Dokonce rozeznal tvář kapitána. Bayle Domon. Oběma rukama si sevřel hlavu. Stromy byly schované, ale on pořád jasně viděl všechny ostatní. Hurin byl nervózní. Mat, celý vyděšený, si cosi mumlal. Perrin se tvářil, jako když ví, co to má být. A všude kolem se válela mlha.
Hurin vydechl. „Urozený pane Rande!“ Ani nemusel ukazovat.
Po vlnící se mlze, jako by to bylo horské úbočí, přijížděli lidé na koních. Nejdřív hustá mlha zakrývala podrobnosti, ale jak se přiblížili, zalapal Rand po dechu. Znal je. Muže, z nichž ne všichni byli v brnění, i ženy. Jejich šat a zbraně pocházely ze všech věků, ale on je všechny znal.
Rogoš Orlozraký, otcovsky vypadající muž s bílými vlasy a očima tak bystrýma, že jeho jméno zdaleka nedostačovalo. Gaidal Cain, snědý muž, jemuž nad širokými rameny vyčnívaly jílce dvou mečů. Zlatovlasá Birgitte s lesklým stříbrným lukem a jílcem ježícím se stříbrnými šípy. A další. Znal jejich tváře, znal jejich jména. Ale při pohledu na každou tvář uslyšel stovku jmen, některá tak cizí, že v nich vůbec nepoznal jméno, i když věděl, že to jména jsou. Michael místo Mikel. Patrick místo Paedrig. Oscar místo Otarin.
Muže, jenž jim jel v čele, znal také. Vysoký muž s orlím nosem a tmavýma, zapadlýma očima, s velkým mečem Spravedlností po boku. Artuš Jestřábí křídlo.
Mat na ně zíral, když před nimi přitáhli otěže. „Je tohle...? Jste to všichni?“ Rand viděl, že jich je něco přes stovku, a uvědomil si, že to vlastně věděl. Hurin měl otevřená ústa a oči mu málem vylézaly z důlků.
„Chce to něco víc než jen odvahu, aby se muž připoutal k rohu.“ Artuš Jestřábí křídlo měl hluboký, zvučný hlas, hlas uvyklý vydávat rozkazy.
„Nebo žena,“ ozvala se ostře Birgitte.
„Nebo žena,“ souhlasil Artuš. „Jen pár jich je připoutáno ke kolu, které se znovu a znovu otáčí, aby plnili vůli kola ve vzoru věků. Mohl jsi mu to říci, Luisi Therine, kdyby sis vzpomněl na dobu, kdy jsi ještě byl živý.“ Díval se na Randa.
Rand zavrtěl hlavou, ale nehodlal marnit čas popíráním. „Přišli vetřelci, lidé, kteří si říkají Seanchané, a používají v boji spoutané Aes Sedai. Musejí být zahnáni zpátky do moře. A – a je tam jedna dívka. Egwain al’Vereová. Novicka z Bílé věže. Seanchané ji drží v zajetí. Musíte mi pomoct ji osvobodit.“
K jeho úžasu se několik lidí za Artušem Jestřábí křídlo zahihňalo a Birgitte, zkoušející tětivu, se dokonce zasmála nahlas. „Ty sis vždycky vybíral ženy, které ti způsobovaly jenom potíže, Luisi Therine.“ Znělo to laskavě, jako mezi dvěma starými přáteli.
„Jmenuju se Rand al’Thor,“ odsekl Rand. „Musíte si pospíšit. Už není moc času.“
„Času?“ opáčila Birgitte s úsměvem. „My máme všechen čas.“ Gaidal Cain pustil otěže a veda koně koleny, tasil oba meče. Všichni hrdinové následovali jeho příkladu, tasili meče, napínali tětivy na luky, potěžkávali sekery a oštěpy.
Spravedlnost v ruce Artuše Jestřábí křídlo zářila jako zrcadlo. „Bojoval jsem po tvém boku bezpočtukrát, Luisi Therine, a stejně tolikrát jsem ti čelil. Kolo nás vetkává do vzoru podle svých záměrů, ne podle našich. Já tě znám, jestli sám nevíš, kdo jsi. Zaženeme pro tebe ty vetřelce do moře.“ Jeho válečný kůň zatančil a Artuš se zamračeně rozhlédl kolem sebe. „Něco tu není v pořádku. Něco mě drží.“ Náhle se obrátil na Randa. „Ty jsi tady. Máš praporec?“ Řadami za ním proběhlo mumlání.
„Ano.“ Rand rozepjal přezky na sedlové brašně a vytáhl Dračí zástavu. Měl látky plné ruce a spadala hřebci skoro ke spěnkám. Hrdinové začali mluvit hlasitěji.
„Vzor se tká kolem našich krků jako ohlávka,“ prohlásil Artuš Jestřábí křídlo. „Ty jsi tady. Praporec je tady. Předivo této chvíle je dáno. Přišli jsme za rohem, ale musíme jít za praporcem. A za Drakem.“ Hurin tiše zakvílel, jako by měl ucpané hrdlo.
