Už téměř dorazili k Jehannahské silnici. Původně ji Perrin plánoval překročit a pokračovat dál na sever směrem k Andoru. Kvůli chorobě, která zasáhla jeho tábor a při níž málem zemřeli oba aša’manové, však ztratil velké množství času. Pak je ještě víc zpomalilo tohle husté bahno. Celkově vzato, Malden opustili víc než před měsícem, a dostali se jen tak daleko, jak Perrin na začátku doufal urazit za týden.
Perrin zastrčil ruce do kapes kabátu a nahmatal malý kovářský hlavolam, který se tam ukrýval. Našli ho v Maldenu a on si zvykl si s ním pohrávat. Dosud se mu nepodařilo přijít na to, jak ho rozložit. Byl to nejsložitější hlavolam, jaký kdy viděl.
Po pantátovi Gillovi nebo lidech, které Perrin poslal napřed se zásobami, nebylo ani vidu ani slechu. Gradymu se podařilo otevřít pár malých průchodů, aby za nimi vyslali zvědy, ale ti nepřinesli nic nového. Perrin si o ně začínal dělat starosti.
„Můj pane?“ zeptal se nějaký muž. Stál vedle Perrinova koně. Turné byl štíhlý chlapík s vlnitými zrzavými vlasy a vousy, které si svazoval koženými šňůrkami. V poutku na opasku nosil zavěšenou válečnou sekeru, ohavnou věc s bodcem vzadu. „Nemůžeme vám zaplatit moc,“ řekl Perrin. „Tvoji muži nemají koně?“
„Ne, můj pane,“ odpověděl Turné a ohlédl se na svých tucet společníků. „Jarr ho měl. Snědli jsme ho před pár týdnama.“ Turné páchl nemytým potem a špínou a nad tím vším se vznášel odér zvláštní vyčpělosti. Byl už tak citově otupělý? „Kdyby ti to nevadilo, můj pane. Žold může počkat. Jestli máš jídlo… no, to bude prozatím stačit.“ Měl bych je poslat pryč, pomyslel si Perrin. Už máme příliš mnoho hladových krků. Světlo, má se lidí zbavovat. Ale tihle chlápci vypadali, že to se zbraněmi umi, a kdyby je odmítl, nepochybně by se dali na drancování.
„Jděte dozadu,“ řekl Perrin. „Najděte muže jménem Tam al’Thor-je to hřmotný chlapík, oblečený jako sedlák. Kdokoli by vám měl ukázat, kde ho najdete. Pověz mu, že jsi mluvil s Perrinem a já jsem řekl, že vás má najmout za jídlo.“
Špinaví muži se uvolnili a z jejich vytáhlého vůdce byla cítit skutečná vděčnost. Vděčnost! Žoldáci – možná banditi – vděční za to, že si je najmou jenom za jídlo. Tak to teď na světě chodilo.
„Řekni mi, můj pane,“ ozval se Turné, když se jeho společníci vydali podél zástupu uprchlíků. „Opravdu máte jídlo?“
„Máme,“ řekl Perrin. „Právě jsem ti to řekl.“
„A ono se přes noc nezkazí?“
„Jasně že ne,“ odpověděl Perrin přísně. „Ne když ho řádně uložíš.“ V části obilí možná byli moli, ale bylo jedlé. Muži to zjevně připadalo neuvěřitelné, jako kdyby Perrin tvrdil, že jeho vozům brzy narostou křídla a odletí do hor.
„Tak už běž,“ řekl Perrin. „A nezapomeň svým mužům říct, že u nás v táboře dbáme na pořádek. Žádné rvačky ani krádeže. Jestli se doslechnu, že děláte potíže, budete venku coby dup.“
„Ano, můj pane,“ odpověděl Turné a pak se obrátil a odspěchal za svými muži. Byl cítit upřímností. Tama moc nepotěší, že má na krku další bandu žoldáků, ale Šaidové byli stále někde tam venku. Zdálo se, že se většina z nich vydala na východ. Ale vzhledem k tomu, jak pomalu se Perrinovo vojsko přesouvalo, dělal si starosti, že by Aielové mohli změnit názor a vrátit se pro něj.
