„Neuniknu jim,“ řekl Rand, „že ne?“ Opřel meč před sebou o špičku. Meč vypadal úplně stejně jako předtím, když ještě nic nevěděl. „Práce Aes Sedai.“ Ale dal mi ho Tam. Dal mi ho můj otec. Odmítl uvažovat o tom, jak se ovčák z Dvouříčí dostal k čepeli se znamením volavky. V takových myšlenkách spočívalo jisté nebezpečí, v hlubinách mysli, které nechtěl prozkoumávat.
„Opravdu chceš odejít pryč, ovčáku? Zeptám se ještě jednou. Proč už jsi tedy neodešel? Kvůli tomu meči? Za pět let bys jej pod mým vedením mohl být hoden, udělal bych z tebe mistra šermíře. Máš rychlé zápěstí, umíš udržet rovnováhu a tu stejnou chybu neuděláš dvakrát. Ale já nemám pět let, které bych mohl obětovat tvému výcviku, a ty nemáš pět let na to, aby ses učil. Ty nemáš dokonce ani jediný rok, a víš to. Jak to zatím vypadá, aspoň nezapíchneš sám sebe. Držíš se, jako by k tobě ten meč patřil, ovčáku, a většina vesnických lotrů to pozná. Ale to v tobě bylo už ve chvíli, kdy sis ten meč vzal. Takže proč jsi ještě tady?“
„Mat s Perrinem jsou taky pořád ještě tady,“ zamumlal Rand. „Nechci odejít, než odejdou oni. Už je nikdy – nemuseli bychom se potkat celá – celá léta, možná.“ Opřel se hlavou o zeď. „Krev a popel! Oni si aspoň myslí, že jsem jenom blázen, když se s nimi nechci vrátit domů. Nyneiva se na mě chvíli dívá, jako kdyby mi bylo šest a právě jsem si rozbil koleno a ona mi ho ošetří, a za chvíli vypadá, jako kdyby viděla cizince. Cizince, kterého by mohla urazit, kdyby se podívala víc zblízka. Je přece vědma, a kromě toho myslím, že ona se nikdy ničeho nebála, ale...“ Rand zavrtěl hlavou. „A Egwain. Ať shořím! Ona ví, proč musím jít, ale pokaždé, když se o tom zmíním, podívá se na mě, a ve mně se něco zadrhne...“ Rand zavřel oči a přitiskl si jílec meče na čelo, jako by tak mohl zahnat nepříjemné myšlenky. „Chtěl bych... chtěl bych...“
„Chtěl bys, aby všechno bylo jako předtím, ovčáku? Nebo bys chtěl, aby ta dívka šla s tebou, místo do Tar Valonu? Myslíš, že by se vzdala možnosti stát se Aes Sedai kvůli tomu, aby mohla strávit zbytek života na cestách? S tebou? Kdybys jí to správně předložil, možná by to udělala. Láska je zvláštní věc.“ Lan náhle mluvil velice unaveně. „Ta nejzvláštnější věc.“
„Ne.“ Přesně to si přál, aby chtěla jít s ním. Rand otevřel oči, narovnal ramena a hlas mu náhle zněl odhodlaně. „Ne, nenechal bych ji jít se mnou, ani kdyby mě o to požádala.“ To jí nemohl udělat. Ale Světlo, nebylo by to nádherné, jenom na chvilku, kdyby řekla, že chce jít? „Když si myslí, že ji do něčeho nutím, zapře se jako mezek, ale pořád ji před tím dokážu ochránit.“ Rand si přál, aby Egwain byla zpátky doma, v Emondově Roli, ale veškeré naděje se vypařily ve chvíli, kdy do Dvouříčí dorazila Moirain. „I kdyby to mělo znamenat, že se stane Aes Sedai!“ Koutkem oka zahlédl, jak Lan zvedá obočí, a zapýřil se.
„A to je celý důvod? Chceš strávit co nejvíc času s přáteli, než odejdou? Tak proto se tu zdržuješ? Víš, co ti funí za patami.“
Rand rozzlobeně vyskočil na nohy. „Tak dobrá, je to Moirain! Kdyby nebylo jí, vůbec bych tu nebyl, a ona se mnou ani nepromluví.“
„Kdyby nebylo jí, ty bys už byl mrtvý, ovčáku,“ podotkl Lan bezvýrazně, ale Rand mluvil rychle dál.