„Ať shořím,“ vydechl Mat. „Je to pravda. Ať shořím!“
Perrin zaváhal jen na chvíli, než seskočil z koně a vykročil do mlhy. Ozvalo se sekání, a když se vrátil, nesl rovný, větví zbavený kmínek. „Dej mi to, Rande,“ řekl vážně. „Jestli to potřebují... Dej mi to.“
Rand mu chvatně pomohl přivázat praporec na tyč. Když Perrin znovu nasedl s praporem v ruce, rozvlnil světlou zástavu závan větru, takže to vypadalo, jako by hadovitý Drak ožil a pohnul se. Vítr se těžké mlhy ani nedotkl, jen praporce.
„Zůstaň tady,“ obrátil se Rand k Hurinovi. „Až to skončí... budeš tu v bezpečí.“
Hurin tasil krátký meč a držel ho, jako by mu i na koni byl k něčemu. „Prosím za prominutí, urozený pane Rande, ale to neudělám. Nerozumím ani desetině toho, co jsem tu slyšel... nebo viděl,“ – na chvíli ztišil hlas – „ale když už jsem došel takhle daleko, myslím, že dojdu až na konec cesty.“
Artuš Jestřábí křídlo poplácal slídiče po rameni. „Občas nám kolo někoho přidá, příteli. Třeba se jednoho dne ocitneš mezi námi.“ Hurin se narovnal, jako by mu nabídli královskou korunu. Jestřábí křídlo se Randovi formálně uklonil ze sedla. „S tvým dovolením... urozený pane Rande. Trubači, přispěješ nám hudbou rohu? Patří se, aby nám Valerský roh zpíval k boji. Korouhevníku, pojedeme?“
Mat znovu zatroubil na roh, dlouze a jasně – mlha se rozezněla stejně – a Perrin pobídl koně kupředu. Rand tasil čepel s volavkou a vyjel za nimi.
Viděl jen husté chumáče bílé mlhy, ale nějakým zvláštním způsobem pořád viděl i to, co předtím. Falme, kde někdo v ulicích používal jedinou sílu, a přístav, seanchanské oddíly a umírající bělokabátníky, všechno to měl před sebou. On sám visel nad tím, a všechno bylo jako předtím. Zdálo se, že od prvního zatroubení na roh neuběhla ani chvilka, jako by se čas zastavil, dokud hrdinové neodpoví na volání, a teď začal zase odtikávat.
Divoký zvuk, který Mat vyloudil z rohu, se odrážel od mlhy společně s duněním kopyt, jak koně nabírali rychlost. Rand se vrhl do mlhy nevěda, kam vlastně jede. Chuchvalce zhoustly a zakryly vzdálenější konce řady hrdinů cválajících po jeho boku. Zakrývaly toho stále víc, až viděl jasně jenom Mata, Perrina a Hurina. Hurin se skláněl v sedle a s rozšířenýma očima pobízel koně k větší rychlosti. Mat dul na roh a občas se zasmál. Perrinovi, jemuž žluté oči jasně žhnuly, vlál nad hlavou Dračí praporec. Pak byli také pryč a Rand jel zdánlivě sám.
Jistým způsobem je stále viděl, ale byl to ten způsob, jakým viděl Falme a Seanchany. Nepoznal, kde jsou, ani kde je sám. Sevřel pevněji meč a zadíval se do mlhy před sebou. Útočil sám mlžnou záplavou a nějak věděl, že tak je to správně.
Náhle se před ním z mlhy vynořil Ba’alzamon a rozhodil ruce. Rudoch se prudce vzepjal a shodil Randa ze sedla. Rand cestou vzduchem zoufale tiskl meč. Nepřistál nijak tvrdě. Spíš si užasle uvědomil, že vlastně přistál na... ničem. Jednu chvíli letěl mlhou a druhou ne.
Když se zvedl, jeho kůň byl pryč, ale Ba’alzamon byl pořád tu a blížil se k němu s dlouhou ožehnutou holí v rukou. Byli tu sami, jen oni dva a převalující se chuchvalce mlhy. Za Ba’alzamonem byl stín. Mlha za ním nebyla tmavá, ta čerň bílou mlhu popírala.
Rand si byl vědom i dalších věcí. Artuš Jestřábí křídlo a ostatní hrdinové se srazili se Seanchany v husté mlze. Perrin, držící korouhev, mával sekerou spíš aby zabránil ostatním dosáhnout na něj, než že by jim chtěl vážně ublížit. Mat stále zuřivě dul na Valerský roh. Hurin, nyní opěšalý, bojoval s krátkým mečem a lamačem mečů způsobem, který znal. Zdálo se, že je Seanchané okamžitě přemohou, a přesto to byli právě černě odění Seanchané, kdo ustupoval.