„Budeš-li chtít, můj pane Borsi, ukážu ti tvůj pokoj.“
Muž, jenž si říkal Bors, se vyhýbal pohledu do těch mrtvých očí, ještě jednou se ohlédl na trojici postav ve vzduchu a následoval sloužícího. Neklidně přemítal, jak ten mládenec věděl, které jméno má použít. Teprve až se za ním zavřely podivné vyřezávané dveře a on za sloužícím ušel tucet kroků, si uvědomil, že je v chodbě se sloužícím zcela sám. Podezřívavě svraštil za škraboškou obočí, ale než mohl otevřít ústa, sloužící promluvil.
„Ostatní také odvádějí do jejich pokojů, můj pane. Prosím, můj pane? Čas se krátí a náš pán je netrpělivý.“
Muž, jenž si říkal Bors, zaskřípal zuby, jak z nedostatku informací, tak kvůli náznaku, že jsou si se sloužícím rovni, nicméně ho mlčky následoval. Jenom hlupák se chvástá před sloužícím, ba hůř, když si vzpomněl na jeho oči, nebyl si jist, zda by to bylo vůbec k něčemu dobré. A jak věděl, nač se chceš zeptat? Sloužící se usmál.
Muž, jenž si říkal Bors, se vůbec necítil pohodlně, dokud se nevrátil do pokoje, kde čekal při svém příchodu, a ani pak se necítil nejlépe. Ani to, že pečeti na jeho sedlových brašnách byly nedotčeny, ho příliš neuklidnilo.
Sloužící zůstal stát v chodbě, do pokoje nevstoupil. „Můžeš se převléknout, můj pane. Nikdo tě neuvidí odsud odcházet, ani přicházet do místa, kam máš namířeno, ale nebylo by od věci, kdybys tam dorazil ve vhodném oděvu. Někdo se brzy dostaví, aby ti ukázal cestu.“
Dveře se zavřely, aniž by se jich dotkla nějaká viditelná ruka.
Muž, který si říkal Bors, se proti své vůli otřásl. Spěšně rozlomil pečeti a rozepjal přezky na sedlových brašnách, odkud vytáhl svůj obvyklý plášť. V koutku mysli se slabý hlásek tichounce ptal, zda přislíbená moc, dokonce nesmrtelnost, stojí za takové setkání, ale on ho okamžitě umlčel smíchem. Za takovou moc bych chválil velkého pána Temnoty i pod Kupolí pravdy. Vzpomněl si na rozkazy, které mu dal Ba’alzamon, a přejel prstem zlaté slunce a červenou pastýřskou hůl za ním, obojí vyšité na prsou bílého pláště, symboly jeho úřadu ve světě lidí, a skoro se rozesmál. V Tarabonu a na Almothské pláni bylo třeba cosi vykonat, cosi velkého.
1
Plamen Tar Valonu
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávají vzpomínky, které se mění v pověsti, pak vyblednou do mýtů, a když onen věk opět přijde, jsou i ty dávno zapomenuty. V jednom z věků, zvaném některými třetím věkem, věkem, který má teprve přijít, věkem dávno minulým, se v Dhúmských horách zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátkem. V otáčkách kola času nejsou ani začátky, ani konce. Ale toto byl začátek čehosi.
Zrozen mezi černými vrcholky ostrými jako nože, kde se ve vysoko položených průsmycích toulá smrt, jež je přesto skrytá před tvory, kteří jsou ještě nebezpečnější, vál vítr k jihu přes prales Velké Morny, přes prales poskvrněný a pokřivený dotykem Temného. Odporně nasládlý zápach hniloby se z něj v době, kdy vítr překročil neviditelnou čáru, kterou lidé zovou hranicí Shienaru, kde jsou stromy hustě obsypané květy, již vytratil. Teď už by mělo být léto, ale jaro se velice opozdilo a země se to horečnatě snažila dohnat. Na každém keři se ježily světle zelené lístky a na konečcích všech větví se rudě nalévaly pupeny. Vítr rozvlnil políčka jako zelená jezírka s hustě rostoucím obilím, které se téměř viditelně tlačilo vzhůru.
Než vítr dorazil ke kamennými hradbami obehnanému městu Fal Daře na kopcích a prohnal se kolem věže pevnosti stojící uprostřed města, věže, na jejímž vrcholku jako by tančili dva muži, Pach smrti byl již téměř pryč. Fal Dara s pevnými a vysokánskými hradbami jak kolem tvrze, tak kolem města, nebyla nikdy dobyta, nebyla nikdy zrazena. Vítr zakvílel nad šindelovými střechami, kolem vysokých kamenných komínů a ještě vyšších věží, a jeho sténání znělo jako pohřební nápěv.
