravená k vyplutí. „Projdeme kolem nich.“ Světlo, doufám, že se nám to podaří.
„A co když budou chtít, aby ses k nim připojila, Nyneivo?“ zeptala se Elain. „Máš přece ty šaty. Jestli se začnou vyptávat...“
„Zpátky nejdu,“ prohlásila temně Egwain. „To radši umřu. Ukážu jim, co mě naučily.“ Nyneiva si všimla, jak ji náhle obklopila zlatavá záře.
„Ne!“ řekla, ale bylo pozdě.
Se zahřměním země pod prvními řadami Seanchanů vybuchla a hlína, dlažební kostky i ozbrojení muži létali na všechny strany, jako když vyrazí gejzír. Egwain, stále zářící, se otočila na druhou stranu a výbuch zopakovala. Na ženy padala hlína. Seanchanští vojáci se uspořádaně, byť s křikem, rozběhli do uliček a zádveří. Ve chvilce byli všichni z dohledu, až na ty, kteří leželi kolem dvou velkých jam uprostřed ulice. Někteří se slabě hýbali a ulicí se neslo sténání.
Nyneiva rozhodila rukama a snažila se dohlédnout zároveň na oba konce ulice. „Ty huso! My se snažíme nepřitahovat pozornost!“ Na to však už nebyla naděje. Nyneiva jen doufala, že se jim podaří dostat kolem vojáků uličkami k přístavu. Damane to už také musejí vědět. Tohle jim nemohlo ujít.
„Ten obojek si znova nasadit nenechám,“ prskala rozzuřeně Egwain. „Nenechám!“
„Pozor!“ křikla Min.
S pronikavým zasvištěním vylétla do vzduchu nad střechy ohnivá koule velká jako kůň a začala padat. Přímo na ně.
„Utíkejte!“ zařvala Nyneiva a vrhla se k nejbližší uličce mezi dvěma rozbitými krámky.
Neohrabaně přistála na břiše a zachrčela, jak si málem vyrazila dech. Koule dopadla. Úzkou uličkou se přehnal závan horkého vzduchu. Nyneiva, lapajíc po dechu, se překulila na záda a vyhlédla do ulice.
Dlažební kostky v místě, kde před okamžikem stály, byly popraskané a zčernalé v kruhu dobrých deseti kroků napříč. Elain se krčila v uličce na druhé straně. Min a Egwain nebylo nikde vidět. Nyneiva si v hrůze přitiskla ruku na ústa.
Elain zřejmě pochopila, co jí prolétlo hlavou, a tak důrazně zavrtěla hlavou a ukázala na ulici. Odešly tamtudy.
Nyneiva si úlevou vydechla, ale okamžitě zavrčela. Ta husa hloupá! Mohly jsme kolem nich projít! Teď však nebyl čas na nějaká obviňování. Přikradla se k rohu a opatrně vyhlédla kolem budovy.
Ulicí k ní letěla ohnivá koule o velikosti lidské hlavy. Nyneiva uskočila ve chvíli, kdy se koule rozprskla o roh domu, kde před chvílí stála, a ji zasypaly kamenné úlomky.
Hněv ji zalil jedinou silou dřív, než si to uvědomila. Z oblohy slétl blesk a s prásknutím udeřil někde nahoře poblíž místa, odkud přilétla ta ohnivá koule. Další blesk rozťal oblohu, a potom už Nyneiva utíkala uličkou. Za ní udeřil do ústí uličky blesk.
Jestli Domon nemá tu loď připravenou, tak... Světlo, ať se z toho dostaneme v pořádku.
Bayle Domon se narovnal, když břidlicově šedou oblohou proletěl blesk a udeřil někam do města, a ještě jeden. Na to přece není dost mraků!
Ve městě něco zahřmělo a do střech těsně nad doky udeřila ohnivá koule a doširoka rozhodila rozbitou břidlici. Doky se již před chvílí vyprázdnily, zůstalo tu jen pár Seanchanů. Ti teď divoce pobíhali, mávali meči a křičeli. Z jednoho skladiště se vynořil jakýsi muž s grolmem po boku a snažil se udržet krok s dlouhými skoky obludy, než zmizeli v ulici vedoucí od vody.
Jeden z Domonových lodníků skočil po sekeře a rozmáchl se na uvazovací lano.
Domon byl dvěma kroky u něho, jednou rukou popadl napřaženou sekeru a druhou muže za krk. „Sprška zůstane, dokud já neřeknu, že vypluje, Aedwine Cole!“
„Oni se zbláznili, kapitáne!“ zařval Yarin. Výbuch otřásl celým přístavem a racci s křikem vzlétli a začali kroužit. Znovu udeřil blesk a zasáhl něco uprostřed Falme. „Damane nás všechny pobijí! Odplujme, dokud mají plný ruce práce se zabíjením sebe navzájem. Ani si nevšimnou, že jsme pryč!“
„Dal jsem slovo,“ prohlásil Domon. Vykroutil Colemu sekeru z ruky a odhodil ji na palubu. „Já jsem dal slovo.“ Honem, ženská, pomyslel si, ať už jsi Aes Sedai nebo ne. Honem!
Geofram Bornhald se podíval na blesky křižující se nad Falme a zahnal je z mysli. Nějací velicí létající tvorové – bezpochyby seanchanské obludy – divoce poletovali sem a tam, aby se bleskům vyhnuli. Jestli nad Falme zuří bouře, Seanchany zdrží stejně jako jeho. Téměř holé kopce, kde se jen místy objevovalo mlází, stále zakrývaly město před ním a obráceně.