„Kolik lidí to vidělo?“ chtěl vědět. „Roztrhej to. Spal to.“
Aes Sedai pergamen znovu svinula. „K ničemu by to nebylo, Rande. Koupila jsem to před dvěma dny ve vesnici, kterou jsme projížděli. Takových jsou stovky, možná tisíce, a všude se vypráví příběh o tom, jak Drak bojoval s Temným na nebi nad Falme.“
Rand se podíval na Min. Ta váhavě kývla a stiskla mu ruku. Vypadala polekaně, ale neucukla. Rád bych věděl, jestli proto Egwain odjela. Měla by na to plné právo.
„Vzor se kolem tebe tká ještě pevněji,“ pravila Moirain. „Teď mě potřebuješ víc než kdy dřív.“
„Nepotřebuju tě,“ vyjel Rand chraplavým hlasem, „a nechci tě tu. S tímhle nechci mít nic společného.“ Vzpomněl si, jak ho nazývali Luisem Therinem, nejen Ba’alzamon, ale i Artuš Jestřábí křídlo. „Nechci. Světlo, Drak má přece znovu rozbít svět, rozervat všechno na kusy. Já nebudu Drakem.“
„Jsi, čím jsi,“ prohlásila Moirain. „Už teď hýbeš světem. Černé adžah se ukázaly poprvé za dva tisíce let. Arad Doman a Tarabon byly na pokraji války, a bude to ještě horší, až k nim dorazí novinky z Falme. Cairhien je v občanské válce.“
„V Cairhienu jsem nic neudělal,“ namítl Rand. „To mi za vinu dávat nemůžeš.“
„Nic nedělat bylo ve velké hře vždycky velkou zábavou,“ povzdechla si Moirain, „a zvlášť při tom, jak ji hrají teď. Tys byl jiskrou a Cairhien vzplál jako ohňostroj. Co myslíš, že se stane, až zprávy z Falme dorazí do Arad Domanu a Tarabonu? Tam byli vždycky lidé ochotní jásat nad kterýmkoliv mužem, který se prohlásil za Draka, ale nikdy nebyla znamení tak jasná. A je toho víc. Na.“ Hodila mu na prsa váček.
Rand chvíli váhal, než ho otevřel. Uvnitř byly hliněné střepy pokryté černou a bílou glazurou. Už něco takového viděl. „Další zámek z věznice Temného,“ zamumlal. Min zalapala po dechu. Teď mu ruku tiskla spíš proto, že potřebovala útěchu, než že by ji poskytovala.
„Dva,“ opravila ho Moirain. „Tři ze sedmi jsou už rozlomené. Ten, co jsem už měla, a dva další jsem našla v obydlí vznešeného pána ve Falme. Až bude zlomeno všech sedm, možná ještě dřív, záplatu, kterou muži zakryli díru, již vyvrtali do věznice, kterou vytvořil Stvořitel, bude snadné strhnout, a Temný bude znovu moci protáhnout tou dírou ruku a dotknout se světa. A jediná naděje světa je, že tu bude Drak Znovuzrozený, aby se mu postavil.“
Min se snažila Randovi zabránit, aby odhodil pokrývky, ale on ji jemně odstrčil. „Musím se projít.“ Min mu pomohla vstát, ale celou dobu bručela a vzdychala, že si jenom uškodí. Rand zjistil, že má hrudník celý obvázaný. Min mu přes ramena přehodila pokrývku jako plášť.
Rand chvíli jen stál a shlížel na zem na meč s volavkou, tedy na to, co z něj zbylo. Tamův meč. Meč mého otce. Váhavě, váhavěji, než co kdy v životě udělal, se vzdal naděje, že Tam je skutečně jeho otcem. Ale to nezměnilo nic na tom, co k Tamovi cítil, a Emondova Role byl jediným domovem, jaký kdy poznal. Fain je důležitý. Mám ještě jednu povinnost. Zastavit ho.
Obě ženy ho musely podepřít, aby došel k táborovým ohňům zapáleným kousek od udusané cesty. Seděl tam Loial začtený do knihy Plout za západ slunce, a Perrin hleděl do ohně. Shienarci si připravovali večeři. Pod stromem seděl Lan a ostřil si meč. Strážce se na Randa pozorně podíval a pak kývl.
Bylo tu i něco jiného. Ve větru uprostřed tábora se vlnila Dračí zástava. Někde našli vhodnou žerď místo Perrinova kmínku.