Se dvěma dvouříčskými muži po boku pobídl Kliďase vpřed. Teď, když byl Aram mrtvý, si muži z Dvouříčí – naneštěstí – dali za úkol dělat Perrinovi osobní stráž. Dneska ho otravovali Wil al’Seen a Reed Soalen. Perrin seje pokoušel kvůli tomu seřvávat. Ale oni trvali na svém a on měl jiné starosti, z nichž jeho zvláštni sny nebyly ty nejmenší. Pronásledovaly ho obrazy, jak pracuje v kovárně a nedokáže vyrobit nic, co by za něco stálo.
Přestaň na ně myslet, řekl si, zatímco projížděl dopředu podél zástupu s al’Seenem a Soalenem po boku. Afói dost nočních můr, i když jsi vzhůru. O ty se starej nejdřív.
Kolem něj se rozkládala otevřená louka, třebaže tráva na ní žloutla, a Perrin si rozladěně všiml několika rozsáhlých ploch práchnivějícího lučního kvítí. Jarní deště proměnily většinu podobných oblastí v bahnité pasti. Pochod s tolika uprchlíky byl pomalý dokonce i tehdy, když nebral v úvahu bubliny zla a bahno. Všechno trvalo déle, než očekával, včetně cesty z Maldenu.
Kolem kráčející armády se rozstřikovalo bláto; většina uprchlíků jím měla pokryté kalhoty i sukně a vzduch byl nasáklý jeho lepkavým pachem. Perrin dojel k předním řadám zástupu, míjel jezdce s červenými hrudními pláty, vysoko zvednutými kopími a přilbami podobnými hrncům s okrajem. Okřídlená garda z Mayene. V jejich čele jel urozený pán Gallenne, který si u boku držel přilbu s červeným chocholem. Na koni seděl dost strnule na to, aby si člověk mohl myslet, že je na přehlídce, ale bystře sledoval okolní krajinu. Byl to dobrý voják. V tomto vojsku bylo mnoho dobrých vojáků, ačkoli zabránit jim, aby si šli po krku, bylo občas stejně těžké jako ohýbat podkovu.
„Urozený pane Perrine!“ vykřikl čísi hlas. Arganda, první kapitán Ghealdanu, se na vysokém grošovaném valachovi protlačil mezi řadami mayenerských oddílů. Jeho vojáci jeli v širokém zástupu vedle Mayenerů – od chvíle, kdy se vrátila Alliandre, trval Arganda na stejném zacházení. Stěžoval si, že okřídlená garda často jezdí v čele. Než by vyvolával další hádky, Perrin raději nařídil, aby jejich oddíly jely bok po boku.
„Byla to ďo/.řz banda žoldáků?“ vyptával se Arganda, který zpomalil koně vedle Perrina.
„Malá banda,“ řekl Perrin. „Nejspíš to kdysi bývala stráž nějakého místního urozeného pána.“
„Zběhové.“ Arganda si stranou odplivl. „Měl jsi pro mě poslat. Moje královna je chce pověsit! Nezapomínej, že jsme teď v Ghealdanu.“
„Tvoje královna je moje leníce,“ řekl Perrin, když dojížděli do čela zástupu. „Nebudeme nikoho věšet bez důkazu, že spáchal zločin. Jakmile budou všichni bezpečně zpátky tam, kam patří, můžeš začít žoldáky probírat a uvidíš, jestli je možný někoho z nich obvinit. Do té doby jsou to jen hladoví muži, kteří hledají někoho, koho by následovali.“
Z Argandy byla cítit nespokojenost. Po úspěšném útoku na Malden se k sobě s Gallennem několik dní chovali přátelsky, ale v nekonečném bahně a pod oblohou plnou hřmících mračen se staré rozpory znovu začínaly vynořovat na povrch.
„Nedělej si starosti,“ řekl Perrin. „Nechal jsem na nováčky dohlížet.“ Také nechával dohlížet na uprchlíky. Někteří byli tak poslušní, že si bez pokynu málem ani nezašli na záchod; jiní se neustále ohlíželi přes rameno, jako by čekali, že zpoza vzdáleného okraje lesa každou chvíli vyskočí Šaidové. Lidé, z nichž čpěl takový děs, mohli dělat potíže, a různé frakce v jeho táboře se už řeď’pohybovaly, jako by se plahočily bodláčím.
„Můžeš někoho poslat, aby si s nováčky promluvil, Argando,“ řekl Perrin. „Jenom promluvil. Zjisti, odkud jsou, jestli sloužili nějakému urozenému pánovi a jestli můžou dodat něco k našim mapám.“ Neměli žádné dobré mapy oblasti a byli nuceni nechat Ghealdaňany – včetně Argandy – aby nějaké nakreslili zpaměti.