Arganda odjel a Perrin se přesunul k čelu zástupu. Být velitel mělo i své výhody; tady vpředu nebyl pronikavý zápach nemytých těl a bahna tak silný. Před sebou konečně spatřil Jehannahskou silnici podobnou dlouhému koženému řemeni, který protíná pláně na vrchovině a míří na severozápad.
Nějakou dobu jel Perrin ponořený v myšlenkách. Nakonec dojeli k cestě. Ta nebyla tak hrozně rozbahněná jako louky, ačkoli pokud bude stejná jako jiné cesty, po nichž Perrin putoval, bude místy také bahnitá a podemletá. Když dorazili k silnici, všiml si, že se k němu blíží Gaul. Aiel byl na výzvědách, a když Perrin vyjel s koněm na cestu, zpozoroval, že někdo jede za Gaulem směrem k nim.
Byl to Fennel, jeden z podkováni, které Perrin poslal napřed s pantátou Gillem a ostatními. Při pohledu na něj pocítil Perrin úlevu, hned však následovanou obavami. Kde jsou ostatní?
„Urozený pane Perrine!“ vykřikl muž a popojel vpřed. Gaul ustoupil stranou. Fennel byl širokoplecí muž a na zádech nosil přivázanou pracovní sekeru s dlouhým toporem. Byla z něj cítit úleva. „Světlo budiž pochváleno. Myslel jsem si, že sem nikdy nedorazíte. Tvůj muž říká, že se záchrana podařila?“
„Podařila, Fennele,“ zamračil se Perrin. „Kde jsou ostatní?“
„Pokračovali dál v cestě, můj pane,“ řekl Fennel a uklonil se v sedle. „Nabídl jsem se, že tady zůstanu a počkám na tebe. Víš, potřebovali jsme ti to vysvětlit.“
„Vysvětlit?“
„Ostatní se vydali k Lugardu,“ vysvětlil Fennel. „Po cestě.“
„Cože?“ zeptal se rozčileně Perrin. „Rozkázal jsem jim pokračovat na sever!“
„Můj pane,“ zatvářil se Fennel zahanbeně. „Potkali jsme lidi, kteří cestovali odtamtud; říkali, že kvůli bahnu jsou cesty na sever pro velké vozy i dvoukoláky téměř neprůjezdné. Pantáta Gill se rozhodl, že nejlepší způsob, jak splnit tvoje rozkazy, bude vydat se do Caemlynu přes Lugard. Omlouvám se, můj pane. Proto musel jeden z nás zůstat tady.“
Světlo! Neni divu, že zvědové Gilla a ostatní nenašli. Pátrali špatným směrem. Nu, poté, co se sám celé týdny pachtil bahnem – a občas se musel zastavit, aby přečkal bouři – jim Perrin nemohl vyčítat, že se rozhodli vydat po cestě. Což mu nebránilo, aby neměl pocit marnosti.
„Jak moc jsme pozadu?“ zeptal se.
„Jsem tady pět dní, můj pane.“
Takže Gilla s ostatními to taky zpomalilo. Nu, alespoň něco.
„Jdi si dát něco k jídlu, Fennele,“ řekl Perrin. „A díky, žes zůstal, abys mi dal vědět, co se stalo. Bylo to od tebe statečné, čekat sám tak dlouho.“
„Někdo to udělat musel, můj pane.“ Zaváhal. „Většina se bála, že jsi… no, že se něco pokazilo, můj pane. Víš, mysleli jsme si, že budete rychlejší než my, protože máme ty voziky. Ale podle toho, jak to tady vypadá, ses rozhodl vzít s sebou celé město!“
Naneštěstí to nebylo daleko od pravdy. Perrin mávnutim ruky poslal Fennela pryč.
„Našel jsem ho asi hodinu cesty odtud,“ řekl Gaul tiše. „Vedle pahorku, na kterém by se výborně tábořilo. Je tam dost vody a dobrý výhled.“
Perrin přikývl. Budou se muset rozhodnout co dál – počkat, až budou Grady s Nealdem schopní vytvořit velké průchody, vydat se za pantátou Gillem a ostatními pěšky, nebo poslat většinu lidí na sever a jen pár k Lugardu? Bez ohledu na to, jak se rozhodne, bude dobré se na zbytek dne utábořit a probrat to. „Buď tak hodný a dej vědět ostatním,“ řekl Perrin Gaulovi. „Dojdeme po cestě na místo, které jsi našel, a pak probereme, co dál. A požádej pár Děv, jestli by neprozkoumaly cestu druhým směrem, abychom se ujistili, že nás nepřekvapí někdo, kdo se pohybuje po cestě za námi.“
Gaul přikývl a odešel předat zprávu. Perrin zůstal sedět na koni a přemýšlel. Měl chuť okamžitě poslat Argandu a Alliandre na severozápad k Jehannahu. Děvy ale zahlédly pár šaidských zvědů, jak pozorují jeho armádu. Nejspíš měli jen ověřit, že Perrin nepředstavuje hrozbu, ale stejně ho to zneklidňovalo. Byly to nebezpečné časy.
