„Já…“
Pojď se učit, vyslal rozčileně Hopsal. Poslední lov přichází.
Hopsalovy vzkazy zahrnovaly obraz malého vlčete, které poprvé zabíjí kořist. To a obavy o budoucnost – což obvykle nebylo vlkům vlastní. Poslední lov přinesl změnu.
Perrin zaváhal. Při předchozí návštěvě ve vlčím snu se Perrin dožadoval, aby ho Hopsal naučil toto místo ovládat. Pro mladého vlka to bylo velice nevhodné jakási výzva autoritě staršího – ale toto byla odpověď. Hopsal jej přišel učit, ale udělá to po vlčím způsobu.
„Omlouvám se,“ řekl Perrin. „Budu s tebou lovit – ale nesmím ztratit sám sebe.“
Ty věci, které si myslíš, vyslal nespokojeně Hopsal. Jak si můžeš myslet takové představy ničeho? Odpověď doplnily obrazy prázdnoty – prázdná obloha, prázdné doupě, holá louka. Ty jsi Mladý býk. Vždycky budeš Mladý býk. Jak můžeš Mladého býka ztratit? Podívej se dolů a uvidíš pod sebou jeho tlapy. Kousni, a jeho zuby zabijí. To se nedá ztratit.
„Je to lidská věc.“
Pořád dokola stejná prázdná slova, vyslal Hopsal.
Perrin se zhluboka nadechl a vydechl příliš vlhký vzduch. „Tak dobře,“ řekl a v rukách se mu objevilo kladivo a nůž. „Pojďme.“
Ty lovíš kořist kopyty? Obraz býka, který se bez ohledu na rohy snaží skočit jelenovi na hřbet a srazit ho k zemi.
„Máš pravdu.“ Náhle Perrin držel dobrý dvouříčský luk. Nebyl tak dobrý střelec jako Jondyn Barran nebo Rand, ale uměl si poradit.
Hopsal poslal představu býka, prskajícího na jelena. Perrin zavrčel a vrátil obraz vlčích spárů, které vystřelily z tlap a zasáhly jelena na dálku, ale to Hopsala pobavilo ještě víc. Přestože byl rozmrzelý, Perrin musel přiznat, že to byl docela směšný výjev.
Vlk poslal obraz ostatním, kteří začali pobaveně výt, přestože většina z nich zřejmě dávala přednost býkovi, který skáče na jelena. Perrin zavrčel a hnal se za Hopsalem ke vzdálenému lesu, kde čekali ostatní vlci.
Jak běžel, zdálo se mu, že tráva houstne. Zdržovala ho, jako změť lesního podrostu. Hopsal ho brzy předběhl.
Běž, Mladý býku!
Snažím se, vyslal Perrin zpátky.
Ne tak jako předtím!
Perrin se dál prodíral travou. Toto zvláštní místo, tento nádherný svět, kde běhali vlci, dokázal být opojný. A nebezpečný. Hopsal před tím Perrina nejednou varoval.
Nebezpečí nech na zítřek. Teď si jich nevšímej, ozval se Hopsal, který se od něj stále vzdaloval. Starosti jsou pro dvounožce.
Nemůžu svý problémy ignorovat! pomyslel si Perrin.
A přece to často děláš, odpověděl Hopsal.
Byla to pravda – možná větší pravda, než vlk tušil. Perrin vrazil na mýtinu a prudce se zastavil. Na zemi zde ležely tři kusy kovu, které vykoval ve svém předchozím snu. Hrouda velká jako dvě pěsti, plochá hůl a tenký obdélník. Obdélník slabě žhnul žlutočervenou barvou a spaloval okolní trávu.
Kusy kovu okamžitě zmizely, ačkoli žhavý obdélník po sobě zanechal spálené místo. Perrin zvedl pohled, pátraje po vlcích. Na obloze nad stromy před ním se otevřela velká černá díra. Nedokázal říci, v jaké vzdálenosti se nachází, ale zdálo se, jako by dominovala všemu, co vidí, a zároveň byla daleko.
Stál tam Mat. Bojoval sám proti sobě, tuctu různých mužů s jeho tváří, oblečených v různých vybraných šatech. Mat vířil oštěpem a nevšiml si temné postavy, která se s krvavým nožem plížila za ním.
„Mate!“ vykřikl Perrin, ale věděl, že je to marné. Ta věc, kterou viděl, byl nějaký sen nebo vize budoucnosti. Už to bylo nějakou dobu, co něco takového naposledy zahlédl. Téměř si začínal myslet, že se přestanou objevovat.
