Jakmile budou o jeho stavu vědět víc, mohou se rozhodnout, co s ním udělat. Drak Znovuzrozený musel mít svobodu, aby mohl vykonat to, o čem hovořila proroctví, ale mohou jej prostě nechat jen tak odejít, když ho teď mají?
Rand se usmál. „Ale ano, já to chápu, Egwain. A je mi líto, že tě odmítnu, ale mám příliš práce. Lidé kvůli mně hladoví, jiní žijí v hrůze z toho, co jsem provedl. Přítel jede bez spojenců na smrt. Mám tak málo času, abych udělal, co musím.“
„Rande,“ řekla Egwain, „musíme se ujistit.“
Přikývl, jako by ji chápal. „Téhle části lituju. Nechtěl jsem přijít do sídla vaší moci, které jsi tak obratně získala, a odporovat ti. Ale nedá se s tím nic dělat. Musíš ale vědět, jaké mám plány, abyste se mohly připravit.
Když jsem se naposledy pokusil uzavřít Vrt, byl jsem nucen udělat to bez pomoci žen. To byl částečně důvod, proč to skončilo katastrofou, ačkoli od nich možná bylo moudré, že mi odmítly propůjčit svou sílu. No, vinu je třeba rozdělit rovnoměrně, ale podruhé neudělám stejné chyby. Věřím, že je třeba použít saidín i saidar. Ještě nemám odpovědi.“
Egwain se předklonila a pozorně si jej prohlédla. Nezdálo se, že by měl v očích šílenství. Ty oči znala. Znala Randa.
Světlo, pomyslela si. Pletu se. Nemůžu o něm přemýšlet jenom jako o Drakovi Znovuzrozeném. Jsem tady z nějakého důvodu. On je tady z nějakého důvodu. Pro mě to musí být Rand. Protože Randovi se dá věřit, zatímco Draka Znovuzrozeného je třeba se bát.
„Který jsi?“ zašeptala nevědomky.
Slyšel ji. „Jsem oběma, Egwain. Pamatuj u si ho. Luise Therina. Vidím celý jeho život, každičký zoufalý okamžik. Vidím ho jako sen, ale jasný sen. Můj vlastní sen. Je mojí součástí.“
Byla to slova šílence, ale pronášená vyrovnaně. Pohlédla na něj a vzpomněla si na mladíka, kterým býval. Svědomitý mladý muž. Ne tak vážný jako Perrin, ale ne tak divoký jako Mat. Poctivý, upřímný. Ten typ muže, kterému jste mohli ve všem věřit.
Dokonce i když šlo o osud světa.
„Za měsíc,“ řekl Rand, „se vypravím do Šajol Ghúlu a rozbiju zbývající zámky na věznici Temného. Chci tvoji pomoc.“
Rozbít zámky? Spatřila obraz ze svého snů, v němž Rand sekal do provazů, svazujících křišťálovou kouli. „Rande, ne,“ řekla.
„Budu vás potřebovat, vás všechny,“ pokračoval. „Při Světle doufám, že tentokrát mi poskytnete podporu. Chci, aby ses se mnou sešla den předtím, než vyrazím k Šajol Ghúlu. A pak… no, pak si promluvíme o mých podmínkách.“
„Tvých podmínkách?“ zeptala se Egwain.
„Uvidíš,“ řekl a obrátil se k odchodu.
„Rande al’Thore!“ prohlásila a vstala. „Nebudeš se obracet zády k amyrlininu stolci!“
Ztuhl a pak se otočil zpátky k ní.
„Nemůžeš zámky rozbít,“ řekla Egwain. „Hrozilo by, že Temného vypustíš.“
„To riziko musíme podstoupit. Odklidit trosky. Než bude možné Vrt znovu uzavřít, je nutné ho úplně otevřít.“
„Musíme si o tom promluvit,“ řekla. „Naplánovat to.“
„Proto jsem za tebou přišel. Abys mohla plánovat.“
Vypadal pobaveně. Světlo! Rozzlobená se znovu posadila. Byl stejně paličatý jako jeho otec. „Jsou věci, o kterých si musíme promluvit, Rande. Nejen tohle, ale i jiné věci – a zdaleka nejméně důležité nejsou sestry, se kterými se spojili tvoji muži.“
„O tom si můžeme promluvit, až se sejdeme příště.“
Zamračila se na něj.
„A tak jsme skončili,“ řekl Rand. Uklonil sejí – byla to malá úklona, téměř jen pokývnutí hlavou. „Egwain al’Vere, strážkyně zámků, plameni Tar Valonu, dovolíš mi odejít?“
Požádal o to tak zdvořile. Nedokázala poznat, jestli si z ní dělá legraci nebo ne. Pohlédla mu do očí. Nenuť mě udělat něco, čeho bych litoval, zdál se jeho výraz říkat.
