Umývání mu poskytlo cíl, drželo ho v pohybu a bránilo mu myslet na bolest. Opatrně si z tváře a nosu seškrábal krustu zaschlé krve. Bylo to těžké; v ústech měl sucho. Kousal se do jazyka, aby získal sliny. Poutka nebyla z plachtoviny, ale z nějaké lehčí látky. Byla cítit prachem.
Plivl na čistou část a vemnul plivanec do látky. Rána na hlavě, špína na obličeji… tyto věci byly znamením vítězství tazatelů. Nemohl je tam nechat. Podstoupí jejich mučení s čistou tváří.
Venku slyšel křik. Muži se připravovali zrušit tábor. Odloží to výslech? Pochyboval o tom. Strhnout ležení mohlo trvat hodiny. Galad pokračoval v umý vání, špinil dlouhé pruhy obou poutek, bral tu činnost jako jakýsi rituál, rytmický vzorec, který mu dával něco, nač se mohl soustředit při meditaci. Bolest hlavy polevila a ani rány na těle už nebyly tak bolestivé.
Nebude utíkat. Dokonce i kdyby dokázal uniknout, zneplatnilo by to jeho dohodu s Asunawou. Ale bude svým nepřátelům čelit hrdě.
Když dokončoval mytí, zaslechl vně stanu hlasy. Šli si pro něj. Tiše se přesunul ke kolíku v zemi. Navzdory bolesti se zhluboka nadechl a převalil na kolena. Pak levačkou stiskl vršek železného kolíku, opřel se o něj a zvedl se na nohy.
Zapotácel se, pak znovu nabral rovnováhu a vstal. Jeho bolesti nyní nic neznamenaly. Už zažil i horší hmyzí štípnutí. Široce se rozkročil ve válečnickém postoji a ruce držel před sebou zkřížené v zápěstích. S otevřenýma očima a rovnými zády zíral na stanové chlopně. Muže z něj nedělaly plášť, uniforma, erb nebo meč, ale chování.
Chlopně zašustily a pak se rozhrnuly. Vnější světlo Galadovi připadalo zářivé, ale nezamrkal. Neškubl sebou.
Na pozadí zatažené oblohy se pohybovaly siluety. Zaváhaly. Poznal, že jsou překvapení, že jej tam vidí stát.
„Světlo!“ vykřikla jedna. „Damodrede, jak to, že jsi vzhůru?“ Nečekaně to byl známý hlas.
„Trome?“ zeptal se Galad chraptivým hlasem.
Do stanu se nahrnuli muži. Jak se jeho oči přizpůsobovaly, Galad rozeznal podsaditého Troma, společně s Bomhaldem a Byarem. Trom zápasil se sadou klíčů.
„Přestaňte!“ nařídil Galad. „Dal jsem vám třem rozkazy. Bornhalde, ty máš na plášti krev! Poručil jsem vám, abyste se mě nesnažili osvobodit!“
„Tvoji muži tvé rozkazy poslechli, Damodrede,“ ozval se nový hlas. Galad vzhlédl a spatřil, jak do místnosti vstupují tři muži. Berab Golever, vysoký a s plnovousem; Alaabar Hameš, na jehož holé, stínem zahalené hlavě chybělo levé ucho; Brandel Vordarian, světlovlasý hromotluk z Galadova rodného Andoru. Všichni to byli kapitáni, všichni tři byli s Asunawou.
„Co to má znamenat?“ zeptal se jich.
Harneš otevřel pytel a vysypal před Galada na zem cosi kulatého. Hlavu.
Asunawovu.
Všichni tři muži tasili meče a poklekli před ním, s hroty zbraní zabodnutými do plachtoviny. Trom odemkl pouta na Galadových nohách.
„Chápu,“ řekl Galad. „Obrátili jste meče proti jiným dětem.“
„Co bys chtěl, abychom udělali?“ zeptal se Brandel a z kleku k němu zvedl oči.
