Kolem muže, jenž si říkal Bors, prošel jakýsi muž s vysokým límcem na nebesky modrém shienarském plášti a štěrbinami ve škrabošce si Borse ostražitě prohlédl od hlavy až k patě. To, jak se nesl, naznačovalo, že se jedná o vojáka. To, jak držel ramena, to, jak se nikdy dlouho na nic nedíval, to, jak držel ruce, vždy připraven sáhnout po meči, to vše ho prozrazovalo. Shienarec nevěnoval muži, jenž si říkal Bors, pozornost. Borsova ohnutá ramena a záda neznamenala žádnou hrozbu.
Když Shienarec prošel, maje pravici zaťatou v pěst a už už hledající další nebezpečí, muž, jenž si říkal Bors, si odfrkl. Všechny si je dokázal přečíst, z jaké třídy pocházejí i z jaké země. Poznal kupce i válečníka, pána i kmána. Z Kandoru, z Cairhienu, ze Saldeie i z Ghealdanu. Byli tu příslušníci všech národů a skoro všech vrstev. Muž, jenž si říkal Bors, náhle znechuceně nakrčil nos. Byl tu dokonce i Cikán v jasně zelených nohavicích a jedovatě žlutém kabátci. Až přijde ten velký den, tak se bez těchhle obejdeme.
Ti převlečení si povětšině nevedli lépe, byť se krčili a halili se do plášťů. Muž, jenž si říkal Bors, zahlédl pod okrajem jednoho tmavého roucha stříbrem obité boty vznešeného tairenského pána a pod dalším záblesk ostruh se lví hlavou, jaké nosili pouze důstojníci andorské královniny gardy. Jakýsi štíhlý chlapík – štíhlý dokonce i v černém rouchu splývajícím až na zem a anonymním šedém plášti spíchnutém prostým stříbrným špendlíkem – se rozhlížel ze stínu velké kápě. Mohl to být kdokoliv, odkudkoliv... až na to, že měl mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky vytetovanou šesticípou hvězdu. Takže příslušník Mořského národa, a jeho levá ruka by divákovi prozradila i klan a rod. Muž, jenž si říkal Bors, se s tím ani nenamáhal.
Náhle se mu zúžily oči. Upřel pohled na ženu zahalenou až po prsty do černého. Na pravé ruce měla zlatý prsten ve tvaru hada požírajícího vlastní ocas. Aes Sedai, či přinejmenším některá z žen, které v Tar Valonu Aes Sedai vycvičily. Nikdo jiný by takový prsten nenosil. Ať už tomu bylo, jak chtělo, muži, jenž si říkal Bors, na tom nezáleželo. Odvrátil zrak dřív, než ho žena mohla přistihnout, jak se na ni dívá, a vzápětí zahlédl další ženu zahalenou od hlavy až k patě v černém s hadím prstenem na ruce. Čarodějnice nedaly najevo, že by se snad znaly. V Bílé věži seděly jako pavouci uprostřed sítě, strkaly nos do cizích věcí, a jak ony tahaly za provázky, tak králové a královny tancovali. Ať jsou všechny odsouzeny k věčné smrti! Muž, jenž si říkal Bors, se přistihl, že skřípe zuby. Pokud bylo nutné zmenšit počty – a to bylo nutné, než přijde ten velký den – byli tu někteří, kteří budou chybět ještě méně než Cikáni.
Ozval se zvon, jediný rozechvělý tón, který přicházel ze všech stran najednou a uťal všechny ostatní zvuky jako nůž.
Vysoké dveře na protějším konci komnaty se rozlétly a do místnosti vstoupili dva trolloci v černých kroužkových košilích, které jim sahaly až po kolena, ozdobených hroty. Všichni ucouvli. Dokonce i muž, jenž si říkal Bors.
Trolloci byli o hlavu a ramena vyšší než nejvyšší z přítomných mužů. Vznikli spojením člověka a zvířete, z něhož se obracel žaludek, a lidské tváře měli pokřivené a pozměněné. Jeden měl místo nosu a úst velký ostrý zoban a na hlavě peří místo vlasů. Ten druhý měl na nohou paznehty, obličej protažený do chlupatého čenichu a nad ušima rohy.
Trolloci si lidí nevšímali, obrátili se zpátky ke dveřím, přikrčili se a podlézavě se uklonili. Peří se tomu prvnímu zvedlo do tuhého hřebínku.
