Věže půlnoci
Robert Jordan
Brandon Sanderson
Pro Jasona Denzela, Melissu Craibovou, Boba Kluttze, Jennifer Liangovou, Lindu Taglieriovou, Matta Hatche, Leigh Butlerovou, Mikea Mackerta a všechny čtenáře, součástí jejichž životů se Kolo času za ta léta stalo, a tím zlepšili životy jiným.
Dokonce i uvnitř državy začalo být brzy zřejmé, že vzor je stále křehčí. Obloha temněla. Objevovali se naši mrtví, stáli v kruzích za hranicemi državy a hleděli dovnitř. A nejvíc nás znepokojovalo, že stromy churavěly a žádná píseň je nedokázala uzdravit.
A v tomto čase soužení jsem předstoupil před velký pařez. Nejprve mi to zakázali, ale má matka Kovril požadovala, abych dostal příležitost. Nevím, co zapříčinilo změnu v jejím srdci, neboť ona sama předtím velice přesvědčivě zastávala opačný názor. Ruce se mi třásly. Měl jsem mluvit jako poslední a zdálo se, že se většina už rozhodla otevřít Knihu překladů. Mě považovali jen za cosi navíc.
A já jsem věděl, že pokud nebudu mluvit správně, lidé budou Stínu čelit sami. V tu chvíli mne nervozita opustila. Cítil jsem jen klid, pokojný pocit, že mám cíl. Otevřel jsem ústa a promluvil.
- z Draka Znovuzrozeného Loiala, syna Arenta syna Halanova, z državy Šangtaj součástí jejichž životů se Kolo času za ta léta stalo, a tím zlepšili životy jiným.
Tiše zvedl luk a cítil, jak se mu uvnitř rukavic ze srnčí kůže potí prsty. Nasadil šíp, opatrně natáhl tětivu, zvedl ji k tváři a nasál vůni šípu. Husí peří a pryskyřice.
Zpoza jižního úbočí se vynořila postava. Muž ztuhl, zatímco starý soumar s rozcuchanou hřívou prošel kolem něj a pokračoval v chůzi. Zastavil se teprve tehdy, když se provaz na jeho krku napjal.
Muž měl na sobě hnědou košili se šněrováním a zaprášené spodky. U pasu mu visel meč a paže měl silné a svalnaté, ale nevypadal nebezpečně. Vlastně byl Lanoví mírně povědomý.
„Urozený pane Mandragorane!“ řekl ten muž, pospíšil si kupředu a koně táhl za sebou. „Konečně jsem tě našel. Myslel jsem si, že pojedeš po Kremerské cestě!“
Lan sklonil luk a zastavil Mandarba. „Znám tě?“
„Přivezl jsem zásoby, můj pane!“ Muž měl černé vlasy a opálenou kůži. Nejspíš Hraničář. Horlivě se hrnul dál a rukou se silnými prsty táhl koně za sebou. „Napadlo mě, že nebudeš mít dost jídla. Stany – čtyři, pro jistotu – a taky nějaká voda. Píce pro koně. A…“
„Kdo jsi?“ vyštěkl Lan. „A jak víš, kdo jsem já?“
Muž se prudce zastavil. „Já jsem Bulen, můj pane. Z Kandoru?“
Z Kandoru… Lan si vzpomněl na jednoho vyčouhlého poslíčka. Překvapeně zaznamenal podobu. „Bulen? To bylo před dvaceti lety, chlape!“
„Já vím, urozený pane Mandragorane. Ale když se v paláci rozneslo, že byl zlatý jeřáb opět pozvednut, věděl jsem, co musím udělat. Naučil jsem se dobře zacházet s mečem, můj pane. Přišel jsem, abych jel s tebou a…“
„Zprávy o mojí cestě se donesly až do Aesdaišaru?“
„Ano, můj pane. Víš, přijela k nám paní eTNyneiva. Řekla nám, cos udělal. Ostatní se shromažďují, ale já jsem vyrazil jako první. Věděl jsem, že budeš potřebovat zásoby.“
Světlo tu ženskou spal, pomyslel si Lan. A přiměla ho přísahat, že přijme ty, kteří si budou přát jet s ním! No, když si ona může pohrávat s pravdou, tak on může taky. Lan řekl, že přijme každého, kdo s ním bude chtít jet. Tenhle muž šel pěšky. Takže ho Lan může odmítnout. Nepatrný rozdíl, ale dvacet let s Aes Sedai ho naučilo něco málo o tom, jak si dávat pozor na to, co kdo říká.
„Vrať se zpátky do Aesdaišaru,“ řekl Lan. „Pověz jim, že se moje žena spletla a já zlatého jeřába nepozvedl.“
„Ale…“
„Nepotřebuju tě, synu. Běž.“ Lan patami pobídl Mandarba k chůzi a projel kolem muže, stojícího na cestě. Chvilku se Lan domníval, že Bulen jeho příkaz uposlechne, přestože jej z kličkování kolem přísahy hryzalo svědomí.
