A ta temnota postupovala vpřed.
Malenarin se vyřítil z pracovny a vyběhl po schodech na střechu, kde se vítr opíral do mužů, kteří tlačili a hýbali zrcadly.
„Poslali jste zprávu na jih?“ zeptal se naléhavě.
„Ano, pane,“ odpověděl poručík Landalin. Vzbudili ho, aby se ujal velení na vrcholku věže. „Zatím žádná odpověď.“
Malenarin pohlédl dolů a rozeznal tři jezdce, kteří se nejvyšší rychlostí vzdalovali od věže. Poslové odjeli. Zastaví se v Barklanu, pokud na tu věž nezaútočili. Tamní kapitán je pro jistotu pošle dál na jih. A jestli Barklan nestojí, chlapci pojedou dál a bude-li to třeba, až do hlavního města.
Malenarin se obrátil zpět k bouři. Postupující temnota ho znervózňovala. Přicházela.
„Shromážděte zásoby a vyprázdněte sklepy,“ nařídil Landalinovi. „Ať podavači dají dohromady všechny šípy a vytvoří stanoviště pro zásobování lučištníků, a umístěte lučištníky na všechna úzká místa, ke všem střílnám a oknům. Zapalte ohně a muži ať jsou připravení zvednout vnější rampy. Připravte se na obléhání.“
Landalin štěkal rozkazy a muži chvátali pryč. Malenarin slyšel, jak na kamenech za ním zaskřípaly boty, a ohlédl se. To už se Jargen vrátil?
Ne. Byl to téměř čtrnáctiletý mladík, příliš mladý, než aby mu rostly vousy, s rozcuchanými tmavými vlasy, kterému po tváři stékal pot, způsobený – nejspíš – tím, jak vyběhl několik pater věže.
Keemlin. Malenarin pocítil bodnutí strachu, který okamžitě vystřídal hněv. „Vojáku! Měl jsi odjet se zprávou!“
Keemlin se kousl do rtu. „No, pane,“ řekl, „Jel Tian, který byl čtyři místa pode mnou. Je o pět, možná deset liber lehčí než já. To je velký rozdíl, pane. Pojede mnohem rychleji a já jsem si domyslel, že to bude důležitá zpráva. Takže jsem požádal, aby ho poslali místo mě.“
Malenarin se zamračil. Kolem se pohybovali vojáci, pospíchali dolů po schodech nebo se s luky shromažďovali na kraji věže. Venku vyl vítr a začalo tiše, avšak vytrvale hřmít.
Keemlin mu pohlédl do očí. „Tianova matka, urozená paní Yabeth, přišla kvůli Momě o čtyři syny,“ řekl tak tiše, že to slyšel jen Malenarin. „Tian je jediný, který jí zůstal. Jestli má někdo z nás šanci dostat se z toho, pane, myslel jsem, že by to měl být on.“
Malenarin nespouštěl ze syna pohled. Chlapec chápal, co se blíží. Světlo mu pomáhej, chápal to. A poslal místo sebe pryč jiného.
„Kralle,“ vyštěkl Malenarin a podíval se na jednoho z vojáků, který je míjel.
„Ano, můj pane veliteli?“
„Zaběhni dolů do mé pracovny,“ řekl Malenarin. „V mojí dubové truhle leží meč. Přines mi ho.“
Muž se zasalutováním poslechl.
„Otče?“ ozval se Keemlin. „Narozeniny mám až za tři dny.“
Malenarin vyčkával s rukama založenýma za zády. V tuto chvíli bylo jeho nej důležitějším úkolem nechat se jako velitel vidět, dodat svým vojákům jistotu. Králi se vrátil s mečem; jeho obnošenou pochvu zdobil znak hořícího dubu. Znak rodu Rai.
„Otče…“ zopakoval Keemlin. „Já…“
„Chlapec dostane zbraň, když se z něj stává muž,“ řekl Malenarin. „Zdá se, že na to už je pozdě, synu. Protože já vidím stát muže před sebou.“ Pravou rukou před sebe meč natáhl. Vojáci na vrcholku věže se k němu obraceli; lučištníci s připravenými luky, vojáci, kteří obsluhovali zrcadla, muži na hlídce. Byli to Hraničáři, a jako takoví všichni do posledního dostali v den čtrnáctých narozenin meč. Každému z nich se při tom tajil dech, při tom nádherném pocitu přicházející dospělosti. Zažil to každý z nich, ale to nečinilo tento okamžik o nic méně významným.
Keemlin poklekl na koleno.
„Proč tasíš meč?“ zeptal se Malenarin tak hlasitě, aby ho slyšel každý muž na vrcholku věže.