Mezi trolloky prošel myrddraal a oni padli na kolena. Myrddraal byl celý v černém a vedle něho vypadaly kroužkové košile trolloků i škrabošky lidí vesele. Jak myrddraal kráčel s hadím půvabem komnatou, jeho odění viselo zcela nehybně, ani v nejmenším se nezavlnilo.
Muž, jenž si říkal Bors, cítil, jak se mu stahují rty dozadu, napůl pohrdlivě a napůl, jak si musel s hanbou připustit, strachem. Myrddraal neměl zahalený obličej. Tvář měl nezdravě bledou, lidskou, ale bez očí, připomínala skořápku vajíčka, připomínala červa v hrobě.
Obracel hladkou bílou tvář a zdálo se, že si přítomné jednoho po druhém prohlíží. Řadami lidí proběhlo při tom bezokém pohledu zachvění. Jak se lidé ve škraboškách jeden po druhém snažili vtisknout do davu a uhýbali, aby se vyhnuli jeho pohledu, myrddraalovy tenké bezkrevné rty se zvlnily, skoro to připomínalo úsměv. Myrddraalův pohled způsobil, že se lidé rozestavili do půlkruhu čelem ke dveřím.
Muž, jenž si říkal Bors, polkl. Jednou přijde den, půlčlověče. Až velký pán Temnoty opět přijde, vybere si nové hrůzopány, a potom se ty budeš hrbit před nimi. Budeš se hrbit před lidmi. Přede mnou! Proč nic neříká? Přestaň na mě zírat a řekni něco!
„Váš pán přichází.“ Myrddraal měl hlas ochraptělý, znělo to, jako když se drolí suchá hadí kůže. „Na zem, červi! Padněte na tváře, jinak vás jeho záře oslepí a sežehne!“
Muž, jenž si říkal Bors, dostal vztek, rozzuřil ho tón stejně jako slova, ale pak se vzduch nad půlčlověkem zachvěl a jemu konečně došel význam myrddraalových slov. To není možné! To nemůže...! Trolloci už leželi na břiše a kroutili se, jako by se chtěli zavrtat do podlahy.
Aniž by čekal, zda se ostatní pohnou, muž, jenž si říkal Bors, padl na tvář a zavrčel, protože se uhodil o kámen. Ze rtů mu splynula slova, kouzelná ochrana proti nebezpečí – bylo to kouzlo, i když to proti tomu, čeho se obával, bylo jenom jako ono pověstné stéblo slámy – a on zaslechl, jak stovka dalších hlasů, zadýchaných strachem, pronáší do podlahy stejná slova.
„Velký pán Temnoty je mým pánem a já mu budu z celého srdce sloužit až do posledního záchvěvu své duše.“ V koutku mysli mu brebentil vyplašený hlásek. Temný a všichni Zaprodanci jsou vázáni... Muž, jenž si říkal Bors, se otřásl a přinutil hlásek zmlknout. Už dávno ten hlásek přestal poslouchat. „Hle, můj pán je pánem smrti. Nepožádám ničehož a sloužiti mu budu pro den jeho příchodu, a přesto sloužím s jistou nadějí na věčný život.“ ...vázáni v Shayol Ghulu, vázáni Stvořitelem v okamžiku stvoření. Ne, teď sloužím jinému pánu. „Věrní budou zajisté obdařeni zeměmi, pozvednuti nad nevěřící, pozvednuti nad trůny, a přesto poníženě sloužím pro den jeho návratu.“ Ruka Stvořitele nechť nám všem poskytne útočiště a Světlo nás ochraňuj před Stínem. Ne, ne! Jiný pán. „Den návratu se rychle blíží. Rychle přijde velký pán Temnoty, aby nás vedl a vládl světu na věky věkův.“
Muž, jenž si říkal Bors, s funěním dokončil vyznání víry. Lapal po dechu, jako by uběhl deset mil. Namáhavé funění všude kolem mu prozradilo, že není sám.
„Povstaňte. Vy všichni, povstaňte.“
Medový hlas ho překvapil. Nikdo z jeho společníků ležících na břiše s maskovanými obličeji vtisknutými do kachli mozaiky by určitě nepromluvil, nicméně tohle nebyl hlas, který by čekal od... Opatrně pozvedl hlavu a jedním očkem se podíval.