Pochopit části, Perrine.
V rohu místnosti ležel vlk. Byl velký a šedivý, se srstí barvy bledě šedého říčního kamene, zjizvený dlouhým životem plným bitev a lovů. Vlk ležel s hlavou položenou na tlapách a pozoroval Perrina. To bylo správné. Ovšemže v rohu ležel vlk. Proč by tam nebyl? Byl to Hopsal.
Perrin pracoval, užíval si spalující žár výhně, pocit potu, stékajícího mu po pažích, vůni ohně. Tvaroval kus železa, jedna rána na každé dva údery jeho srdce. Kov nevychládal, ale naopak si udržoval kujnou červenožlutou podobu.
Co dělám? Perrin kleštěmi zvedl kus žhavého železa. Vzduch kolem něj se vlnil.
Buch, buch, buch, vyslal Hopsal, komunikující pomocí obrazů a pachů. Jako když štěně skáče a honí motýly.
Hopsal nechápal smysl tvarování kovu a připadalo mu zábavné, že lidé takové věci dělají. Pro vlka byla věc tím, čím byla. Proč se tak hrozně namáhat, abyste ji přetvořili na něco jiného?
Perrin odložil kus kovu stranou. Ten okamžitě vychladl a zbledl ze žluté na oranžovou, karmínovou a nakonec na matnou černou. Perrin z něj bušením vytvořil beztvarou hroudu zhruba velikosti dvou pěstí. Pantáta Luhhan by se styděl, kdyby viděl tak odflinknutou práci. Perrin musí rychle zjistit, co vyrábí, než se jeho mistr vrátí.
Ne. To bylo špatně. Sen se otřásl a stěny zamlžily.
Nejsem učedník. Perrin zvedl ruku v silné rukavici k hlavě. Už nejsem v Dvouříčí. Jsem muž, ženatý muž.
Perrin kleštěmi popadl beztvarou hroudu železa a strčil ji na kovadlinu. Vzplála žárem. Stále bylo všechno špatně. Perrin udeřil kladivem. Všechno už by mělo být lepší! Ale nebylo. Nějak se to zdálo horší.
Bušil dál. Nesnášel ty řeči, které si o něm muži v ležení šeptali. Perrin byl nemocný a Berelain se o něj starala. To bylo vše. Ale šeptanda neustávala.
Stále znovu a znovu bušil kladivem. Jiskry vyletovaly do vzduchu jako tryskající voda a bylo jich příliš mnoho, než aby pocházely z jediného kusu železa. Naposledy udeřil, pak se nadechl a vydechl.
Hrouda se nezměnila. Perrin zavrčel, popadl kleště, odložil hroudu stranou a vzal si z uhlíků nový kus železa. Musel tu věc dokončit. Bylo to důležité. Ale co vyráběl?
Začal bušit. Musím strávit nějaký čas s Faile, vyřešit to, zbavit se toho napětí mezi námi. Ale není čas! Ti Světlem zaslepení hlupáci kolem se o sebe nedokázali postarat. Nikdo v Dvouříčí nikdy předtím žádného urozeného pána nepotřeboval.
Chvíli pracoval a pak zvedl druhý kus železa. Vychladl a změnil se v znetvořenou plochou tyč dlouhou jako jeho předloktí. Další nevyvedený kus. Odložil ho stranou.
Jestli jsi nešťastný, vyslal Hopsal, vezmi si svou družku a odejdi. Pokud si nepřeješ vést smečku, udělá to někdo jiný. Vlkova slova přišla jako obrazy běhu přes otevřená pole a obilných klasů, hladících ho po čenichu. Otevřená obloha, chladný větřík, nadšení a touha po dobrodružství. Vůně nedávného deště a neobdělávaných pastvin.
Perrin sáhl kleštěmi do uhlíků pro poslední železnou tyč. Plála vzdálenou, nebezpečnou žlutí. „Nemůžu odejít.“ Ukázal tyčí na vlka. „Znamenalo by to vzdát se a stát se vlkem. Znamenalo by to ztratit sebe sama. To neudělám.“
Držel téměř roztavenou ocel; Hopsal ji sledoval a v jeho očích se odrážely žluté jiskřičky světla. Tohle byl zvláštní sen. V minulosti byly Perrinovy obyčejné sny a vlčí sen oddělené. Co mělo toto prolnutí znamenat?
