Proč jich je tolik?“ zašeptal znovu.
„Amyrlinin stolec přichází osobně.“ Lan se na Randa podíval a tvářil se tvrdě a bezvýrazně jako kámen. „Tvoje lekce skončily, ovčáku.“ Odmlčel se a Rand měl skoro dojem, že v jeho tváři vidí soucit. To ale nemohla být pravda. „Bylo by pro tebe lepší, kdybys byl před týdnem odjel.“ S tím strážce popadl košili a zmizel po žebříku dolů z věže.
Randovi úplně vyschlo v ústech. Zíral na kolonu blížící se k Fal Daře, jako by to byl skutečně had, smrtelně nebezpečná zmije. Bubny a trubky mu hlasitě zněly v uších. Amyrlinin stolec, který řídí Aes Sedai. Přichází kvůli mně. Žádný jiný důvod ho nenapadl.
Ony věděly spoustu věcí, měly znalosti, které by mu mohly být ku prospěchu, tím si byl Rand jist. A neodvážil by se jich zeptat. Bál se, že by ho zkrotily. A taky toho, že by to neudělaly, připustil váhavě. Světlo, nevím, co mě děsí víc.
„Nechtěl jsem usměrňovat sílu,“ zašeptal. „Byla to náhoda! Světlo, nechci s tím mít nic společného. Přísahám, že se jí už ni kdy nedotknu! To přísahám!“
Překvapeně si uvědomil, že oddíl Aes Sedai již vstupuje do městské brány. Vítr zavířil a kapičky potu na těle Randa zastudily jako kapky ledu, takže mu troubení připadalo jako potměšilý smích. Napadlo ho, že ve vzduchu je silně cítit právě otevřený hrob. Jestli tu zůstanu stát, tak ten hrob bude můj.
Popadl košili, seškrábal se po žebříku dolů a rozběhl se.
2
Uvítání
Síně faldarské tvrze, jejichž hladké kamenné stěny byly vyzdobeny několika málo goblény a malbami krajinek, kypěly novinkami o nadcházejícím příchodu amyrlinina stolce. Sloužící v černozlatých livrejích pobíhali sem a tam, aby vyplnili rozličné úkoly, a sténali, že pro tolik lidí přicházejících bez předchozího upozornění nebudou mít všechno připravené. Tmavoocí válečníci s hlavami vyholenými až na pramen na temeni, jejž si svazovali koženou šňůrkou, sice neutíkali, ale z jejich kroku byl poznat chvat a tváře jim svítily vzrušením, které si normálně schovávali pro boj. Jak Rand pospíchal kolem, někteří z mužů na něj zavolali.
„Aha, tady jsi, Rande al’Thore. Mír provázej tvůj meč. Jdeš se umýt? Určitě chceš vypadat co nejlépe, když máš být představen amyrlin. Ona bude chtít vidět tebe a tvé dva přátele, stejně jako ženy, na to se můžeš spolehnout.“
Rand doběhl k širokému schodišti, po němž mohlo projít vedle sebe dvacet mužů, vedoucímu k mužským pokojům.
„Přichází sama amyrlin a dopředu se ohlásila asi jako potulný forman. Musí to být kvůli Moirain Sedai a vám jižanům, co? Kvůli čemu jinému?“
Široké, železem okuté dveře do mužských pokojů byly otevřené a ucpané vyholenými mužskými, špitajícími si o amyrlinině příchodu.
„Hej, jižane! Amyrlin je tady. Určitě přišla za tebou a za tvými přáteli. Mír, jaká to pro tebe veliká pocta! Ona jen zřídka opouští Tar Valon, a do Hraničních států nikdy, co se pamatuju, nezavítala.“
Rand je všechny odbyl několika slova. Musí se umýt. Najít si čistou košili. Na řeči nemá čas. Mysleli si, že chápou, a nechali ho jít. Nikdo z nich nic nevěděl, pouze to, že s přáteli přijeli ve společnosti Aes Sedai a že dva z jeho přátel jsou ženy, které se hodlají v Tar Valonu cvičit jako Aes Sedai, ale jejich slova ho bodala, jako by věděli všechno. Přichází si pro mě.