„Ona mi řekne... nejdřív mi řekne hrozné věci o mně samotném,“ – klouby na ruce, kterou tiskl meč, mu zbělely. Že se zblázním a umřu! – „a pak na mě najednou ani nepromluví. Chová se, jako bych byl úplně stejný, jako když mě našla, a to taky není v pořádku.“
„Chceš, aby se k tobě chovala jako k tomu, čím jsi?“
„Ne! Tak jsem to nemyslel. Ať shořím, půlku času nevím, co vlastně říkám. Tohle nechci, a to druhé mě děsí. Teď někam odešla, zmizela...“
„Něco ti povím. Ona potřebuje být občas sama. A tobě, ani nikomu jinému, nepřísluší ptát se, co dělá a proč.“
„...aniž by někomu řekla, kam jde, nebo kdy se vrátí, dokonce ani jestli se ještě někdy vrátí. Musí mi říct něco, co by mi pomohlo, Lane. Něco. Musí. Jestli se někdy vrátí.“
„Ona se vrátila, ovčáku. Včera v noci. Ale já si myslím, že ti řekla, co mohla. Spokoj se s tím. Naučil ses od ní, cos mohl.“ Lan zavrtěl hlavou a náhle ožil. „Ale jak tady tak postáváš, tak se rozhodně nic nenaučíš. Nadešel čas na nácvik rovnováhy. Udělej Roztínání hedvábu, začni od Volavky brodící se sítinou. Nezapomeň, že po stavení Volavky je pouze na nácvik rovnováhy. Kdykoliv jindy bys zůstal úplně odkrytý. Můžeš z něho zasáhnout, pokud si počkáš, až se ten druhý pohne první, ale nikdy mu nedokážeš uhnout.“
„Musí mi ještě něco povědět, Lane. Ten vítr. Nevěřím, že to bylo přirozené, ať už je Morna jak chce blízko.“
„Volavka brodící se sítinou, ovčáku. A dávej si pozor na zápěstí.“
Od jihu se ozvalo slabé zavřeštění trubek, fanfára pomalu sílila a provázelo ji pravidelné dunění bubnů. Rand s Lanem se na sebe chvíli dívali. Pak je bubny přitáhly k jižní zdi, odkud se zahleděli k jihu.
Město stálo na vysokých kopcích a země kolem městských hradeb byla vyčištěna od podrostu vyššího než po kotníky na celou míli všemi směry. Tvrz navíc stála na nejvyšším pahorku. Z vrcholku věže Rand dobře viděl přes komíny a střechy na les. Mezi stromy se nejdřív objevili bubeníci, byl jich tucet, bubny se jim zvedaly do kroku a paličky vířily. Pak přišli trubači, dlouhé blyštící se horny měli zvednuté k ústům a stále troubili fanfáry. Z této vzdálenosti Rand velkou čtvercovou zástavu třepotající se ve větru za nimi nerozeznal. Nicméně Lan zavrčel. Strážce měl zrak jako sněžný orel.
Rand se na něj ohlédl, ale strážce neříkal nic, upíral oči na zástup vynořující se z lesa. Ze stromoví vyjeli na koních lidé ve zbroji, muži i ženy. Pak se objevila nosítka, která nesli dva koně, jeden vepředu, druhý vzadu. Závěsy nosítek byly stažené a za nosítky jeli další lidé na koních. Dále řady pěšáků s píkami zvednutými jako naježené ostny a lučištníci s luky přetaženými přes prsa. Všichni pochodovali do rytmu bubnů. Znovu zavřeštěly trubky. Zástup se jako zpívající had vinul k Fal Daře.
Vítr odvál korouhev vyšší než člověk na bok. Protože byla tak velká a byla nyní již dosti blízko, Rand konečně uviděl, co na ní je. Změť barev, která mu nic neříkala, ale uprostřed se skvěl symbol jako čistě bílá slza. Randovi se zastavilo srdce. Plamen Tar Valonu.
„Ingtar je s nimi.“ Lan mluvil, jako by byl myšlenkami někde jinde. „Konečně se vrátil z lovu. Byl pryč dost dlouho. Rád bych věděl, jestli měl štěstí.“
„Aes Sedai,“ zašeptal Rand, když konečně našel hlas. Všechny ty ženy tam dole... Moirain byla Aes Sedai, to ano, ale on s ní putoval, a pokud v ni neměl naprostou důvěru, aspoň ji znal. Nebo si myslel, že ji zná. Jenže ona byla sama. Tolik Aes Sedai pohromadě, přicházejících takhle okázale, to bylo něco úplně jiného. Rand si odkašlal. Když promluvil, hlas měl ochraptělý. „Proč jich je tolik, Lane? Proč jich je tolik? A s bubny a trumpetami a korouhví, která ohlašuje, co jsou zač?“
V Shienaru si většina lidí Aes Sedai vážila a zbytek se jich bál, ale Rand byl na místech, kde tomu bylo jinak, kde se jich pouze báli a často je nenáviděli. Tam, kde Rand vyrostl, někteří lidé hovořili o „tarvalonských čarodějnicích" stejně, jako by mluvili o Temném. Rand se snažil spočítat ženy, ale ty neudržovaly řady a popojížděly kolem, aby si mohly popovídat, ať už mezi sebou nebo s tím, kdo byl v nosítkách. Randovi naskočila husí kůže. Cestoval s Moirain a setkal se s další Aes Sedai a začínal si o sobě myslet, že je světa znalý. Dvouříčí nikdo neopouštěl, nebo skoro nikdo, ale on to udělal. Viděl věci, které nikdy nikdo z Dvouříčí na vlastní oči neviděl, udělal věci, o nichž ostatní pouze snili, pokud vůbec měli tak odvážné sny. Viděl královnu a setkal se s dědičkou Andoru. Stál tváří v tvář myrddraalovi a putoval po Cestách. Nic z toho ho však nepřipravilo na tuto chvíli.