Nejlepší bude, když si Alliandre a její lidi nechá prozatím u sebe, kvůli jejímu i svému bezpečí, přinejmenším do té doby, než se Grady s Nealdem zotaví. Hadí uštknutí z bubliny zla mělo na ty dva a Masuri – jedinou Aes Sedai, kterou hadi uštkli – horší dopad než na ostatní.
Grady nicméně začínal opět vypadat svěže. Brzy bude schopen vytvořit dostatečně velký průchod, aby jim mohla projít armáda. Pak bude moct Perrin poslat Alliandre a dvouříčské muže domů. Sám může odcestovat zpátky k Randovi, předstírat, že se udobřili – většina lidí si stále myslela, že se s Randem rozešli ve zlém – a pak se konečně zbavit Berelain a její okřídlené gardy. Všechno by mohlo znovu být tak, jak by to být mělo.
Světlo dej, ať to všechno jde tak snadno. Zatřásl hlavou a rozehnal vířící barvy a obrazy, které se mu objevily před očima pokaždé, když myslel na Randa.
Nedaleko od něj vycházela Berelain se svými oddíly na cestu a tvářila se velice potěšeně, že má pod nohama konečně pevnou zem. Nádherná tmavovláska na sobě měla elegantní zelené šaty a opasek s ohnivými opály. A znepokojivě hluboký výstřih. Během nepřítomnosti Faile na ni začal spoléhat, jakmile se k němu přestala chovat jako k výjimečnému kanci, kterého je třeba ulovit a stáhnout z kůže.
Nyní byla Faile zpátky a zdálo se, že jeho příměří s Berelain skončilo. Annoura jela jako obvykle v její blízkosti, ačkoli netrávila čas povídáním jako kdysi. Perrin nikdy nepřišel na to, proč se stýkala s prorokem. Nejspíš ani nikdy nepřijde, vzhledem k tomu, co se Masemovi stalo. Den cesty od Maldenu narazili Perrinovi zvědové na hlouček mrtvých těl, zabitých šípy a oloupených o boty, opasky a veškeré cennosti. Přestože jim vrány vyklovaly oči, Perrin skrz hnilobu cítil Masemův pach.
Prorok byl mrtvý, zabitý berky. Nu, snad to pro něj byl vhodný konec, ale Perrin měl stále pocit, že selhal. Rand říkal, ať mu Masemu přivede. Barvy opět zavířily.
Tak či onak, bylo načase, aby se Perrin vrátil k Randovi. Barvy zavířily a ukázaly mu Randa, jak stojí před budovou s vypáleným průčelím a zírá na západ. Perrin obraz zahnal.
Svou povinnost splnil, o proroka bylo postaráno a Alliandřino spojenectví zajištěno. Jenže Perrin měl pocit, jako by přesto bylo něco špatně. Dotkl se kovářského hlavolamu, který měl v kapse. Abys něco pochopil… musíš rozumět jeho částem…
Faile ucítil dřív, než k němu dojela, slyšel jejího koně na měkké půdě. „Takže Gill se vydal k Lugardu?“ zeptala se, když zastavila vedle něj.
Přikývl.
„Možná to bylo moudré. Možná bychom se tam měli vydat taky. Ti, co se k nám připojili, to byli další žoldnéři?“
„Ano.“
„Za posledních pár týdnů jsme určitě přibrali pět tisíc lidí,“ řekla zamyšleně. „Možná víc. Zvláštní, v takhle opuštěné krajině.“
Byla nádherná, s havraními vlasy a výraznými rysy – dobrý saldejský nos, zasazený mezi šikmýma očima. Měla na sobě jezdecké šaty barvy tmavého červeného vína. Hluboce ji miloval a žehnal Světlu, že ji dostal zpátky Proč se nyní v její přítomnosti cítil tak neohrabaně?
„Máš starosti, manželi,“ poznamenala. Tak dobře mu rozuměla, téměř jako by uměla číst pachy Ale vypadalo to spíš na ženskou záležitost. Berelain to také uměla.
„Nabrali jsme příliš mnoho lidí,“ zabručel. „Měl bych je začít odmítat.“
„Myslím, že by si stejně znovu našli k naší armádě cestu.“
„Proč by měli? Mohl bych nechat rozkazy.“
„Nemůžeš dávat rozkazy samotnému vzoru, manželi.“ Ohlédla se na zástup lidí, který se přesouval na silnici.