„Myslím, že ne,“ prohlásila klidně Anaiya. „Ty příběhy, které čekají nejméně, jsou přesně ty, které budou připojeny k cyklu. Kromě toho mohu poskytnout pouze klepy. Mořský národ je celý vzrušený. Jejich lodi plují z přístavu do přístavu a nikde se pořádně nezastaví. Sestry z ostrovů tvrdí, že přichází Coramoor, jejich vyvolený, ale víc toho neřeknou. Víte, jak si Atha’an Miere dávají před cizinci kvůli Coramoorovi pozor na jazyk, a v tomto naše sestry myslí spíš jako příslušnice Mořského národa, než jako Aes Sedai. Aielové jsou zřejmě taky neklidní, ale nikdo neví proč. S Aiely člověk prostě nikdy neví, na čem je. Přinejmenším, díky Světlu, neexistují důkazy, že by znovu hodlali překročit Páteř světa" Anaiya si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Co bych dala za sestru mezi Aiely. Jednu jedinou. Víme toho o nich tak málo.“
Moirain se zasmála. „Občas mám dojem, že patříš spíš k hnědým adžah, Anaiyo.“
„Almothská pláň,“ řekla Liandrin a zatvářila se překvapeně, že vůbec promluvila.
„Tak tohle vskutku je jenom klep, sestro,“ prohlásila Anaiya. „Když jsme opouštěly Tar Valon, doslechly jsme se jen pár náznaků. Na Almothské pláni se možná bojovalo, a u Tomovy Hlavy také. Říkám možná. Ty náznaky jsou velice neurčité. Řeči z doslechu. Odjely jsme dřív, než jsme se dozvěděly něco víc.“
„Musel to být Tarabon a Arad Doman,“ řekla Moirain a zavrtěla hlavou. „Kvůli Almothské pláni se hašteří už téměř tři tisíce let, ale nikdy nedošlo k otevřenému střetu.“ Podívala se na Liandrin. O Aes Sedai se předpokládalo, že odhodí všechny staré závazky k zemím a vládcům, ale jen pár jich to udělalo úplně. Je těžké přestat se zajímat o zemi vašeho zrození. „Proč by teď –“
„Dost těch planých řečí,“ skočila jí plavovláska nahněvaně do řeči. „Kvůli tobě, Moirain, amyrlin čeká.“ Udělala tři rychlé kroky před druhé dvě Aes Sedai a otevřela jedno křídlo vysokých dveří. „Kvůli tobě amyrlin žádné plané povídání trpět nebude.“
Moirain si nepřítomně pohladila váček u pasu a prošla kolem Liandrin do místnosti, přičemž kývla, jako by druhá žena ty dveře držela jí. Když se Liandrin po tváři mihl hněvivý výraz, Moirain se ani neusmála. Co má ta mizerná holka za lubem?
Podlaha předpokoje byla pokryta několika vrstvami koberců jasných barev a vybavená pohodlnými křesly, čalouněnými lavicemi a stolky, vše z jednoduše vyřezávaného nebo pouze leštěného dřeva. Po stranách úzkých střílen visely brokátové závěsy, aby otvory ve zdi více připomínaly okna. V krbech nehořel oheň. Den byl teplý a shienarský chlad přicházíval až s večerem.
Nebyl tu ani půltucet Aes Sedai, které přijely s amyrlin. Verin Mathwin a Serafelle z hnědého adžah při Moirainině příchodu ani nevzhlédly. Serafelle pozorně četla starou knihu v odřených, vybledlých kožených deskách a opatrně obracela polorozpadlé stránky. Kyprá Verin seděla se zkříženýma nohama pod střílnou, držela na světle malý kvítek a pečlivou rukou činila poznámky a nákresy do knihy, kterou měla položenou na kolenou. Na podlaze vedle sebe měla položený otevřený kalamář a na klíně hromádku květin. Hnědé sestry se jen málo zajímaly o něco, co nesouviselo se získáváním vědomostí. Moirain by občas ráda věděla, jestli si vůbec uvědomují, co se děje ve světě, nebo dokonce přímo kolem nich.
Ostatní tři ženy v místnosti se obrátily, ale nesnažily se k Moirain přiblížit, jenom se na ni podívaly. Jednu z nich, štíhlou žínku ze žlutého adžah, Moirain ani neznala, protože v Tar Valonu trávila tak málo času, že všechny Aes Sedai ani znát nemohla, i když jich už nebylo tolik. Druhé dvě však znala. Carlinya byla bledolící žena stejně chladných způsobů, jako byly bílé třásně jejího šátku, přesně opačná než byla tmavá a ohnivá Alanna Mosvani ze zeleného adžah, ale obě ženy stály vedle sebe a beze slova, bezvýrazně se na Moirain dívaly. Alanna si prudce přitáhla šátek k tělu, ale Carlinya se nepohnula vůbec. Útlá žlutá sestra se s nádechem lítosti odvrátila.
