Tisícovka jeho mužů byla rozložena kolem něj, dlouhá řada jezdců zvlněná kolem dolíků mezi kopci. Bílé pláště jim povlávaly ve větru, stejně jako korouhev vedle Bornhalda, na níž bylo zlaté slunce s vlnitými paprsky dětí Světla.
„Už běž, Byare,“ nařídil. Muž s propadlými tvářemi zaváhal a Bornhald vyjel ostřejším hlasem: „Řekl jsem, jdi, dítě Byare!“
Byar se rukou dotkl srdce a uklonil se. „Jak přikazuješ, můj pane kapitáne.“ Otočil koně a z celého jeho držení vyzařovala neochota.
Bornhald vypudil Byara z mysli. Udělal, co mohl. Zvedl hlas. „Legie, krokem vpřed!“
Podél dlouhé řady zavrzala sedla, jak muži v bílých pláštích pomalu vyjeli k Falme.
Rand vyhlédl zpoza rohu na blížící se Seanchany, a pak zamračeně ucouvl zpátky do úzké uličky mezi stájemi. Brzy budou tady. Na líci mu zasychala krev. Sečné rány od Turakovy čepele ho pálily, ale zatím s tím nemohl nic dělat. Oblohu znovu rozčísl blesk. Rand cítil, jak se mu pod nohama chvěje země. Co se to, ve jménu Světla, děje?
„Blízko?“ prohodil Ingtar. „Musíme zachránit Valerský roh, Rande.“ Přes Seanchany i blýskání a podivné výbuchy vypadal příliš zabraný do vlastních myšlenek. Mat, Perrin a Hurin číhali na druhém konci uličky a sledovali další seanchanskou hlídku. Místo, kde nechali koně, už bylo blízko, jen kdyby se tam dostali.
„Má potíže,“ zamumlal Rand. Egwain. Měl takový zvláštní pocit, jako by byly ohroženy kousky jeho života. Egwain byla jedním takovým kouskem, jedním vláknem ve šňůře, která tvořila jeho život, ale byla tu i další vlákna, a on cítil, že jsou v ohrožení. Tady, ve Falme. A pokud by bylo některé z těch vláken zničeno, jeho život už by nikdy nebyl celý tak, jak by být měl. Nerozuměl tomu, přesto si tím byl jistý.
„Tady by dokázal jeden muž zadržet padesát chlapů,“ ozval se Ingtar. Obě stáje byly dost blízko sebe, dva muži stojící vedle sebe se již rameny dotýkali stěn. „Jeden muž držící padesát v úzkém průchodu. To není špatný způsob, jak zemřít. V písních se opěvují i menší činy.“
„To nebude nutné,“ řekl Rand. „Doufám.“ Ve městě vybuchla jakási střecha. Jak se tam mám dostat? Musím za ni. Za nimi? Potřásl hlavou a znovu vyhlédl kolem rohu. Seanchané byli blízko a pořád se blížili.
„Nikdy by mě nenapadlo, co udělá,“ řekl Ingtar rychle, jako by hovořil sám k sobě. Měl tasený meč a palcem zkoušel ostří. „Malý bledý mužík, kterého si skoro nevšimneš, i když se díváš přímo na něj. Vezmi ho do Fal Dary, řekli mi, do pevnosti. Nechtěl jsem, ale musel jsem to udělat. Chápeš? Musel jsem. Nevěděl jsem, co má za lubem, dokud nevystřelil ten šíp. Pořád nevím, jestli mířil na amyrlin nebo na tebe.“
Randa zamrazilo. Podíval se na Ingtara. „O čem to mluvíš?“ zašeptal.