Rand proběhl mužskými pokoji a vrhl se do komnaty, kterou sdílel s Matem a Perrinem... a ztuhl, přičemž mu poklesla brada. Pokoj byl plný žen v černozlaté a všechny cílevědomě pracovaly. Místnost to nebyla velká, a dvě okna, vysoké úzké stříhly, shlížející na vnitřní nádvoří, vzhledu komnaty příliš nepomáhala. Tři lůžka na stupních obložených černobílými dlaždicemi, u jejich čel truhlice, tři prostá křesla, umyvadlo vedle dveří a vysoký a široký šatník místnost zcela vyplňovaly. Osm žen tu připomínalo rybky ve vrši.
Ženy se na něj skoro ani nepodívaly. Vytahovaly jeho šaty – Matovy a Perrinovy také – ze šatníku a dovnitř dávaly nové. Cokoliv našly v kapsách, pokládaly na truhlice a staré šaty bezstarostně odhazovaly jako hadry.
„Co to děláte?“ chtěl vědět Rand, když popadl dech. „To jsou moje šaty!“ Jedna z žen nakrčila nos a strčila prst do trhliny na rukávu jeho jediného kabátce, načež ho přihodila na hromadu na podlaze.
Jiná, černovlasá žena s velkým kroužkem klíčů u pasu, na něj upřela oči. To byla Elansu, šatajan tvrze. Rand ji považoval za jakousi hospodyni, i když dům, o který pečovala, byl pevností a její příkazy plnily tucty sloužících. „Moirain Sedai řekla, že máte všichni obnošené šaty, a urozená paní Amalisa vám nechala udělat nové. Hlavně se nám nepleť pod nohy,“ dodala pevně, „a my tím rychleji skončíme.“ Bylo jen pár mužů, které šatajan nemohla přimět, aby udělali, co chce – někteří říkali, že ji poslouchá dokonce i urozený pán Agelmar – a zřejmě vůbec nepředpokládala, že by s mužem tak mladým, že by klidně mohl být jejím synem, mohly být potíže.
Rand ztěžka polkl, protože to, co měl na jazyku, říci musel. Neměl čas na hádky. Amyrlinin stolec pro něj mohl každou chvíli poslat. „Ctím urozenou paní Amalisu za její dar,“ podařilo se mu ze sebe vypravit po shienarském způsobu, „a ctím i tebe, Elansu Šatajan. Prosím, vyřiď má slova urozené paní Amalise a pověz jí, že jí sloužím tělem i duší.“ To by mělo uspokojit shienarskou lásku k obřadnosti obou žen. „Ale teď mě omluv, chci se převléknout.“
„To je v pořádku,“ uklidňovala ho Elansu. „Moirain Sedai řekla, že máme všechno staré odnést. Každičký steh. I spodní prádlo.“ Několik žen si ho úkosem prohlíželo. Žádná z nich se nepohnula směrem ke dveřím.
Rand se kousl do rtu, aby se hystericky nerozchechtal. V Shienaru dělali spoustu věcí jinak, než byl zvyklý, a na něco si snad nikdy nezvykne, i kdyby žil věčně. Zvykl si koupat se brzy po ránu, když byly velké vykachličkované bazény prázdné, protože zjistil, že jinak by s ním do lázně mohly klidně vlézt i ženy. Mohla to být kuchtička nebo samotná urozená paní Amalisa, sestra urozeného pána Agelmara – lázně byly jediným místem v Shienaru, kde si byli všichni rovni – a obě by čekaly, že jim umyje záda na oplátku za stejnou službu, a zeptaly by se ho, proč že je tak rudý ve tváři, snad nestrávil příliš dlouhou dobu na slunci? Ženské brzy zjistily, co je příčinou jeho ruměnců, a všechny ženy v pevnosti do jediné to zjevně fascinovalo.
Za hodinu bych mohl být klidně mrtvý nebo něco horšího, a ony čekají, až mě uvidí, jak se červenám! Rand si odkašlal. „Kdybyste počkaly venku, podal bych vám zbytek. Na mou čest.“