Rand al’Thor byl svlečený do pasu, a když se ho vítr dotkl studenými prsty, zachvěl se a pevněji stiskl jílec cvičného meče, který držel. Pod žhavými slunečními paprsky měl hruď zbrocenou potem a zvlněné narudlé vlasy se mu lepily k hlavě. Když v závanu větru zachytil slabý zápach, nakrčil nos, ale nespojil si pach s obrazem čerstvě otevřeného starého hrobu, který se mu mihl hlavou. Zápach ani obraz hrobu si příliš neuvědomoval. Snažil se mít hlavu prázdnou, ale ten druhý muž, který s ním pobýval na vrcholku věže, se mu do té prázdnoty pořád pletl. Vrcholek věže měl deset kroků napříč a kolem něj byla zubatá zeď sahající člověku po prsa. Bylo tu dost místa, tedy pokud tu s vámi nepobýval strážce.
Byť byl ještě mladý, byl Rand vyšší než většina mužů, ale Lan byl stejně vysoký jako on a mnohem svalnatější, i když neměl tak široká ramena. Úzký proužek spletené kůže strážci přidržoval dlouhé vlasy, aby mu nepadaly do tváře, do tváře, která jako by byla tvořená kamennými plochami a hranami, tvář zcela bez vrásek, kterou usvědčovaly ze lži jen mírně prokvetlé spánky. Přes teplo i tělesnou námahu byl strážce jen trochu zpocený. Rand zapátral v Lanových ledově modrých očích, hledal nějaký náznak toho, co druhý muž zamýšlí. Strážce zřejmě nikdy ani nemrkl, a když plavně přecházel z jednoho postoje do druhého, cvičný meč se v jeho rukou pohyboval jistě a ladně.
Cvičnou čepel tvořil svazek tenkých, volně svázaných prutů. Pokaždé, když do něčeho udeřila, ozvalo se hlasité klepnutí, a na kůži zanechávala pěkné podlitiny. Rand to věděl až příliš dobře. Na žebrech ho štípaly tři tenké rudé čáry a další ho pálila na rameni. Vyžadovalo to ohromné úsilí, aby nebyl označen víc. Lan neměl ani jeden šrám.
Jak se to naučil, vytvořil si Rand v duchu jediný plamen a soustředil se na něj, snažil se do něj přiložit veškeré city a dojmy i vášně, snažil se vytvořit v sobě prázdnotu, kdy i myšlenky byly mimo ni. Prázdnota přišla. Jak bylo v poslední době spíše pravidlem, prázdnota to nebyla dokonalá. Plamen stále zůstával, alespoň pocit světla, které se v tichu vlnilo. Ale stačilo to, jen tak tak. Rozlil se v něm chladivý klid prázdnoty a on se spojil se cvičným mečem, s hladkým kamenem, dokonce i s Lanem. Vše se spojilo v jedno a on se bez přemýšlení pohyboval v rytmu, kdy se krok za krokem, pohyb za pohybem, vyrovnával se strážcem.
Znovu se zvedl vítr a z města přinášel zvuk zvonů. Někdo pořád ještě oslavuje, že přišlo jaro. Ta myšlenka z vnějšku se na vlnách světla zatřepotala, narušila prázdnotu, a jako by strážce dokázal číst Randovy myšlenky, cvičný meč mu zavířil v rukou.
Dlouhou minutu plnil vrcholek věže rychlý klapot svázaných prutů. Rand se ani nesnažil na druhého muže dosáhnout. Dokázal jedině zadržovat strážcovy údery. Odrážel Lanovy rány v poslední možné chvíli a byl nucen ustupovat. Lanův výraz se vůbec nezměnil. Náhle strážce změnil máchnutí uprostřed pohybu v bodnutí. Randa to překvapilo, ustoupil a už se šklíbil nad úderem, o němž věděl, že ho tentokrát zastavit nedokáže.
Nad věží zavyl vítr... a zachytil ho. Bylo to, jako by se vítr kolem něj náhle změnil v rosol a obalil ho jako zámotek. Postrčil ho dopředu. Čas i pohyb se zpomalily. Rand se jenom zděšeně díval, jak mu Lanův cvičný meč míří na hruď. Náraz nemohlo nic zpomalit ani změkčit. Žebra mu zaskřípala, jako by mu do nich udeřilo kladivo. Zachrčel, ale vítr mu nedovolil uhnout. Místo toho ho pořád nesl dopředu. Tyče Lanova cvičného meče se napjaly a ohnuly – Randovi vše pořád připadalo strašlivě pomalé – pak se zlomily a ostré špice mu mířily na srdce, zubaté hroty mu prorazily kůži. Projela jím bolest, měl pocit, jako by měl pořezané celé tělo. Jako by hořel, jako by ho slunce smažilo jako slaninu na pánvi.