Ingtar s pohledem upřeným na svou čepel ho neposlouchal. „Všude se lidstvo řítí do zkázy. Státy jsou ničeny a mizejí. Všude jsou temní druzi a nikdo z těchhle jižanů si toho nevšímá, nebo je jim to snad jedno. My bojujeme, abychom udrželi Hraniční státy, aby oni byli doma v bezpečí, a každý rok, ať uděláme cokoliv, Morna postoupí o kus dál. A tihle jižani si myslí, že trolloci jsou jenom báchorka a myrddraalové že se vyskytují jenom v kejklířských příbězích.“ Zamračil se a potřásl hlavou. „Vypadalo to jako jediná možnost. Měli jsme být zničeni pro nic za nic, při obraně lidí, kteří o tom ani nevěděli, nebo jim na tom nezáleželo. Vypadalo to logicky. Proč bychom se měli nechat zničit kvůli nim, když jsme mohli uzavřít vlastní mír? Lepší Stín, myslel jsem si, než zbytečné zapomnění jako Carallain nebo Hardan nebo... Tehdy to vypadalo logicky.“
Rand popadl Ingtara za klopy kabátce. „Mluvíš nesmysly.“ Nemůže myslet vážně, co říká. Prostě nemůže. „Řekni to jasně, ať už je to cokoliv. Mluvíš hlouposti!“
Ingtar se poprvé podíval na Randa. Oči se mu leskly potlačovanými slzami. „Jsi lepší muž než já. Ovčák nebo pán, jsi lepší muž. V proroctví se praví: ‚Nechť ten, kdo na mě zaduje, nemyslí na slávu, nýbrž na spasení.‘ Myslel jsem, že to bude moje spása. Že zaduju na roh a povedu hrdiny všech věků proti Shayol Ghulu. To by k mé záchraně určitě stačilo. Nikdo nemůže kráčet tak dlouho ve Stínu, aby nemohl opět vyjít na Světlo. Tak to říkali. Určitě by to stačilo, aby to smylo, čím jsem byl a co jsem udělal.“
„Ó, Světlo, Ingtare.“ Rand ho pustil a Ingtar se sesul na stěnu stáje. „Myslim... myslím, že chtít stačí. Myslím, že musíš jedině přestat být... jedním z nich.“ Ingtar sebou trhl, jako by to Rand vyslovil. Temným druhem.
„Rande, když nás sem Verin vedla tím portálovým kamenem, já – žil jsem jiné životy. Občas jsem držel roh, ale nikdy jsem na něj nezatroubil. Snažil jsem se uniknout tomu, čím jsem se stal, ale nikdy se mi to nepodařilo. Vždycky po mně chtěli něco dalšího, vždycky něco horšího, než bylo to předtím, až jsem byl... Tys byl připraven se ho vzdát, abys zachránil přítelkyni. Nemyslet na slávu. Světlo, pomoz mi.“
Rand nevěděl, co říci. Bylo to, jako kdyby mu Egwain řekla, že zabila děti. Příliš hrozné, aby tomu uvěřil. Příliš hrozné, aby to někdo přiznal, kdyby to nebyla pravda. Příliš hrozné.
Po chvíli Ingtar znovu promluvil a pevným hlasem. „Za všechno se musí platit, Rande. Vždycky je třeba zaplatit. Třeba to budu moci splatit tady.“
„Ingtare, já –“
„Je právem každého muže, Rande, rozhodnout se Schovat meč. I muže jako já.“
Než mohl Rand něco namítnout, přiběhl k nim Hurin. „Hlídka se obrátila,“ oznamoval spěšně, „vrací zpátky do města. Vypadá to, že se tam sbírají. Mat a Perrin šli dál.“ Rychle se podíval do ulice a stáhl se. „Měli bychom udělat to samý, urozený pane Ingtare, urozený pane Rande. Tihle praštění Seanchani jsou už skoro tady.“
„Běž, Rande,“ řekl Ingtar. Otočil se tváří k ulici a na Randa s Hurinem se už nepodíval. „Vezměte roh, kam patří. Vždycky jsem věděl, že amyrlin měla předat velení tobě. Ale já chtěl vždycky jenom udržet Shienar celý, zabránit tomu, abychom byli smeteni a upadli v zapomnění.“
„Já vím, Ingtare.“ Rand se zhluboka nadechl. „Světlo na tebe sviť, urozený pane Ingtare z rodu Shinowa, a kéž tě chrání ruka Stvořitele.“ Dotkl se Ingtarova ramene. „Poslední objetí matky tě přivítá doma.“ Hurin zalapal po dechu.
„Děkuji,“ řekl Ingtar tiše. Napětí jako by z něj opadlo. Poprvé od noci, kdy trolloci přepadli Fal Daru, stál tak, jak ho Rand viděl poprvé, sebevědomý a uvolněný. Vyrovnaný.
Rand se obrátil a viděl, že se na něho Hurin dívá, že se dívá na oba. „Je čas jít.“
„Ale urozený pán Ingtar –“
„– dělá, co musí,“ řekl Rand ostře. „A my půjdeme.“ Hurin kývl a Rand se rozběhl za ním. Teď už slyšel pravidelný dupot seanchanských nohou. Neohlédl se.
47
Hrob není překážkou mému volání
Mat s Perrinem už seděli v sedle, když k nim Rand a Hurin dorazili. Daleko za sebou Rand zaslechl Ingtarův výkřik: „Za Světlo a Shinowu!“ Řinčení oceli se připojilo k řevu dalších lidí.
„Kde je Ingtar?“ křikl Mat. „Co se děje?“ Valerský roh měl přivázaný k vysoké sedlové hrušce, jako by to byl prostě obyčejný roh, ale dýku měl za pasem a jílec s rubínem svíral ochranitelsky bledou rukou, která už byla jen kost a kůže.