„Můj otec byl Malkier,“ ozval se za ním Bulen.
Lan jel dál.
„Umřel, když mi bylo pět,“ zavolal Bulen. „Oženil se s Kandořankou. Oba zabili banditi. Moc si na ně nepamatuju. Jenom něco, co mi otec řekl… Že jednoho dne budeme bojovat za zlatého jeřába. Zbylo mi po něm jenom tohle.“
Lan se nedokázal ubránit, aby se neohlédl, zatímco Mandarb kráčel dál. Bulen zvedl hadori, tenký proužek kůže, který na hlavě nosili Malkierové, kteří slíbili bojovat proti Stínu.
„Nosil bych hadori svého otce,“ zakřičel Bulen silnějším hlasem. „Ale nemám koho se zeptat, jestli můžu. Taková je tradice, ne? Někdo mi musí dát právo si hadori vzít. No, budu proti Stínu bojovat celý život.“ Pohlédl dolů na hadori, pak znovu zvedl oči a zaječeclass="underline" „Postavím se temnotě, al’Lane Mandragorane. Řekneš mi, že nemůžu?“
„Jdi za Drakem Znovuzrozeným,“ zavolal na něj Lan. „Nebo k armádě své královny. Oba tě přijmou.“
„A ty? Pojedeš až k Sedmivěží bez zásob?“
„Něco si seženu.“
„Odpusť mi, můj pane, ale viděls, jak teď země vypadá? Morna proniká stále dál a dál na jih. Nic tam neroste, dokonce ani na kdysi úrodné půdě. Zvěře je málo.“
Lan zaváhal. Přitáhl Mandarbovi uzdu.
„Tehdy před lety,“ zavolal Bulen, zatímco kráčel vpřed a jeho kůň jej následoval, Jsem sotva věděl, kdo jsi, i když jsem věděl, že jsi mezi námi ztratil někoho, kdo ti byl drahý. Celé roky jsem se proklínal, že jsem ti nesloužil lip. Přísahal jsem, že ti jednoho dne stanu po boku.“ Došel k Lanoví. „Ptám se tebe, protože otce nemám. Můžu nosit hadori a bojovat po tvém boku, al’Lane Mandragorane? Můj králi?“
Lan pomalu vydechl a uklidnil se. Nyneivo, až tě příště uvidím… Ale on už ji neuvidí. Snažil se na to příliš nemyslet.
Přísahal. Aes Sedai své sliby různě obcházely, ale dávalo mu to právo dělat totéž? Ne. Muže dělala čest. Nemohl Bulena odmítnout.
„Pojedeme na zapřenou,“ řekl Lan. „Zlatého jeřába nepozvedneme. Nikomu neprozradíš, kdo jsem.“
„Ano, můj pane,“ přikývl Bulen.
„Pak nos hadori s pýchou,“ řekl Lan. „Příliš málo lidí zachovává staré zvyky. A ano, můžeš se ke mně připojit.“
Lan pobídl Mandarba do kroku a Bulen ho pěšky následoval. A z jednoho se stali dva.
Perrin opět udeřil kladivem do rozžhaveného kusu železa. Do vzduchu se rozlétla sprška jisker jako zářící hmyz. Na tváři se mu perlil pot.
Některým lidem připadalo zvonění kovu o kov drásavé. Ne tak Perrinovi. Ten zvuk jej uklidňoval. Zvedl kladivo a udeřil.
Jiskry. Létající’ úlomky světla, které se odrážely od jeho kožené vesty a zástěry. Při každé ráně se stěny místnosti – z pevného kalinového dřeva – rozmazaly v ozvěně úderů kovu o kov. Snil, přestože nebyl ve vlčím snu. Věděl to, ačkoli nevěděl jak.
Okna byla temná; jediné světlo vycházelo z tmavě rudého ohně, planoucího vpravo od něj. V uhlících syčely dva kusy železa a čekaly, až na ně v kovárně přijde řada. Perrin opět udeřil kladivem.
Toto byl klid. Toto byl domov.
Dělal něco důležitého. Moc důležitého. Byl to kus něčeho většího. První krok, jak něco vytvořit, bylo pochopit, z čeho se to skládá. To Perrina pantáta Luhhan naučil první den v kovárně. Nemohli jste vyrobit rýč, pokud jste nechápali, jak nasadit čepel na násadu. Nemohli jste vyrobit pant, pokud jste nevěděli, jak se na sebe obě části nasazují. Nemohli jste vyrobit dokonce ani hřebík, bez znalosti jeho částí: hlavu, dřík, špičku.