Perrin měl strach. S vlkem ve svém nitru uzavřel křehké příměří. Příliš se vlkům přiblížit bylo nebezpečné, ale to mu nezabránilo právě to udělat při pátrání po Faile. Pro Faile udělá cokoli. Přitom se Perrin málem zbláznil, a dokonce se pokusil zabít Hopsala.
Perrin zdaleka neměl věci pod kontrolou tak, jak se domníval. Vlk v jeho nitru mohl stále zvítězit.
Hopsal zívl a nechal jazyk viset z tlamy. Byl cítit sladkým pachem pobavení.
„To není legrace.“ Perrin poslední tyč odložil, aniž ji opracoval. Vychladla a získala tvar tenkého obdélníku, ne nepodobného tomu, s čím se začíná při výrobě dveřního závěsu.
Potíže nejsou legrační, Mladý býku, souhlasil Hopsal. Ale ty přelézáš stejnou zeď tam a zpátky. Pojď. Proběhneme se.
Vlci žili v daném okamžiku; přestože si pamatovali minulost a zdálo se, že mají zvláštní smysl pro budoucnost, ani s jedním si nedělali starosti. Ne jako lidé. Vlci běhali svobodně a honili vítr. Připojit se k nim by znamenalo nevšímat si bolesti, smutku a zmaru. Být volný…
Ta svoboda by Perrina stála příliš mnoho. Ztratil by Faile, ztratil by sebe sama. Nechtěl být vlk. Chtěl být člověk. „Je nějaký způsob, jak zvrátit to, co se mi stalo?“
Zvrátit? Hopsal naklonil hlavu. Vracet se, to nebyl vlčí způsob.
„Můžu…“ Perrin zápasil s tím, jak to vysvětlit. „Můžu běžet tak daleko, že mě vlci neuslyší?“
Hopsal vypadal zmateně. Ne. „Zmatený“ nevyjadřovalo bolestivé představy, které od Hopsala přicházely. Nicota, pach hnijícího masa, vlci vyjící v agónii. Být odříznutý od ostatních nebylo něco, co by Hopsal dokázal pochopit.
Perrinova mysl se rozostřila. Proč přestal s kováním? Musí to dokončit. Pantáta Luhhan bude zklamaný! Ty hroudy byly příšerné. Měl by je schovat. Vyrobit něco jiného, ukázat, žeje dobrý. Byl kovář. Nebo ne?
Vedle něj se ozvalo syčení. Perrin se obrátil a překvapeně spatřil, že jeden ze sudů s vodou vedle ohniště vře. No ovšem, pomyslel si. Ty první kusy, co jsem dokončil. Hodil jsem je tam.
S náhlým pocitem úzkosti popadl Perrin kleště, sáhl do vířící vody a tvář mu zahalila pára. Na dně cosi našel a kleštěmi to vytáhl; kus do bělá rozžhaveného kovu.
Zář vybledla. Kus kovu byl ve skutečnosti malá ocelová figurka v podobě vysokého štíhlého muže s mečem na zádech. Figurka byla vypracována do detailů; záhyby na košili, kůže na jílci drobného meče. Tvář však byla znetvořená, ústa otevřená v hrdelním výkřiku.
Aram, pomyslel si Perrin. Jmenoval se Aram.
Tohle Perrin pantátovi Luhhanovi ukázat nemůže! Proč vyrobil něco takového?
Postava ještě víc otevřela ústa a neslyšně vřískala. Perrin vykřikl, pustil ji z kleští a uskočil. Figurka dopadla na dřevěnou podlahu a roztříštila se.
Proč o tom tolik přemýšlíš? Hopsal zívl se široce rozevřenými čelistmi a zkrouceným jazykem. Je běžné, že mladě štěně vyzve vůdce smečky. Byl to hlupák a ty jsi ho porazil.
„Ne,“ zašeptal Perrin. „U lidí to běžné není. Ne mezi přáteli.“
Stěna kovárny se náhle rozpustila a změnila se v kouř. Perrinovi to připadalo přirozené. Venku spatřil ulici za denního světla. Město a krámky s rozbitými výlohami.
„Malden,“ řekl Perrin.
Venku stál jeho nejasný, průsvitný obraz. Neměl na sobě kabát; na holých pažích se mu dmuly svaly. Měl krátký plnovous, díky němuž však vypadal starší a prudší. Skutečně Perrin vypadal tak impozantně? Muž podobající se přikrčené pevnosti, muž se zlatýma očima, které jako kdyby žhnuly, a se zářící sekerou ve tvaru půlměsíce velikosti lidské hlavy.