Odvrátil se a na obloze se otevřela další temnota. Náhle spatřil stádo ovcí běžící k lesu. Pronásledovali je vlci a v lese číhala neviděna strašlivá stvůra. Cítil, že on sám je tam, v tom snu. Ale koho pronásledoval a proč? Připadalo mu, že s vlky není něco v pořádku.
Třetí temnota, vedle něj. Faile, Grady, Elyas, Gaul… všichni kráčeli k útesu, následovaní tisíci dalších.
Vize skončila. Hopsal náhle prolétl vzduchem zpátky, přistál vedle Perrina a smykem zastavil. Vlk díry neviděl; nikdy je neviděl. Místo toho přejel spálený kus země pohrdavým pohledem a vyslal obraz rozcuchaného Perrina s kalnýma očima, nestříhanými vlasy i vousy a zmuchlanými šaty. Perrin si na tu dobu vzpomínal; bylo to v prvních dnech Faileina zajetí.
Opravdu vypadal tak hrozně? Světlo, vyhlížel zpustle. Skoro jako žebrák. Nebo… jako Noam.
„Přestaň se mě snažit zmást!“ řekl. „Vypadal jsem tak, protože jsem se soustředil na nalezení Faile, ne proto, že bych se poddával vlkům!“
Nejmladší štěňata vždycky obviňují starší smečky. Hopsal opět vyrazil do trávy.
Co to mělo znamenat? Pachy a obrazy jej mátly. Perrin se s vrčením vrhl vpřed, vyběhl z mýtiny a znovu se ponořil do trávy. Stébla se mu opět stavěla na odpor. Bylo to jako zápasit s proudem. Hopsal se hnal napřed.
„Ať shoříš, počkej na mě!“ zaječel Perrin.
Když budeme čekat, ztratíme kořist. Běž, Mladý býku!
Perrin zaskřípal zuby. Hopsal byl teď už jen tečkou v dálce téměř u stromů. Perrin chtěl přemýšlet o těch viděních, ale nebyl čas. Věděl, že jestli se mu Hopsal ztratí, už ho dnes v noci neuvidí. Fajn, pomyslel si rezignovaně.
Země se prohnala kolem něj, tráva letěla rychlostí blesku. Bylo to, jako by Perrin jedním krokem překonal kroků sto. Udělal další krok a opět vyrazil vpřed. Nechával za sebou slabou rozmazanou šmouhu.
Tráva se před ním rozestupovala. Vítr mu s příjemným řevem foukal do obličeje. Prvotní vlk v jeho nitru se probral. Perrin doběhl k lesu a zpomalil. Nyní každýjeho krok znamenal jen skok o délce jednoho a půl sáhu. Byli tam ostatní vlci, kteří se seřadili a nadšeně se rozběhli s ním.
Dvě nohy, Mladý býku? zeptala se Dubová tanečnice. Byla to mladá samice s tak světlým kožichem, až byl téměř bílý, a černým pruhem na pravém boku.
Neodpověděl, i když si dovolil běžet s nimi mezi stromy. To, co vypadalo jako malý remízek, se změnilo na rozlehlý les. Perrin míjel kmeny stromů a kapradí a zem pod nohama stěží cítil.
Takhle se mělo běhat. Mocně. Živě. Přeskakoval padlé kmeny a při skocích vylétal tak vysoko, že se vlasy otíral o větve. Hladce přistával. Les byl jeho. Patřil mu a on mu rozuměl.
Jeho starosti se začaly rozplývat. Dovolil si přijmout věci takové, jaké jsou, ne takové, jaké se bál, že by mohly být. Vlci byli jeho bratři a sestry. Běžící vlk ve skutečném světě byl mistrovským dílem rovnováhy a ovládání. Tady – kde se přírodní zákony ohýbaly podle jejich vůle – byli mnohem víc. Vlci skákali stranou a odráželi se od stromů, když je na zemi nic nedrželo. Někteří vyskočili až do větví a létali z jedné na druhou.
Byl to osvěžující pocit. Cítil se někdy tak živý? Tak moc součástí okolního světa, přesto však zároveň jeho pánem? Drsné královské kaliny se místy mísily s tisy a občas javory v plném květu. Když míjel jeden z nich, vymrštil se do vzduchu a závan vzduchu, který svým skokem vyvolal, strhl z větví záplavu karmínových květů. Jejich záplava se prohnala kolem něj ve vířících šmouhách, jak byly zachyceny ve vzdušných proudech, a kolébaly jej svou sladkou vůní.