Rand vyjeclass="underline" „Co to dělá tady, kde to může uvidět každý, kdo projde kolem?“
„Už je pozdě se skrývat, Rande,“ řekla Moirain. „Pro tebe bylo vždycky pozdě se skrývat.“
„Ale nemusíš ani všude vyvěšovat znamení ‚Jsem tady‘. Jestli mě někdo kvůli tomu praporu zabije, nikdy Faina nenajdu.“ Obrátil se na Loiala s Perrinem. „Jsem rád, že jste zůstali. Ale pochopil bych, kdybyste odešli.“
„Proč bych nezůstal?“ prohodil Loial. „Jsi mnohem víc ta’veren, než jsem si kdy myslel, to je pravda, ale pořád jsi můj přítel.
Doufám, že jsi pořád můj přítel.“ Štětičky na uších se mu nejistě zachvěly.
„To jsem,“ řekl Rand. „Dokud bude pro tebe bezpečné zůstat v mé blízkosti, a potom taky.“ Ogier se zazubil od ucha k uchu.
„Já taky zůstávám,“ řekl Perrin. V jeho hlase byla slyšet odevzdanost osudu, nebo snad smíření s osudem. „Kolo nás vetkává do vzoru, Rande. Kdo by si to byl v Emondově Roli pomyslel?“
Kolem se sešli Shienarci. K Randovu překvapení všichni padli na kolena a všichni na něj upírali zrak.
„Chtěli bychom se ti zavázat,“ řekl Uno. Ostatní klečící přikyvovali na souhlas.
„Vy jste přísahali Ingtarovi a urozenému pánu Agelmarovi,“ namítl Rand. „Ingtar zemřel v boji, Uno. Zemřel, abyste vy mohli uniknout s rohem.“ Nebylo třeba jim, nebo komukoliv jinému, vykládat zbytek. Doufal, že Ingtar znovu nalezl Světlo. „Vyřiďte to urozenému pánu Agelmarovi, až se vrátíte do Fal Dary.“
„Říká se,“ poznamenal opatrně jednooký voják, „že až se Drak znovu narodí, poruší všechny přísahy, rozetne všechna pouta. Teď už nás nic nedrží. Skládáme přísahu tobě.“ Tasil meč a položil ho před sebe jílcem k Randovi, a ostatní Shienarci udělali to samé.
„Bojoval jsi s Temným,“ řekl Masema. Masema, který ho nenáviděl. Masema, který se na něj teď díval, jako by viděl obraz Světla. „Viděl jsem tě, vznešený Draku. Viděl. Jsem tvůj člověk, do smrti.“ Tmavé oči se mu leskly oddaným zápalem.
„Musíš se rozhodnout, Rande,“ ozvala se Moirain. „Svět bude rozbit, ať ho rozbiješ, nebo ne. Tarmon Gai’don přijde, a to samo roztrhá svět na kusy. Pořád se chceš skrývat před tím, co jsi, a nechat svět v Poslední bitvě nechráněný? Rozhodni se.“
Všichni ho pozorovali a čekali. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora. Rozhodl se.
50
Co se stalo potom
Příběh se šířil po lodích i na koních, roznášeli jej kupci na vozech i opěšalí lidé, vyprávěli si jej pořád dokola, měnili jej, a přesto byl vlastně pokaždé stejný. Dorazil do Arad Domanu, do Tarabonu a dál, příběh o znameních a divech na nebi nad Falme. A muži se prohlašovali za Draky, a jiní muži je zabíjeli a sami byli zabíjeni.
Šířily se i další příběhy, o zástupu, který vyjel od zapadajícího slunce přes Almothskou pláň. Stovka Hraničářů, tak to říkali. Ne, tisíc. Ne, tisíc hrdinů se vrátilo z hrobu v odpověď na volání Valerského rohu. Deset tisíc. Úplně zničili legii dětí Světla. Zahnali vojska Artuše Jestřábí křídlo zpět do moře. Byla to vracející se vojska Artuše Jestřábí křídlo. A jeli k horám, k úsvitu.
Ale jedna věc byla v každém vyprávění stejná. V čele bojovníků jel muž, jehož tvář viděli na obloze nad Falme, a jeli pod korouhví Draka Znovuzrozeného.
A lidé volali ke Stvořiteli, řkouce: „Světlo nebes, Světlo světa, nechať se Zaslíbený zrodí v horách podle proroctví, jako ve věcích minulých, a ve věcích, jež přijdou. Nechať Jitřní princ zazpívá zemi, že vše zelené poroste a v údolí se narodí jehňata. Nechať nás vojska Pána úsvitu chrání před Temnotou a velký meč spravedlnosti nechať nás brání. Nechať Drak znovu vyjede na větrech času.“