Opravdu by ho tady mohla uvěznit? Po tom, co řekla Elaidě, že je třeba, aby zůstal na svobodě?
„Nedovolím ti rozbít zámky,“ řekla. „To je šílenství.“
„Tak se se mnou sejdi na místě známém jako Merrilorské pole, leží přímo na sever od Tar Valonu. Než vyrazím k Šajol Ghúlu, promluvíme si. A teď ti nechci odporovat, Egwain. Ale wm.s7w jít.“
Nikdo z nich neodvrátil pohled. Ostatní lidé v místnosti jako by ani nedýchali. Panovalo zde takové ticho, že Egwain slyšela, jak rozetové okno vrže, jak se do něj opírá mírný vánek.
„Tak dobře,“ řekla Egwain. „Ale tohle neskončilo, Rande.“
„Nejsou žádné konce, Egwain,“ odvětil, pak na ni kývl a obrátil se k odchodu ze sněmovny. Světlo! Neměl levou ruku! Jak se to stalo?
Sestry a strážci se před ním neochotně rozestoupili. Egwain zvedla ruku k točící se hlavě.
„Světlo!“ ozvala se Silviana. „Jak jsi během toho dokázala myslet, matko?“
„Cože?“ Egwain se rozhlédla po sněmovně. Mnohé z přísedících seděly v křeslech viditelně zplihle.
„Něco mi sevřelo srdce,“ prohlásila Barasine, zvedajíc si ruku k hrudi, „pevně ho sevřelo. Neodvážila jsem se promluvit.“
„Já jsem zkoušela mluvit,“ řekla Yukiri. „Ale pusa se nepohnula.“
„Ta’veren, “ řekla Saerin. „Ale tak silný účinek… měla jsem pocit, že mě to rozdrtí zevnitř.“
„Jak jsi tomu odolala, matko?“ zeptala se Silviana.
Egwain se zamračila. Ona to tak necítila. Možná proto, že o něm přemýšlela jako o Randovi. „Musíme si promluvit o tom, co říkal. Věžová sněmovna se za hodinu znovu sejde, aby to probrala.“ Tahle debata bude zapečetěna pro sněmovnu. „A někdo běžte za ním, ať víme jistě, že opravdu odejde.“
„Gareth Bryne už za ním jde,“ ozval se zvenku Chubain.
Přísedící se otřeseně zvedaly. Silviana se k ní naklonila. „Máš pravdu, matko. Nesmíme mu dovolit rozbít zámky. Ale co uděláme? Když ho nechceš držet v zajetí…“
„Pochybuju, že bychom ho byly mohly zadržet,“ řekla Egwain. „Něco na něm je. Já… měla jsem pocit, že by náš štít dokázal bez námahy prolomit.“
„Tak jak? Jak ho zastavíme?“
„Potřebujeme spojence,“ řekla Egwain. Zhluboka se nadechla. „Možná by ho mohli přesvědčit lidé, kterým věří.“ Nebo by mohl být donucen změnit názor, pokud se mu postaví dostatečně velká skupina, která se spojila, aby ho zastavila.
Nyní bylo ještě důležitější, aby si promluvila s Elain a Nyneivou.
KAPITOLA 4
Vzor sténá
Co je to?“ zeptal se Perrin, který se snažil nevšímat si ostrého pachu hnijícího masa. Neviděl žádné mrtvoly, ale podle toho, co mu říkal nos, by jimi měla být zem posetá.
S předvojem stál na kraji Jehannahské silnice a hleděl na sever přes zvlněnou pláň s několika málo stromy. Tráva byla hnědá a žlutá, tak jako jinde, ale dál od cesty tmavla, jako by byla nakažená nějakou chorobou.
„Už jsem to viděla,“ řekl někdo. Drobná bledá Aes Sedai se na okraji cesty sklonila a převrátila v prstech lístek malé rostlinky. Seonid na sobě měla zelené vlněné šaty, kvalitní ale nezdobené, a jejím jediným šperkem byl prsten s Velkým hadem.
Nad nimi tiše zahřmělo. Za Seonid stálo šest moudrých se založenýma rukama a nečitelnými výrazy. Perrina nenapadlo, aby moudrým – nebo jejich dvěma učednicím z řad Aes Sedai – přikázal, aby se držely vzadu. Nejspíš měl štěstí, že mu ony dovolí, aby je doprovodil.
„Ano,“ řekla Nevarin a její náramky zachřestily, když si klekla a vzala si od Seonid lístek. „Jako děvče jsem jednou navštívila Mornu; můj otec si myslel, že je důležité, abych ji viděla. Tohle vypadá stejně jako to, co jsem tehdy viděla.“