„Na obranu své cti, své rodiny nebo své vlasti,“ odpověděl Keemlin.
„Jak dlouho budeš bojovat?“
„Dokud se můj poslední dech nepřipojí k severnímu větru.“
„Kdy přestaneš být ostražitý?“
„Nikdy,“ zašeptal Keemlin.
„Řekni to hlasitěji!“
„Nikdy!“
„Jakmile tasíš tento meč, staneš se válečníkem a stále ho budeš mít při ruce, abys byl připravený bojovat se Stínem. Tasíš tento meč a připojíš se k nám jako muž?“
Keemlin vzhlédl, pak pevně sevřel jílec a zbraň vytáhl.
„Povstaň jako muž, můj synu!“ prohlásil Malenarin.
Keemlin vstal, podržel zbraň vzhůru a na zářivé čepeli se odráželo rozptýlené sluneční světlo. Muži na vrcholku věže zajásali.
V takové chvíli nebylo hanba mít v očích slzy. Malenarin zamrkal, pak poklekl a zapnul pás s pochvou synovi kolem pasu. Muži dál jásali a křičeli a on věděl, že to není jen kvůli jeho synovi. Křičeli Stínu navzdory. Na okamžik zněly jejich hlasy hlasitěji než hrom.
Malenarin vstal a položil synovi ruku na rameno, zatímco chlapec zastrčil meč do pochvy. Společně se obrátili, aby čelili přicházejícímu Stínu.
„Támhle!“ řekl jeden z lučištníků a ukázal vzhůru. „V mracích něco je!“
„Draghkar!“ ozval se další.
Nepřirozené mraky teď byly blízko a stín, který vrhaly, už déle nedokázal skrývat vlnící se hordy trolloků pod nimi. Něco slétlo z oblohy, ale tucet jeho lučištníků vystřelil. Tvor zavřeštěl a při pádu nemotorně mával tmavými křídly.
Jargen se protlačil k Malenarinovi. „Můj pane,“ řekl a střelil pohledem po Keemlinovi, „chlapec by měl být dole.“
„Už to není chlapec,“ odvětil Malenarin s pýchou. „Ale muž. Hlášení?“
„Všechno je připravené.“ Jargen pohlédl přes zeď a přicházející trolloky sledoval tak klidně, jako by si prohlížel koňskou stáj. „Zjistí, že tenhle strom nejde tak snadno pokácet.“
Malenarin přikývl. Keemlin měl ztuhlá ramena. To moře trolloků se zdálo být nekonečné. Takovému nepříteli věž nakonec podlehne. Trolloci budou stále přicházet, vlna za vlnou.
Všichni muži na vrcholku však znali svou povinnost. Budou zplozence Stínu zabíjet, dokud budou moct, v naději, že získají dost času, aby zprávy k něčemu byly.
Malenarin byl muž z Hraničních států, takjako jeho otec, tak jako jeho syn vedle něj. Znali svůj úkol. Držet se, dokud vás té povinnosti nezprostí.
Nic jiného v tom nebylo.
1
Nejprve jablka
Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývají třetím, věkem, který má teprve nastat, věkem dávno minulým, se nad mlhou zahalenými vrcholky Imfaralu zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.
Ten svěží a lehký vítr tančil přes pole čerstvé horské trávy ztuhlé mrazem. Námraza přetrvávala i po prvních paprscích slunce, chráněná všudypřítomnými mračny, která stála vysoko nad nimi. Už to byly celé týdny, co se mraky pohnuly, a sinalá nažloutlá tráva to dokazovala.
Vítr rozvířil ranní mlhu, mířil na jih a zastudil malou smečku tormů. Zvířata ležela na ploché, skvrnami lišejníku poseté žulové římse a čekala, až se budou vyhřívat v ranních slunečních paprscích, které nepřijdou. Vítr se přelil přes římsu, prohnal se po úbočí řídce zarostlém stromy můra, které měly provazovitou kůru a zelené chomáče silných jehlovitých listů.
Na úpatí předhůří se vítr stočil na východ a prolétl otevřenou plání, kterou vojenské sekery zbavily stromů i křoví. Vražedné pole obklopovalo třináct pevností, vysokých a vytesaných z neleštěného černého mramoru, jehož bloky zůstaly hrubě opracované, aby vyzařovaly prvotní pocit nezformované síly. Toto byly věže postavené pro válku. Podle tradice nebyly obydlené. Jak dlouho to potrvá – jak dlouho vydrží tradice na světadílu utápějícím se v chaosu – to se teprve uvidí.