Galad zavrtěl hlavou. „Nevím. Možná máte pravdu; neměl jsem vás za tuhle volbu peskovat. Možná byla jediná, kterou jste měli. Ale proč jste změnili názor?“
„Ani ne za půl roku jsme přišli o dva velíci kapitány,“ řekl Harneš stroze. „Z pevnosti Světla se stalo seančanské hřiště. Světem zmítá chaos.“
„A přesto,“ navázal Golever, „nás Asunawa všechny hnal až sem, aby nás nechal bojovat proti jiným dětem. Nebylo to správné, Damodrede. Všichni jsme viděli, jak jsi vystupoval, všichni jsme viděli, jak jsi nám právě ty zabránil, abychom se navzájem pozabíjeli. Tváří v tvář něčemu takovému, a vzhledem k tomu, že hlavní inkvizitor označil za temného druha muže, o kterém všichni víme, že je čestný… No, jak bychom se proti němu mohli neobrátit?“
Galad přikývl. „Přijímáte mě jako svého velícího kapitána?“
Trojice mužů sklonila hlavy. „Všichni kapitáni jsou s tebou,“ řekl Golever. „Byli jsme nuceni zabít třetinu z těch, kdo nosí rudou pastýřskou hůl ruky Světla. Někteří z ostatních se s námi spojili; někteří se pokusili uprchnout. Amadičané se do toho nepletli a mnozí tvrdí, že se raději připojí k nám, než by se vrátili k Seančanům. Ostatní Amadičany – a tazatele, kteří zkusili utéct – máme pod dohledem ozbrojených stráží.“
„Pusťte ty, kdo si přejí odejít,“ řekl Galad. „Můžou se vrátit k rodinám a pánům. Než se dostanou k Seančanům, budeme už mimo jejich dosah.“
Muži přikývli.
„Přijímám vaši věrnost,“ řekl Galad. „Sežeňte ostatní kapitány a přineste mi hlášení o zásobách. Strhněte tábor. Vydáme se do Andoru.“
Nikdo z nich se nezeptal, jestli si nepotřebuje odpočinout, i když Trom vypadal ustaraně. Galad přijal bílé roucho, které mu přineslo jedno z dětí, a pak se usadil do spěšně přineseného křesla, zatímco další dítě – Candeiar, odborník na zranění – přišlo prohlédnout jeho rány.
Galad se necítil dost silný na to, aby nesl titul, který měl. Ale děti se rozhodly.
Světlo je za to ochraňuj.
KAPITOLA 3
Hněv amyrlin
Egwain se vznášela v černotě. Neměla žádnou podobu, chyběl jí tvar či tělo. Myšlenky, představy, obavy, naděje a plány celého světa se kolem ní táhly až do věčnosti.
Toto bylo místo mezi sny a bdělým světem, temnota protkávaná tisíci a tisíci drobounkých, neskutečně vzdálených světel, všechna soustředěnější a silnější než hvězdy na obloze. Byly to sny a ona by do nich mohla nahlížet, ale nedělala to. Ty, které chtěla vidět, byly střeženy – a většina ostatních pro ni zůstávala zahalena tajemstvím.
Byl zde jeden sen, do něhož toužila proklouznout. Ovládla se. Přestože její city ke Gawynovi byly stále silné, v poslední době byl její názor na něj nejasný. Ztratit se v jeho snech by ničemu nepomohlo.
Obrátila se a hleděla prostorem. Nedávno sem začala přicházet, aby se vznášela a přemýšlela. Sny všech lidí, které zde viděla – některých z jejího světa, některé z jeho stínů -jí připomínaly, proč bojuje. Nikdy nesmí zapomenout, že za hradbami Bílé věže leží celý svět. Cílem Aes Sedai bylo tomu světu sloužit.
Čas plynul a ona se koupala ve světle snů. Nakonec se přinutila pohnout a našla sen, který poznávala – třebaže si nebyla jistá, jak to dělá. Sen připlul k ní a zaplnil jí výhled.
Silou vůle se opřela proti snu a vyslala do něj myšlenku. Nyneivo. Je načase přestat se mi vyhýbat. Je tady práce, kterou je třeba udělat, a mám pro tebe novinky. Za dvě noci se sejdeme ve věžové sněmovně. Pokud nepřijdeš, budu nucena přijmout opatření. Tvoje kličkování nás všechny ohrožuje.
Sen jako by se zachvěl, a když zmizel, Egwain se stáhla zpět. S Elain už mluvila. Ty dvě byly jako volná vlákna; bylo třeba je skutečně pozvednout k šátku a nechat složit přísahy.
Kromě toho potřebovala od Nyneivy informace. Doufala, že pohrůžka společně s příslibem novinek Nyneivu přivede. A ty novinky ůy/y důležité. Bílá věž konečně sjednocena, amyrlinin stolec zajištěn, Elaida zajata Seančany.
Drobounké hlavičky snů se míhaly kolem Egwain. Uvažovala, že se pokusí kontaktovat moudré, ale nakonec se rozhodla to nedělat. Jak by se s nimi měla vypořádat? V prvé řadě bylo třeba zabránit tomu, aby si myslely, že „se s nimi vypořádává“. Ještě nebyla úplně rozhodnutá, co s nimi udělá.