„Světlo na vás sviť, sestry,“ řekla Moirain. Žádná jí neodpověděla. Moirain si nebyla jistá, že ji Serafelle či Verin vůbec slyšely. Kde jsou ostatní? Nebylo nutné, aby tu byly všechny – většina Aes Sedai bude odpočívat ve svých komnatách a zotavovat se po cestě – ale Moirain teď byla napjatá, a hlavou jí táhly všechny ty otázky, které nemohla položit. Nic z toho se jí však neobjevilo ve tváři.
Otevřely se vnitřní dveře a v nich se objevila Leana, nyní bez své hole s pozlaceným plamenem. Kronikářka byla vysoká jako většina mužů, štíhlá jako proutek a půvabná, stále krásná, s bronzovou pletí a krátkými tmavými vlasy. Místo obvyklého šátku měla modrou štólu, na dlaň širokou, protože zasedala ve věžové sněmovně, i když jako kronikářka a ne jako představitelka svého adžah.
„Tady jsi,“ řekla krátce Moirain a pokynula jí do dveří za sebou. „Pojď, sestro. Amyrlinin stolec čeká.“ Obvykle mluvívala tak, že slova odsekávala, což se nikdy neměnilo, dokonce ani když se hněvala nebo radovala, ani když byla vzrušená. Jak šla Moirain za Leanou dovnitř, uvažovala, co cítí kronikářka teď. Leana za nimi dveře zavřela. Zadunělo to, jako když se zavírají dveře do kobky.
Amyrlin sama seděla za širokým stolem uprostřed místnosti pokryté kobercem a na stole před ní spočívala zlatá cestovní truhlice ozdobně vykládaná stříbrem. Stůl byl masivní, měl pevné nohy, ale pod váhou truhlice, s níž by měli i dva muži dost práce, jako by podklesával.
Při pohledu na zlatou truhlici měla Moirain potíže podržet si bezvýraznou tvář. Naposledy ji viděla bezpečně uzamčenou v Agelmarově pokladnici. Když se dozvěděla, že přijíždí amyrlin, chtěla ji o tom zpravit sama. To, že amyrlin již truhlici měla, byla maličkost, ale stejně jí to dělalo starosti. Události ji zřejmě předbíhaly.
Hluboce se poklonila a obřadně pravila: „Jak jsi mne povolala, matko, tak také přicházím.“ Amyrlin natáhla ruku a Moirain jí políbila prsten s Velkým hadem, který se nijak nelišil od prstenů ostatních Aes Sedai. Moirain povstala a promluvila družnějším tónem, nicméně nijak přehnaným. Byla si vědoma toho, že kronikářka stojí za ní vedle dveří. „Doufám, že jsi měla příjemnou cestu, matko.“
Amyrlin se narodila v Tearu v rodině obyčejného rybáře, nepocházela z urozeného rodu, a jmenovala se Siuan Sanche, i když od chvíle, kdy byla před deseti lety věžovou sněmovnou zvolena, její jméno používal jen málokdo, většinou lidem ani nepřišlo na mysl. Ona byla amyrlin. To bylo celé. Na široké štóle na ramenou měla třásně v barvách sedmi adžah. Amyrlin patřila ke všem adžah a k žádnému. Byla prostřední výšky a hezká, byť ne krásná, ale její obličej prozrazoval sílu, která tam byla ještě před jejím zvolením na nejvyšší stolec, sílu dívky, která přežila v ulicích Maule, tairenské přístavní čtvrti, a před jejím jasným modrým zrakem sklápěli oči králové i královny, dokonce i velící kapitán dětí Světla. Nyní musela zrak napínat a rty měla sevřené, což předtím nebývalo.
„Povolaly jsme větry, abychom proti proudu Erinin putovaly rychleji, dcero, a dokonce jsme obrátily proudy, aby nám pomohly.“ Amyrlin měla hluboký, smutný hlas. „Viděla jsem záplavy, které jsme způsobily ve vsích kolem řeky, a jenom Světlo ví, co jsme provedly s počasím. Škody, které jsme napáchaly, a obilí, které jsme snad zničily, nám na oblibě rozhodně nepřidá. A to vše proto, abychom se sem dostaly co nejrychleji.“ Pohledem zabloudila ke zdobené zlaté truhlici a zvedla ruku, jako by se jí chtěla dotknout, ale když promluvila, řekla: „Elaida je v Tar Valonu, dcero. Přibyla tam s Elain a Gawynem.“