„Umírá,“ zachraptěl Rand, když vyskakoval Rudochovi do vysokého sedla.
„Tak mu musíme pomoct,“ ozval se Perrin. „Mat může vzít roh a dýku do –“
„Dělá to, abychom se odsud dostali,“ řekl Rand. Proto také. „Zaneseme roh Verin a pak jí můžete pomoct odnést ho, kam řekne, že patří.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Perrin. Rand pobídl koně do běhu a Rudoch se vrhl ke kopcům za městem.
„Za Světlo a Shinowu!“ Ingtarův výkřik se nesl za nimi a zněl vítězoslavně a v odpověď z oblohy udeřil blesk.
Rand pobídl Rudocha otěžemi a pak se mu položil na krk. Kaštanový hřebec se hnal tryskem, až mu hříva a ocas divoce vlály. Rand toužil po tom, aby neměl pocit, že utíká pryč od křičícího Ingtara, že utíká před tím, co měl udělat. Ingtar, temný druh. Je mi to jedno. Přese všechno to byl můj přítel. Cválající hřebec ho však nedokázal odnést od vlastních myšlenek. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost je těžší než hora. Tolik povinností. Egwain. Roh. Fain. Mat a jeho dýka. Proč aspoň jednou nemůžu mít dost času? Musím se postarat o všechny. Ó, Světlo, Egwain!
Zatáhl za otěže tak prudce, že Rudoch sklouzl, než zastavil, přičemž ještě přisedl na zadní. Byl na vrcholku jednoho z kopců kolem Falme mezi několika stromy s holými větvemi. Ostatní přicválali za ním.
„Co to děláš?“ chtěl vědět Perrin. „My že máme pomoct Verin odnést roh tam, kam patří? A kam asi půjdeš ty?"
„Možná už opravdu blázní,“ podotkl Mat. „Nechtěl by s náma zůstat, kdyby začal šílet. Nebo ano, Rande?“
„Vy tři zaneste roh Verin,“ řekl Rand. Egwain. Tolik vláken v takovém nebezpečí. Tolik povinností. „Už mě nepotřebujete.“
Mat pohladil jílec dýky. „To je všechno moc hezký, ale co ty? Ať shořím, ještě se nemůžeš zbláznit. Nemůžeš!“ Hurin na ně zíral s otevřenými ústy a nerozuměl ani polovině toho, co tu říkali.
„Já se vracím,“ oznámil Rand. „Vůbec jsem neměl odjíždět.“ Nějak to ani v jeho uších neznělo správně. Neměl z toho ten správný pocit. „Musím se vrátit. Hned.“ To už znělo líp. „Nezapomeňte, že Egwain je pořád ještě tam. S tím obojkem kolem krku.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se Mat. „Já ji neviděl. Áááá! Jestli říkáš, že tam je, tak tam je. Všichni zaneseme roh Verin a pak se vrátíme pro Egwain. Nemyslíš si snad, že bychom tě tu nechali, ne?“
Rand zavrtěl hlavou. Vlákna. Povinnosti. Měl pocit, že se mu hlava rozletí jako rachejtle. Světlo, co se to se mnou děje? „Mate, Verin tě musí s dýkou odvést do Tar Valonu, aby ses jí mohl konečně zbavit nadobro. Nemáš času nazbyt.“
„Záchrana Egwain není marnění času!“ Ale jílec dýky sevřel ještě pevněji a ruka se mu třásla.
„Nikdo z nás nepůjde zpátky,“ ozval se Perrin. „Zatím ne. Podívejte.“ Ukázal zpátky k Falme.
Ohrady pro vozy a koně se černaly seanchanskými vojáky. Byly jich tisíce, řada za řadou, i oddíly jezdců na šupinatých příšerách, stejně jako ozbrojených mužů na koních. Barevné praporky označovaly důstojníky. V řadách byli vidět i grolmové a další podivná stvoření připomínající obludné ptáky a ještěry, a taky tam byli velikánští tvorové, kteří se vymykali veškerému popisu, se svraštělou šedou kůží a dlouhými tesáky. V pravidelných rozestupech podél řad vojáků stály desítky sul’dam a damane. Randa napadlo, je-li jednou z nich i Egwain. Ve městě za vojáky stále ještě tu a tam vybuchovaly střechy a oblohou létaly blesky. Vysoko ve vzduchu se vznášely dvě létající obludy s kožnatými křídly o rozpětí dobrých dvacet sáhů a držely se daleko od míst, kde tančily zářící střely.
„To všechno kvůli nám?“ vydechl nevěřícně Mat. „Kdo si myslí, že jsme?“
Randa sice napadla odpověď, ale zahnal ji dřív, než se mu stačila řádně utvořit v hlavě.
„Druhým směrem se taky nedostaneme pryč, urozený pane Rande,“ ozval se Hurin. „Bělokabátníci. Jsou jich stovky.“
Rand otočil koně a podíval se, kam slídič ukazuje. Dlouhá řada bílých plášťů se pomalu vlnila přes kopec směrem k nim.
„Urozený pane Rande,“ zamumlal Hurin, „jestli těm padne zrak na Valerský roh, k Aes Sedai ho nikdy nedostaneme. Už se k němu nikdy nedostaneme ani my.“
„Možná proto se Seanchani sbírají,“ řekl Mat s nadějí. „Kvůli těm bělokabátníkům. Možná to s náma nemá nic společnýho.“
„Ať už má nebo ne,“ prohlásil suše Perrin, „za pár minut tady dojde k bitvě.“
„A obě strany by nás ochotně zabily,“ dodal Hurin, „i kdyby roh vůbec nezahlídly. A jestli ano...“
Rand nedokázal přemýšlet o bělokabátnících ani o Seanchanech. Musím se vrátit. Musím. Náhle si uvědomil, že zírá na Valerský roh. Všichni na něj zírali. Zakřivený zlatý roh visel na Matově sedle a soustředil na sebe pohledy všech přítomných.
„Musí být při Poslední bitvě,“ řekl Mat a olízl si rty. „Nikde se ale neříká, že se nemůže použít už dřív.“ Odvázal roh a nejistě si jej prohlížel. „Nikde se neříká, že to nejde.“
Nikdo jiný nepromluvil. Rand by ani promluvit nedokázal. Myslel tak usilovně, že na mluvení neměl čas. Musím jít zpátky. Musím jít zpátky. Čím déle se na roh díval, tím naléhavěji na to myslel. Musím. Musím.
Když Mat zvedal roh k ústům, třásla se mu ruka.
Ozval se jasný tón, zlatý jako zlatý roh. Stromy kolem jako by se rozezvučely zároveň s ním, také země pod jejich nohama i obloha nad hlavou. Ten jediný zvuk všechno pohltil.
Odnikud se začala zvedat mlha. Nejdřív ve vzduchu visely jen řídké chomáčky, pak začaly houstnout, až mlha ležela na zemi jako silná pokrývka.
Když se vzduchem rozlehl ten zvuk, tak sladký, až se mu chtělo zasmát, tak žalostný, až se mu chtělo plakat, Geofram Bornhald se narovnal v sedle. Zdálo se, že přichází najednou ze všech stran. Začala se zvedat mlha a houstla.
Seanchani. Mají něco za lubem. Vědí, že jsme tady.
Bylo to příliš brzy, město bylo ještě moc daleko, ale Bornhald tasil meč – chřestění pochev se vzápětí neslo celou polovinou legie, kterou měl s sebou – a zavolaclass="underline" „Legie, klusem vpřed.“
Mlha teď zakrývala všechno, ale Bornhald věděl, že Falme je pořád tady, před nimi. Koně zrychlili. Neviděl je sice, ale slyšel.
Náhle se země před ním s řevem rozlétla a zasypala ho hlína a kamení. Zprava, z bílého mléka, zaslechl další zadunění a muži i koně začali křičet, a vzápětí se totéž zopakovalo nalevo. A znovu. A znovu. Dunění a křik, skryté v mlze.
„Legie, do útoku!“ Jeho kůň poskočil vpřed, když mu kapitán zaryl ostruhy do slabin, a zároveň zaslechl řev, jak ho jeho vojáci, kteří ještě zůstali naživu, následovali.
Dunění a křik zahalené v běli.
Poslední, co ho napadlo, byla lítost. Byar nebude schopen sdělit jeho synu Dainovi, jak zemřel.
Rand už ani neviděl stromy kolem sebe. Mat sklonil roh a oči měl rozšířené posvátnou úctou, ale Randovi dál znělo v uších troubení. Mlha zakrývala všechno, připomínala vlny bílé jako nejjemnější bělená vlna, a přesto Rand viděl. Viděl, ale bylo to šílené. Falme se vznášelo někde pod ním, jeho vnitrozemský okraj se celý černal řadami Seanchanů a ulicemi létaly blesky. Falme mu viselo nad hlavou. Támhle útočili bělokabátníci a umírali, když se pod kopyty jejich koní otevřela země a vyšlehly plameny. Támhle pobíhali muži po palubách vysokých hranatých lodí zakotvených v přístavu, a na jedné lodi, povědomé lodi, čekali vystrašení muži.